(Na obrázku: Casty - Soul: Lost and alone; to je dost tragické 😓... Neptejte se mně, kde na ty nápady chodím...)

??- (Coming soon >:D)

Prudce sebou trhnu. Chci si stoupnout, ale neudržím se na nohou a opět se sesunu podél stěny. Zavrčím a zkusím to znova. Ale jen marním čas... Rozhlédnu se kolem sebe. Vše je stejně tiché a nepřístupné jako vždy. Už tu jsem nejspíš skoro dvacet let. Tak dlouhou dobu jsem nikoho neviděla... Mě přátele... Alpha. Timba. Moc se mi po nich stýská. Doufám, že jsou stále naživu. I když čas pomalu, ale jistě konzumuje vzpomínky a ty se mi vytrácí z hlavy, přesto jednu šťastnou stále mám. A to protože na ní stále myslím. No, na co bych asi jiného měla myslet? Dvacet let vám jistě postačí na vás, aby jste si mohli všechny myšlenky urovnat v hlavě.

První, co si uvědomím je, že stojím na nějakém pódiu. Očima prozkoumávám okolí. Nacházím se v poměrně velké místnosti. U pódia jsou rozmístěny stoly a židle kolem nich. Všude jsou plakáty, balónky a konfety. Vypadá to tu na nějakou oslavu... No počkat! Jak vím, jak se to tady všechno jmenuje?! To je zvláštní... Pak si povšimnutí, že vedle mě stojí ještě dva animatronici. Jeden šedý, druhý modrý. Vypadají jako potkan a slon (... Zajímavá partička, co?). A tak si také prohlédni vlastní tělo. Má světle oranžovou barvu. Kolem krku mám uvázaný rudý šátek a do očí mi spadá kaštanové hnědá ofina. Pohlédnu na svůj maličký, černý nos. Takže jsem...morče?! No, moc zvláštní to ani není...když vedle mě stojí potkan se slonem... Pak se otevřou dveře a vejde nějaký chlapík s bedýnkou nářadí. Nejprve přijde ke slonovi, otevře mu plech na zádech. Chvíli jen kouká a kontroluje dráty. Pak zadělá otvor a utáhne šroubky. Přesune se k potkanovi a udělá to samé. Zřejmě je vše v pořádku. Nakonec přijde ke mně. Nic necítím, když se mi kontroluje obvody. Přikývne a přišroubuje plech zpět.
"Buďte hodní, dneška je váš velký den!", zamručí, otočí se a vyrazí bočním východem. Jaký velký den? Co tím myslel? V tu ránu se otevřou, doslova rozletí dveře a dovnitř vtrhnou děti.
Nahrnou se až k pódiu a začnou tleskat. Po schůdkách vyjde nějaký muž v černém obleku s hnědou kravatou. Zářivé se na děti usměje.
"Vítejte v Alphiho (this is weird ×.×) restauraci! Jsem Daniel Scott (no jo, děda :D) a jsem majitelem tohoto podniku. A nyní vám představím naše tři -" ukáže na nás "- Alpha, Casty a Timba!" Místnost náplní potlesk, výskot a jásot. Jakoby na znamení se všichni ukloníme.
"Ahoj děti!", zahlaholí potkan, nejspíš Alph.
" Jste připraveny na pořádnou zábavu?", ozve se slon, tedy Timbo.
"Ano!!", zakřičí děti.
"Tak jdeme na to!", vykřiknu nakonec.
Majitel ještě zvedne mikrofon.
"Doufám, že si v naší restauraci užijete spoustu zábavy! Naše trojka bude tady, ve vedlejší místnosti bude vystupovat nás lišák Spring Foxy! Bude vám vykládat vtipné povídky a vtipy! A když budete hodní, možná i zazpívá!". Všichni začnou tleskat.
"Užijte si den ve Alphiho restauraci!", řekne naposledy, pak zmizí za dveřmi.
Mezitím, co si chystáme věci na nás výstup, podá mi Alph ruku.
"Těší mě, že se poznáváme. Jsem Alph." Nabídnutou ruku stisknu.
"A ty jsi určitě-"
"Casty", dořeknu za něj. Taky tě ráda poznávám. Doufám, že si na sebe brzo zvykneme."
Usmějeme se na sebe. Timbo za námi dojde. Nabídnu mu pravici.
"Casty jméno mé."
Také nabízenou ruku přijme.
"Timbo", řekne. " Nevím, co tu dělám, ale určitě to bude zábava. Myslím, že si to tu brzy oblíbené všichni." Ihned se mi zalíbí oba dva.
Potom, co na pódium vysunou zpod opony piano, Alph si k němu sedne. Timbo hraje na kytaru a já mám... zpívat?! Ale to nedokážu! Ostatní si vsak myslí, že ano. S velkou nervozitou si stoupnu k mikrofonu. Lidé na mě upírají oči. Očima zabloudím ke svým novým přátelům. Alph na mě mrkne a Timbo pokývne hlavou. Když zazní předehra (piano), mám přivřená víčka. Pak že mě vyjde něco jako zpěv. Nezpívám tak špatně. Nejspíš to mám naprogramované. Rázem všichni zmlknou. Jako by se mi v mysli objevovaly útržky slov. Hned, jak jsem je vyslovila, zmizely. Je to zvláštní pocit, být středem pozornosti. Cítím, jak jsou oba dva napjatí. A jak dozní poslední tón, ozve se uši drásající potlesk. Jsem celá štěstím bez sebe. Já to udělala! Zazpívala jsem svoji první písničku! A nikomu neupadly uši! (Překvapivě... :P)
"To bylo úžasné, Casty!", vykřikne za mnou do všeobecné vřavy Alph nadšeně.

Škubnu sebou. Opět jsem se zasnila. Povzdechnu si. Ty časy jsou pryč. Už nikdy se nevrátí. A já jsem tu uvězněná navždy... Teda, doufám, že ne navždy. Ale vypadá to tak. Udělám ale vše, co je v mých silách abych se odsud dostala.

Mooooc se omlouvám, že poslední dva dny nevyšly žádné kapitoly; škola, kroužky, domácí práce... Tak je konečně (po X letech) víkend (pro mě...) a můžu psát! Ale pozor... V sobotu mám zápas, po něm si musím udělat všechno do školy, protože v neděli jedeme na kolo... 😵 Tedy, na kole jezdím ráda, ale kapitoly teď nebudou vycházet každý den; budou vycházet obden, nebo obdva... Tak se s tím smiřte, věřím, že to pochopíte a ten den, dva to přežijete... Awd. Zase dělám z komára velblouda. Tak hrozné to zase není... Jen abyste si zvykli, že to už nebude každý den... Tak se mějte a ahoj!

(877 slov)