Nedokázala jsem zapomenout na ty havrany...

Zdály se mi z toho sny. Sny se stejnou událostí a stejným koncem. Jak jen stojím uprostřed té mělké řeky a jen...

,,tisícero černých křídel, prolétající nad mou hlavou. Vržené stíny opeřených ptáků mžourají v mých očích všude kolem mě. Skloním se, páč by každého přece osleplo tak zářivě žluté polední slunce."

Pořád to vidím, jak i ten jeden z havranů začíná padat přímo na mě, nedokáže pořádně mávat svými unavenými křídly. Je to pouze náhoda?

Uplynulo už několik týdnů ale stále mám takový ne dobrý pocit. Raději se držím blízko mého domova, v blízkosti něčeho živého, známého. Ať jsou to lidé nebo zvířata, po ty úplně nejmenší.....
Jsem přesvědčena, že to tak bude lepší.

(Nooo, vlastně ano pravda, živit se něčím musím! Dobře, přiznávám se, malými hlodavci se teť v období nejvíce živím. Začíná být větší zima a všude fouká. Těžko se teť hledá třeba keříky, kde by byly poslední dobré ostružiny.)

Ono...... ti havrani mě docela vyděsili, možná nejenom oni.......ten lišák mi neřekl ani

Ze svych myšlenek se ale najednou probudím a zaleknu se tomu, co mě to napadlo. Ačkoliv, mé podvědomí na to ihned zareagovalo.
Cože, on musí být tady, někde tady v mém ,,lesíku,, a bůh ví, co on právě dělá?!, zaleknu se. Kromě toho, Shinno povídal, že sleduje ty černé ptáky celou dobu. Hrozně mě také zajímá, co se to vlastně s nimi děje.
Musím ho okamžitě najít, hrozně mě vytáčí když na něho ale jen pouze pomyslím.

(...ale myslím si, že právě on mi tak trochu pomohl vzpamatovat se a okamžitě vstát, okamžitě vylézt z nory a okamžitě ho najít!)

Ten den poprvé vylezu z tmavé nory na čistý vzduch. Hned pocítím ten chlad všude kolem mě. Na malý moment mě trochu i zastudel. Myslím, že je to z toho, jak jsem celou tu dobu proležela pouze na mém vystlaném povlečení, tvořeny ze suché trávy, a v prodýchanem prostředí, v zemi.

,,No a co vás tohle zajímá?''

Hned jsem si na chladivý pocit zvykla ale na co hned pomyslím, je ten praštěný lišák. Musím ho znovu najít......a vůbec......se mi nechce. Bezhlavě skloním hlavu a snažím se najít jeho stopu. Po pár minutách hledání pachu, podobný liščí jsem konečně našla ten správný. No, kromě malých potvůrek k lovení a těch ,,ptakoklovanců,, tu žádné pachy už nejsou = tím snazší pro mě. Podívám se kam ten pach míří až se rozběhnu do té nejtemnější části, hustého lesa.
Klusám a klusám, až se nakonec i rozběhnu. Sleduji tu stopu a rozpoznala jsem, jako by před něčím běžel a k tomu stále si v hlavě přehrávám jak ty havrany tak i jeho. Štve mě, jak ho musím hledat. Nakonec ale ve chvilce mého menšího zapomnění stihnu zastavit se na kamenné skalce, co odkrývá už pouze otevřený travnatý terén. Na některých místech s trávou vyšší než samotný dospělý člověk. Ačkoliv jsem už nebyla tak vysoko, v nadmořských výškách, nefoukal tady ani silný vítr. Jen pěkně vál a lehce prohýbával trávu. Protéká tudy i řeka, ta která teče v horách, kolem mého domova. Ještě do toho, zářivé slunce svítí do veliké rovné krajiny, na konci olemovaná tmavými lesy. Ale to hlavní, co vidím já a viděli by i ostatní, jsou ty obrovské havraní hejna, krákající tak hlasitě, že jsem je slyšela až k sobě.

Já se ale pouze zarazím a přemýšlím, jestli tam mám jít nebo ne. Tohle místo od poslední zimy mě docela děsí. Kvůli malému incidentu...

,,No, snad je tu dnes nepotkám''

Povzdechnu si a snažím se tak moc netřepat svými nohami. Nakonec začnu pronásledovat pach, který dále postupuje níž pod skálou, a pokračuje už pouze ve vysoké trávě, plné dobrodružství. Opatrně našlapují a pokračuji v hledání. Ve vyšší trávě, mezi samé havrany se ho snažím najít. Cítila, že je blízko dokud...

...ho ale nezaslechnu. Cukl sebou, páč nic takového nečekal.
Lekl jsem se, nečekal jsem tě! Zajekl vylekaně. Já ale už tak nějak ho přeřeknu a jen na něho nadávám. Snažím se mu všechno vyjasnit a k tomu se zeptat.
(Stručně jsem bohužel jen vyjasnila, proč ho tak nenávidím...)
Shinno samozřejmě ve všem odporoval, až se to tak trochu vymlelo na obyčejnou ,,liščí,, hádku. Nemohla jsem si to odpustit, ale z té hádky jsem měla nervy k roztrhání. Ještě jsem se nedostala ani k mé odpovědi...

(...Nakonec Rage lvl 24...)

,,Já tě snad přetrhnu, jak myš!'' Řeknu a už  mám svoji tlamu v jeho hrdle. Odrazila jsem se na něho, se zakousnutou tlamou ho skolím k zemi. Celou svou váhou ležím na jeho břiše. Jeden by řekl, že právě vidí psí, šťastnou pranici ale u mě to byl boj o holý život! Do toho ještě samotná část havranů, všude kolem nás hlasitě krákala a jako kdyby nám v tom i fandili a také se tím bavili. Odporující Shinno se mě snažil prackama odstrknout od něho pryč ale já jsem se stále držela, jako vlk, ulovenou ovečku.

,,Prosím tě, pusť se mě, je trochu nepříjemné mít nedobrovolně cizí tlamu, stisknutou na svém krku. Myslím, že to i trochu lechtá...'' Usmátý, mi Shinno řekne do mých očí.

Ááá, tady se už někdo vzdává! Pomyslím si a zároveň vykřiknu na všechny. Takhle já lovím svoji kořist normálně. Nikdo tady nemá nade mmou šanci zvítězit!

Bohužel se tomu Shinno jen zasměje : Aha, tak proto se musíš živit pouze ostružinami...

Takhle mě zesměšnit! (Pomyslim si)

Nesměj se mi, budeš toho pouze litovat!

(No, po pravdě jsem to já i on trochu přehnali. Myslím, že si toho nadávání přece někdo všimnul)

Oba se zarazíme, slyším velmi známé dupání kopyt. Pustím Shinna a nechala jsem ho už na pokoji. On toho také nechal a už se pouze rozhlížel kolem sebe. Nakonec ten rámus dorazil až k nám a mě se přihonil mráz po hřbetu. Všichni ptáci se rozleteli do okolí. Přepadla ve mně panika. Sklonila jsem uši  a pomysla jsem pouze na ně...

Proč jsem se sem vůbec vracela?!
Pomyslím si...