Pátek. Konečně byl pátek. Tak moc jsem se těšil domů. Pryč od všech těch lidí. Zbývalo posledních pět minut do zvonění. Tohle už přežiju. O nic nešlo. Byla to pohodovka. Prostě zazvoní, sbalím se a půjdu domů. Do svého pokoje, kde se zavřu, a celý víkend mě nikdo neuvidí.

Bože. Každý týden mi připadl ještě delší, než ten předchozí. Nechápal jsem, jak mohli ostatní tak fungovat. Byli plní energie, na rozdíl ode mě. Měl jsem chvilkami pocit, že si budu muset strčit sirky do očí, abych neusnul.

„Connor Joel Franta," ozvalo se za mnou, když jsem se konečně chystal opustit třídu. Idiot. Idiot. Idiot. Byl nejhorším profesorem na škole. Nenáviděl jsem ho. A hlavně jsem nerozuměl tomu, proč mi poslední dobou dělal takový peklo. Snažil jsem se. Vážně. Na žádnou hodinu jsem se nepřipravoval tolik, jako na tu jeho. A stejně mu to nestačilo.

„Mohl bych s tebou mluvit?" promluvil konečně i přesto, že jsem k němu několik minut stál otočený zády a přemýšlel, zda by nebylo lepší utéct.

„Samozřejmě," otočil jsem se na něj a pokusil se mile usmát. Byl starej a slizkej. K mé smůle jsem od něj ale potřeboval zlepšit známku, takže jsem k němu nemohl být drzý a nemohl ho poslat ho háje, i když jsem si to tak moc přál. Táta by mě zabil, kdybych přinesl na vysvědčení trojku z angliny. Vlastně by mě zabil, kdybych ji přinesl z jakéhokoliv předmětu, ale tohle byla jediná, která mi hrozila.

„Mohl bys mi, prosím, vysvětlit tohle?" vyskládal přede mě fotky se Samem. S klukem, s kterým jsem se minulý týden opil a pak se s ním líbal, jelikož jsem si připadl hloupě. Zaplatil za mě alkohol i poměrně drahou večeři, na kterou jsme pak šli. Nemohl jsem se mu neodvděčit.

Víc mě v tu chvíli ale zajímalo to, kde ten zatracený slizoun ty fotky sebral. Neměl o tom nikdo vědět. Neměl to nikdo vědět o mně. O všechno bych přišel. Má parta by mi pravděpodobně zmalovala obličej a doma bych si pak mohl při troše štěstí zabalit kufry. Nesmělo to vyplout na povrch. Ne po tom všem, co jsem pro to udělal.

„Myslím, že můj soukromý život by Vám měl být ukradený," snažil jsem se na to reagovat v klidu. Vždyť vlastně o nic nešlo. Měl jen moje fotky, jak se líbám s dalším klukem.

„Oh, to by pochopitelně měl být," usmál se škodolibě, „ale určitě si vzpomínáš na vyhublého kloučka, který za tebou před pár lety přišel se slovy, že tě miluje. A ty jsi ho spolu se svojí partou poslal ke dnu. Zničil jsi ho, protože to pro tebe byl jen zatracená buzna. Trochu pokrytecké. Nemyslíš?" probodával mě pohledem.

„Všichni děláme chyby," pokusil jsem se mu sebrat fotky. Marně. Předpokládal to. Byl Moc rychlý. A já moc v šoku. Jak o tom vůbec mohl vědět? Tenkrát mě neučil. Takže ani jeho. Nejspíš byl tolik starý, že se doma nudil a jen se ostatním pletl do života.

„A chtěl bys ty své napravit, Connore?" Zvedl obočí. Co tím zatraceně myslel?

Doma by bylo o tolik krásněji.

Nepřál jsem si nic jiného, než jen odejít a zavřít se do mého dokonalého pokoje.

„Rád bych odešel. Nemáte důvod mě tu držet," vrátil jsem mu nepříjemný pohled. Bylo mi z něj na nic.

„Utíkej, nedržím tě tu," schoval fotky do malé obálky, „jen se psychicky připrav na pondělí. Pověz. Kolik z tvých přátel ví, že jsi homosexuál?" prohodil s nechutí v hlase. Kdyby to nebyl můj profesor, pravděpodobně bych ho praštil. Tohle přece nemohl myslet vážně. Proč zatraceně? Nedávalo to nejmenší smysl.

„Co chcete za to, abyste držel jazyk za zuby?" sklopil jsem svůj pohled k zemi. Nebylo to fér. Tahle celá dejte-buzerantovi-hlavu-do-záchoda-věc se stala až moc dávno. Nechtěl jsem, aby se po něm všichni tak vozili. Nezasloužil si to. Byl jsem blbej, že jsem jim o tom řekl. Nejspíš to byla jen obrana, aby se nestarali o mě. Fungovalo to.

„Vynahraď mu to. Jeden den s tím klukem. Jeden den, kdy mu splníš jakékoliv jeho přání. A nikdo se nic nedoví," opřel se zády o katedru a vítězně si založil ruce na prsa.

„Proč Vám na něm tak záleží? Je to dávno, co odsud zmizel. Nikoho už nezajímá," zvedl jsem svůj pohled zpátky nahoru a snažil se udržet oční kontakt. Tohle jsem nechtěl prohrát. Měl jsem pravdu. Byl to nesmysl. Stejně už na mě musel zapomenout.

„Protože se o něj starám. Mohl bys to vědět, kdyby ses alespoň trochu zajímal o někoho jiného, než o sebe. Každý den poslouchám všechny ty řeči o tobě. Jak jsi krásnej a úžasnej a za nic nemůžeš. Každý den brečí v mém objetí. A já mu slíbil, že ti to jednou vrátí. Takže si vyber. Nebudu se tě ptát víckrát. Jeden den Connore. Jeden den s Troyem. A nikdo se nedozví tvé malé tajemství."

---

Trrrm..

Dobře, dobře. Jsou skoro tři ráno a je mi na nic a chtěla jsem to všechno napsat najednou a teď to nejde a tak. Třeba to ráno srovnám a udělám z toho fakt jen jednodílovku, ale zatím mi to příjde jako docela fajn nápad dát sem nejdřív jen tohle.

Ugh. Nečekejte od toho asi nic super fruper, mám nějak ze všeho totální paniku, nic se mi nedaří, tak prostě potřebuju napsat další šílenou věc, protože to prostě pomáhá ^^