Nakonec jsem se rozhodl zůstat přes noc. Bylo mi s ním dobře. Chtěl jsem mu to všechno říct, ale byl jsem na to asi moc při smyslech. Čekali jsme, až můj profesor a jeho - jak už teď vím - nevlastní strejda usne, abychom se mohli vyplížit ven. Začínal jsem být zatraceně unavenej a on pořád překypoval energií. Nechápal jsem to.

"Co piješ?" zeptal jsem se, když jsme stáli před regálem s alkoholem.

"To je jedno," odvětil tiše s pohledem zalomeným do země. Mezi lidma se choval jinak. Ublíženě. Bylo mi kvůli tomu děsně. Byla to moje chyba. Chmátl jsem po levnější vodce a otočil se jeho směrem. Jenže on už tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Nakonec jsem ho našel u nealka. Objímal dvoulitrouvou lahev coly, jako by to bylo to nejcennější, co má.

"Asi to samotný nedám, promiň," prohodil sklesle. Byl tak zatraceně roztomilej. Měl na sobě obrovskou mikinu, která na něm ledabyle visela, dlouhé rukávy překrývaly jeho hubené prsty.

"Nic se neděje," obejmul jsem ho kolem ramen vesele, tahajíc ho k pokladnám. Při placení utekl se slovy, že počká venku. Možná bych mu na to i odpověděl, kdyby mi tu možnost dal. Ale už zase bylo o moc rychlejší.

Cestou z obchodu se trochu uvolnil. Nenápadně usrkával z coly a občas trochu poskočil do rytmu hudby, která hrála z jeho telefonu. Očividně mu bylo bez lidí líp. Pochopitelně.

Seděli jsme na kopci kousek od města a koukali na ten život kolem. Svítící domy, auta, spoustu divných zvuků.

"Děje se něco?" prohodil se zájmem, když už jsem delší dobu prohledával kapsy.

"Nejspíš jsem někde nechal mobil," zamumlal jsem naštvaně. Šetřil jsem na něj dost dlouho. Jako na všechno. Naši mi nikdy na nic nedávali peníze.

"Zkus se prozvonit. Stejně bude nejspíš u nás," škytl, podal mi jeho telefon a dolil do coly další vodku. Bylo roztomilý, jak rychle to na něj působilo. Čekal jsem, že ho alkohol otupí, ale v něm jen probouzel další a další energii.

Vytočil jsem svoje číslo, čímž jsem přerušil písničku, která zrovna hrála. Po mém telefonu ale ani stopy. Paráda.

"Nešil. Bude u nás," usmál se a podával mi láhev s namíchanou colou, „je to zvláštní víš. Tohle všechno. Že tě k tomu to pako donutilo. Musel jsem ho s tebou už štvát," pokrčil nohy a opřel si bradu o kolena.

"Mrzí mě to," zadíval jsem se na rušné město a dopřál svému tělu několik dlouhých loků.

"To nemusí. Teď je mi fajn. Na chvíli mám všechno, co jsem kdy chtěl," házel kamínky dolů do údolí.

"Nepřeháněj," přitáhl jsem ho k sobě a políbil ho do vlasů. Chtěl jsem, aby to takhle už zůstalo napořád. Bylo to celé zatraceně pitomé a nesmyslné, ale ani jednomu z nás to nejspíš nevadilo.

"Nepřeháním," vzal mi láhev a napil se, načež se hloupě zašklebil.

"Máš to ředit s citem," zasmál jsem se, zůstávajíc na něm viset pohledem. I přesto, jak jeho tělem lomcovala energie, působil klidně. Uvolněně.

Nikdy bych nevěřil, že by mi s ním mohlo být tak dobře. Proč jsem to tenkrát musel podělat? Proč jsem se musel chovat jak naprostej kretén?! Možná kdyby nechodil na stejnou školu. Ne. Stejně bych se choval jako kretén. Stejně bych to chtěl před ostatníma schovávat.

Byly tři ráno a my pořád seděli na kopci, přitulení k sobě, aby nám nebyla zima. Konečně bylo všude ticho. I světla už až na pouliční lampy pozhasínala. Bylo to tak uklidňující. Ten klid. Ta hudba, která hrála. Celá ta chvíle byla prostě nepopsatelně dokonalá.

"Mám v pondělí po škole zase přijít?" prolomil jsem nejistě příjemné ticho. Bylo to zvláštní. S ním mi mlčet nevadilo. Bylo spoustu lidí, s kterými bych měl pocit, že si zrovna nemáme co říct. Jenže s ním to bylo. Jiný. Děsivě jiný. Nechtěl jsem z něj být v háji. Nechtěl jsem mu úplně propadnout. Na to už ale nejspíš bylo pozdě. Už tenkrát na to bylo pozdě.

"Nedávej mi falešný naděje, prosím," dopil zbytek lahve a znechuceně se oklepal.

"Jen jsem se zeptal, jestli mám přijít. Nejsou to falešný naděje Troye. Záleží mi na tobě a,"

"Půjdeme? Chce se mi spát," skočil mi do řeči, házejíc dolů další kamínek.

"Dobře," pustil jsem ho z mého objetí a sledoval, jak energeticky vyskakuje na nohy a následně se objímá vlastníma rukama.

--

"Vidíš, říkal jsem ti, že bude tady," zašeptal, když jsme vešli do pokoje, mávajíc mým telefonem.

"Příště už ti budu věřit," vydechl jsem a strčil ho do postele, do které bezvládně spadl. Svět se tak krásně točil. Většinou mi u toho bývá špatně, ale najednou mi bylo prostě - krásně.

--

"Mám tě rád, víš to?," zamumlal jsem zlomeně ráno do polštáře. Hned jsem těch slov litoval. Už jsem mu ublížil až příliš. Nemohl jsem ho trápit dál. Se strachem jsem otevřel oči. Překvapivě jsem byl ale v posteli sám. Rychle jsem sebral svoje věci a zbaběle utekl.

Nedokázal jsem v klidu myslet. Měl jsem nutkání stisknout jejich zvonek hned, jak jsem za sebou zabouchnul dveře. Ten kluk mi udělal bordel v hlavě. Tohle se nikdy nikomu nepovedlo. Cítil jsem se špatně. Mohl jsem počkat, až se vrátí. Neměl jsem zbaběle utíkat.

Promiň že jsem utekl. Zpanikařil jsem. C.

Odeslal jsem esemesku na jediné číslo, které mi včera volalo.

Mluv se mnou prosím.

Ležel jsem v posteli, nešťastně schoulený v klubíčku, čekajíc na jeho odpověď. Jenže ta nepřicházela. Ignoroval mě. Zkoušel jsem mu volat, ale nebral to.

Druhý den už byl nedostupný. Řekl jsem si, že nebudu stíhačka a počkám do pondělka. Jeho rádoby strejda mi k tomu třeba něco řekne. Třeba mě jen nechce vidět. Nevím, proč jsem tak panikařil. Měl jsem o něj strach.

Hloupá paranoia.

Seděl jsem ve třídě a čekal, až všichni vypadnou, abych si s ním mohl promluvit. Celou hodinu mě ignoroval. Ani se na mě nepodíval. Bylo to divné. Vždycky mě tahal k tabuli. Vždycky.

"Tohle ti myslím mám dát," prohodil nepříjemně a podal mi malou obálku s mým jménem.

_