,,To nemůže být pravda''

,,Vymyslela si to''

,,Jak se vůbec opovažuješ ponižovat Vlčí krev!''

,,Ale no tak vy uzobaní ptačí mámy, já bych se uklidnila, opravdu to tak bylo, dokázala jsem se jim ubránit!''.
,,Jako ninja - co?''
Já: liškoninja, kdyby!
(Bože, že já s nima zrovna o tomhle mluvím...)

Já bych se za to lhaní styděla! Odpověděla jedna vypasená slepice. Trošku mě ta věta rozhodila, jen jsem ji řekla a podívala jsem se jí pěkně do očí: Ty si myslíš, že tobě a ostatním lžu? To říká ta, která žije na bydýlku s domněnkou, že bude žít až do své vlastní smrti a přitom za tu dobu odchová kolem 30 kuřátek.
(Asi jsem je tím všechny naštvala...)
,,zavoláme na tebe Dogu! Vypadni!''. Myslela jsem si, že bude lepší zajít si někam jinam, proto že mě to tady - v kurníku už nebaví.
,,Vypadni, to bude správné udělat, Doga přijde a roztrhá tě!''.
Před odchodem jsem ještě poděkovala za něpřivítanou návštěvu.
,,A už se nikdy nevracej, liško z popele!''
Já: Ale slepičky, buďte rády, že jsem ani do teť se vás nikdy nerozhodla zakousnout, jste na to moc ukecané a mám vás moc ráda. A těším se až se vám příště narodí malá kuřátka, hodili by se noví kohouti...
(Byla sranda, jak skoro všechny málem omdlely)
Vylezla jsem z kurníku ven a tam na mě vrčí nakonec sám Doga.
Proč by se ho vůbec někdo bál?
Doga je až příliš starý a už i líný velký lovecký pes, který už by se ani nikdy nedokázal zakousnout do mě, nacož do jiného zvířete, je na to příliš unavený a pomalý...

,,Už nás zase všechny otravuješ?! Být tebou, už beru nohy na ramena!''
Já: Neboj se, už jsem právě na odchodu. Doga: Už zase jsi povídala těm slepicím ty svý povídačky?!
Já: Bože, jsou to opravdové příběhy, co já potřebují někomu říci.
Doga: Aha, jsou to lži a zrovna se musíš vždy vyzpovídat slepicím, pochopíš....ehmm, jak se jmenuješ...
Já: Sheba (řeknu do toho)
Doga: Jó, Shebo, že mají vždy z tebe hrůzu, proto že jsi liška a vůbec, není normální, že si liška vejde jen tak do kurníku a začne si tam povídat se slepicemi. Jiné lišky by udělaly úplně jinou věc, kdyby měli podobnou možnost...

Do toho, z kurníku vycházely hlasy, které fandily psovi...

Já: (unaveně) Jo, jo, já vím. Zase to tvoje povídání o liškach a slepicích...
Doga se trochu rozhněval. Huboval mě, že mu do toho kecám...
Já: Krom toho, mám menší hlad, nemohla bych si jako svačinu vzít s sebou toho
u-ko-kr-ha-né-ho kohouta, který tam oškubanej visí u stodoly?
Doga: Ne!
Já: Moc ti děkuji, jsi tak hodnej! (Přeskočila jsem ho.)
,,Tak já už jdu. Zase naviděnou!''. Vzala jsem si kohoutka a běžela jsem svou cestou. Ten chudáček na mě pouze štěkal a ani se už nemohl rozběhnout mě chytit..

To byly časy, kdy Doga ještě dokázal běhat, byla to tehdy větší sranda a měl by si od páničků změnit své jméno, příjde mi trochu divné dát psovi jméno Doga a přitom Doga není plemene dogy :), povídala jsem si a smála se tomu v duchu na cestě lesem výš mezi hory, ke mně, domů. Slunce pomalu zapadalo mezi vrcholky hor. Mám výhodu v tom, že u mě doma mám moc pěkný výhled jak dolů, do údolí, tak i nahoru mezi hory, výš, kde se už nachází i stálý sníh.
Kolem vyhrabané nory, kde žiju, teče velká ale ne hluboká horská řeka, přímo úžasná pro malé pstruhy. Dnes jsem je mohla ušetřit proto že jsem si přinesla svého mrtvého kamaráda. Šla jsem se jen napít, pak jsem se ale zadívala na svuj odraz průsvitné vody a řekla jsem si, proč musím být jiná než ostatní lišky. Každý si mě hned všimne a musí si říct: Proč má tak žlutě - zářící oči a tak černou srst. A pak si mě nikdo nevšímá a nechce nic se mnou mít nic společného...