~~ předstírejme, že je středa :D ne, vážně... už po sté se omlouvám... jinak, začala jsem zveřejňovat povídku Gayhouse, pokud jste četli, budu ráda, když přečtete znovu, pokud ne, tak... si to taky můžete přečíst, zlobit se rozhodně nebudu :D děkuju moc všem za trpělivost a podporu, no a vy víte, za všechno :) Love, Carlie ~~

„HAROLDE, TY VOLE!" vřítí se do pokoje Mikey jako uragán, ani se neobtěžuje klepat nebo tak něco. Hned toho zalituje, když spatří dva chlapce v posteli v... poloze, v jaké jsou. Luke ležící na zádech, držící Harryho ruce ve svých dlaních na svém bříšku, a Harry klečící obkročmo nad ním. Propukne v něm nejvyšší stupeň zuřivosti a začnou z něj lítat nadávky naprosto bezmyšlenkovitě.

Kdyby zastihl jen Harryho, asi by zvedal hlas a nadával, za včerejšek a tak, ale po chvíli by ho to přešlo a zhroutil by se mu do objetí stejně jako tehdy. Rozhodně by nehysterčil tak, jako teď, nemá na to povahu. Když je ale našel spolu a ke všemu takhle, nedokáže se krotit. Jako by nestačilo, že ho Harry ocucává někde v baru.

„Panebože," zašeptá si sám pro sebe Harry. Bolí ho hlava, nemá náladu na křičícího Michaela. Rád by mu to vysvětlil, ale chlapec je jako sopka, která prostě nejde zastavit a nepřestává chrlit jednu nadávku za druhou. Sleze z Luka, který je z Mikeyho nenadálého příchodu značně v šoku, a nechává chlapce se vykřičet.

„...PROČ, SAKRA, TY VOLE, PROČ?!"

„Mikey, mohl by ses uklidnit, prosím tě?" promluví Harry klidně v době, kdy se Mikey vydýchává ze scény, kterou právě předvedl. Zapomněl i na to, že všechno, co říká, slyší i Lukas. Ten je sice raději otočený na druhou stranu od naštvaného chlapce, ale to neznamená, že neslyší jeho slova.

„JÁ SE MÁM UKLIDNIT? JÁ SE MÁM, KURVA, UKLIDNIT?!" štěká nazpět, „TY MOC DOBŘE VÍŠ, CO K NĚMU CÍTÍM, A I PŘESTO HO SVÁDÍŠ A JÁ SE MÁM UKLIDNIT?!"

Všichni tři se odmlčí. Mikeymu v první chvíli ani nedojde, co řekl a před kým to řekl. Když si ale všimne, s jak debilním úsměvem na něj Harry hledí, strhne pohled k Lukovi, který se po jeho slovech s pootevřenou pusou otočil na něj, a nyní se pomalu zvedá do sedu.

„Nesvádím ho, říkám ti to už po sté," protne Harry nervózní ticho naprosto vyrovnaně, dokonce s úsměvem, po další chvíli, kdy Mikey myslel, že z Lukova zpola zaraženého a zpola usměvavého pohledu zešílí, a nervózně přešlapoval na místě.

Harry těká pohledem z jednoho na druhého, jak po sobě střílí nejisté a zmatené pohledy a uvažuje, že snad nikdy neviděl něco tak roztomilého naživo. V duchu se raduje. Konečně se to mezi nimi dá do pohybu. Mikey se prokecl. A Luke to slyšel. Tohle už Mikey jen tak nezakecá. A kdyby chtěl, Harry tomu, aby se city obou chlapců dostaly ven, mile rád pomůže.

Mikey neřekne ani slovo a i Luke zůstává ticho. Vyměňují si spolu podezřívavé nejisté pohledy.

„Už mu to, sakra, řekni. Oba si to řekněte a netahejte mě do toho, pak z toho vznikají takovýhle situace, kdy mě bezdůvodně někdo nenávidí," povzdechne si.

„C-co bych m-u měl říct?" ošije se Mikey. Luke se pomalu s mírným zamyšleným úsměvem zvedne z postele a rozejde se směrem k chlapci, stále stojícímu u dveří. Ten pár droboučkých krůčků zacouvá, hledě na blonďáka téměř vyděšeně. Co chce udělat?!

Kudrnatý sedí na posteli ani nedutaje, aby něco nepokazil, a jen chlapce pozorně pozoruje. Teď se ukáže, kdo z nich to jako první řekne a všechno to přehoupne. Harry dění sleduje skoro jako telenovelu, dokonce si napětím skousl ret.

„Co cítíš?" zeptá se Luke, nebo to možná je odpověď na chlapcovu původní otázku, co že by mu to měl říct. Blonďák dělá rozvážné malé krůčky čím dál tím blíž k druhému a s něžným úsměvem mu hledí do očí.

„J-já... totiž... uhm... já..." koktá Michael. Nemá už kam couvat, je opřený o zeď. Luke k němu přijde až na sotva deset centimetrů a zvedne ruku k jeho tváři, aby ho něžně pohladil. Mikey přivře oči, načež tichounce špitne: „Cítím... hodně..."

„Věděl jsem to," pípne tiše.

„Ja-jakto?" vydechne mu na dlaň, která nepřestává rozmazlovat jeho tvář.

„Takto... jsi mizerný ve skrývání čehokoliv, víš to?" pousměje se blonďák. Kudrnáč na posteli se pomalu rozpouští roztomilostí, musí si silně kousat ret, aby nezakňučel „awww".

„J-jo..."

„Asi... cítím to samé, Majký..." přizná tiše a trochu v rozpacích Lukee.

„Tak proč ses motal kolem Harryho a-...?" nechce otázku dokončovat. Nechce nahlas vyslovit to, že se s ním líbat, byť by rád věděl proč.

„Protože jsem se bál..." sklopí pohled, „že to nezvládnu... Že tě nedokážu přijmout jako... něco víc..."

„Teď už se nebojíš?" pozvedne chlapci hlavu za bradu, aby na něj hleděl. Těká mezi jeho nádhernýma očima. Když si Luke nervózně skousne ret, podívá se na sekundu i na tuto část chlapcova krásného obličeje.

„Možná ne," špitne, dobře si všímaje chlapcova pohledu na jeho rty. Ví, že ho chce políbit, a i on chce, aby ho políbil. „Když mě políbíš, tak už se nebudu bát ničeho..."

Zavře oči a nakloní se tak blízko, že chlapci dýchá na rty. Ten jen trochu poplašeně oddechuje skrz rozechvělé rtíky, oči po Lukově vzoru přivřené.

„Mrzí mě to, Mikey, mrzí mě, že jsem nebyl schopný si s tebou prostě promluvit a nechal jsem mezi námi nastat to ticho, co nastalo... Moc mě to mrzí," zašeptá těsně předtím, než nechá své rty vplynout do těch Michaelových, které jsou nervozitou značně roztřesené, stejně jako celé chlapcovo tělo.

Je velmi nervózní. Nikdy se s nikým nelíbal, jen jednou v dost podnapilém stavu, takže se to nedá počítat, protože si to nepamatuje. Co se jak má dělat. Jak pohybovat rty, kam dát ruce. Neví. A strašně se bojí, že to Lukovi zkazí.

Když se na něj Lukee víc natiskne, jednou rukou mu sklouzne na bok a druhou ho něžně drží za tvář, aby mohl hned v další chvíli polibek prohloubit, respektive ho konečně doopravdy políbit, protože doteď jen tak stál a rty se ho dotýkal, Mikey se zkusí uvolnit. Však co by mohl pokazit. Pokud to bude trapné, tak oboustranně. Pomalu zvedne ruce a přemístí je mezi jejich těla, aby se zapřel o chlapcův hrudník, načež jednou rukou sklouzne až dál na krk, kde ho chytí obdobně, jako chlapec drží jej za tvář.

Vymění si sotva pár polibků, když se Mikey s pocitem, že to je až moc, stáhne skloněním hlavy.

„Neuhýbej mi..." zašeptá naléhavě Luke, aniž by otevřel oči, a chlapcovy rty si znovu najde. Políbí ho trochu důrazněji než poprvé, ale drží to na té hranici dotyků rtů, vlastně mu ani nechce zkoumat ústa jazykem, ne teď. Teď je jen šťastný, že ho konečně má.

O to víc šťastný je Mikey, který má pocit, že ho konečně někdo doplňuje. Že našel tu svoji druhou polovičku, která mu tak chyběla. To, co při svém prvním polibku (prvním střízlivém polibku) cítí, je nepopsatelné. Je naprosto vytržen z reality a zaměstnán jen Lukasovými polibky a doteky. Ani to není divné. Možná trochu zvláštní, ale všechno je velmi přirozené. Ani by nevěřil, že tohle v sobě člověk doopravdy má. Ale teď, když se to děje... je to instinkt.

„Erm, kluci?" vyruší ty dva Harry. Nechtěl, doopravdy ne. Ale poté, co jeho rozněžnělé pocity z těch dvou začaly přecházet ve vzrušení, nechce riskovat, aby tu zůstali byť jen o sekundu déle.

Oba se na něj podívají s rudými tvářičkami. Úplně ho vypustili, když se jejich rty poprvé střetly.

„Jste moc roztomilí, ale nemáte náhodou svůj pokoj..." naznačí mile.

„Jo..." pousměje se Luke. Spustí ruku k Michaelově a jemně vklouzne svými prsty mezi jeho. Pomaličku ho za sebou odvede ke dveřím.

„Jo a Hazz? Děkuju za pomoc... To... prozření myslím..." pousměje se na něj ještě, otevíraje dveře. Mikeyho nechápavý pohled odbyde pokýváním, že mu to všechno vysvětlí. Teď je důležité jen rozloučit se s kudrnáčem a vrátit se do svého pokoje, kde mají několik hodin času na to, aby si konečně všecičko vypověděli.