Connie...

Nelhal jsem. Včera. S tou věcí, že teď mám všechno, co jsem chtěl.

Víš, jak se říká, že lidi s rakovinou mají poslední dobrý den, ale nikdy nevíš, který to je? Vlastně nejde jen o rakovinu. Prostě. Když víš, že přijde konec, je ti hrozně a najednou je pak ten den, kdy je ti zase skvěle?

Přesně tenhle den jsem měl včera. Netrpěl jsem žádnou takovou nemocí. Jenže moje psychika. Prostě. Dosáhl jsem svého.

Nejspíš tohle nikdy nepochopíš.

Ani nechci, abys to pochopil.

Nevím, proč tohle píšu.

Slib mi něco.

Nebudeš si to vyčítat, ano?

Není to tvoje chyba. Chtěl jsem to udělat už dlouho, jenže jsem k tomu nikdy nesebral odvahu.

Jenže včera, když jsem usínal vedle tebe jsem se cítil tak...jinak. Prostě jakoby to tak mělo být. Přišlo mi to super. Byl jsem šťastný. Odcházel jsem z mojí postele, ve které jsi spokojeně oddychoval.

Celej ten den byl bláznivej. Ale přes noc si zůstal, protože jsi chtěl. Že jo? Ty dokonalé chvíle na vyhlídce, kam jsi mě vzal. Bylo to jen o nás dvou. Nebyla to přetvářka.

Proč ti tohle vůbec píšu.

Jen jsem ti prostě chtěl říct sbohem. A že je mi krásně. Mám hlavu v oblacích.

Nejradši bych to odvolal. Jenže teď už to nejde. Skončí to.

Za chvíli už bude po všem.

Až to budeš číst, tak bude po všem. A všem nám bude fajn. Mě. Stejdovi. Tobě.

Je krásný umírat šťastnej. Přemýšlel jsi nad tím někdy? Dlouhou jsem si přál, aby mě srazilo auto. Nikdo by mi to nevyčítal, nikdo by se nevztekal. Byla by to prostě náhoda. Jenže udělat to plánovaně -udělat to, když je ti skvěle.

Poslední chvíle v životě si vesele pískat.

Komu se tohle poštěstí?

Moc mluvím.

Neměl bych.

Mrzí mě, že jsi u mě včera musel být. Měl jsi určitě lepší věci na práci.

Ale nebudu si to připouštět, víš.

Budu prostě dělat, že jsme to tak oba chtěli.

A budu chvilku dělat, že v pondělí zase přijdeš. Jak si slíbil. A ty bys třeba přišel. Jen ... už nebude za kým. Nebudu tu. A to je na tom to nejkrásnější.

Don't worry, be happy.

A já jsem. Tak zatraceně moc Connie. Netušíš, jak moc šťastnej teď jsem. Můžu to ukončit se vzpomínkami na včerejšek. Na to všechno. Jak to bylo krásný.

Užívej.

Miluju tě (je to pitomý, nemyslíš? Asi jsem ještě nevyrostl z puberty. Ale to mi doufám už vyčítat nebudeš).

Troye.

Bože, podepisovat se pod dopisy, u kterých je jasné, kdo je psal je víc, než jen trapné.

PS. Hodně štěstí s tím klukem, se kterým tě strýc nachytal.

PPS. Zařiď, ať mi na pohřbu nehrajou nic smutnýho. Nechci, aby kvůli mně lidi brečeli. Slib mi, že se o to postaráš. Je to to poslední, co po tobě chci. Vážně. Už toho nebude víc. Nikdy. Už se ti nebudu plést do života. (Jo. A mimochodem. Já vím. Je to vtipné. Kvůli mně by nikdo nebrečel. Ale co kdyby náhodou. Prostě vyber něco veselého.)

Um a nevím, jestli se píše PPPS ale prostě... neměň to, jaký jsi. Vím, že nejsi ten grázl, co mě tenkrát bil a strkal mi hlavu do záchoda. Vždycky jsem věděl, že to nejsi ty. Nestyď se za to, jaký jsi. Prosím. Protože pro mě jsi byl vždycky skvělej. A vždycky budeš.