---O 4 měsíce později---

Jimin p. o. v.

„Ještě tu nohu zvedni, kolena až k hrudníku," pronese klidně můj bratr a lehce na moji obvázanou nohu zatlačí, aby mi ji pomohl dostat do správné polohy. Tohle cvičení mě přestalo bavit už od doby, co jsem začal, ale aspoň už paní Kim nenavštěvuju tak často, jak předtím, protože teď už můžu cvičit i sám doma, teda... s pomocí hyunga nebo Yoongiho.

„To už bolí... hyung, cvičíme už hodinu," zaskučím a nespokojeně odvrátím hlavu, abych se zrakem nestřetával s Hoseokem nade mnou, zatím, co já ležím na zádech na měkké podložce a procvičuju nohy, především kolena a kyčle.

„A další hodina nás ještě čeká, no tak, znáš to přece, posaď se," přikáže Hobi-hyung a pomůže mi se vyškrábat do sedící polohy, abych si mohl tentokrát protáhnout kotníky. S povzdechnutím se uvelebím na podložce a zadívám se směrem k oknu, za kterým začalo opět pořádně chumelit.
Mám rád sníh a letos ho napadalo opravdu hodně, Hobi-hyung se dokonce bojí mě pouštět na zahradu samotného, abych se někam nezabořil.

„Tak šup, kotníky," připomene mi bratr, abych se soustředil na to, co mám dělat, to mi taky sebere veškerý úsměv z tváře. Jsou vánoční prázdniny a musím je trávit zrovna takhle, přitom každý jiný člověk si užívá pohodu a klid ve svém vyhřátém bytě, včetně mých spolužáků na umělecké škole, kde už jsem tak nějak zapadl za ty měsíce, co tam chodím, a vlastně jsem si našel i poměrně hodně přátel.

Nečekal jsem to, ale přijali mě všichni bez problémů a už ani pomalu nevím, co to posměšky jsou. O to víc se tam ale cítím dobře, na chodbách a obědě se často potkávám s Jungkookem, a to mě taky dost povzbuzuje, že tam nikdy nezůstanu jen sám se sebou a vždy najdu nějakou pomocnou ruku.

Od myšlenek mě něco odtrhne, tentokrát to ale není hlas Hoseoka, ale zvonek upozorňující na nového příchozího za dveřmi. Zajiskří mi v očích a rychle se dostanu na nohy, ještě na boso dokulhám do chodby.

„Jimine, hned se vrať, ještě jsi nedocvičil!" zvolá za mnou hyung, ale toho neposlouchám, je mi sedmnáct, nejsem už žádné malé dítě, které bude poslouchat na povel. Uznávám, že to občas možná trochu přeháním a nedivím se, že už ze mě Hobi-hyung šediví, ale nevím, čím to je, zda tou školou, starším věkem nebo skvělým vztahem s Yoongim, ale cítím se víc otrkaný a nebojím se žít i podle svých přání.

„Ne, hyung, to je Yoongi! Docvičím to u něj," ujistím ho a konečně otevřu hlavní dveře. Vyvalí se na mě chlad, zachvěju se, protože mám na sobě jen tričko s krátkým rukávem a šortky na cvičení, a venku dost mrzne a pár vloček i vlétlo do chodby, když jsem dveře otevřel. Ale kromě toho se střetnu i s pohledem mého milovaného přítele zabaleného v tlusté šále a černém kabátu.

„Už jsem se tě nemohl dočkat!" vypísknu radostně a pevně Yoongiho obejmu. On se zasmáním vejde dovnitř a zavře za sebou dveře, aby zatarasil cestu mrazu a sněhu.

„Ahoj, lásko, já taky ne, vyjel jsem trochu dřív, myslel jsem, že už budeš nachystaný," usměje se na mě a jen co si odkryje šálu z obličeje, přitiskne své promrzlé rty na ty moje zahřáté. Nechám si to líbit, schválně se na něj víc natisknu, aby se ode mě jen tak neodlepil, ale stejně nás do odtrhnutí donutí Hoseok, jenž už taky přišel do chodby.

„Nachystaný je už od včerejška, ale dneska měl cvičit, má za sebou teprve polovinu, takže by mě zajímalo, kdy to dožene," řekne a s přísným pohledem se opře o futra. Yoongi se na mě zamyšleně podívá, ale poté mě s úsměvem pohladí po světlých vlasech.

„Um, no, klidně to s ním doma dokončím, slibuju, nezahodím to za hlavu," řekne hlas mého partnera. Hyung si ho chvíli nevěřícně a podezíravě prohlíží, ale poté s povzdechnutím mávne rukou a odejde zpět do obýváku.

„Jak myslíte, ale za týden jdeme na kontrolu, tak ne, že se na to vážně vykašlete. V pokoji jsou všechny tašky a nachystané oblečení," oznámí a ztratí se za dveřmi obývacího pokoje. S pousmáním se znovu otočím k Yoongimu, a ještě jednou ho pevně obejmu.

„Díky, že jsi mě vysvobodil," uculím se, ale on se nad tím uchechtne a líbne mě do vlasů.

„Žádné takové, slíbil jsem Hobimu, že ho budu na slovo poslouchat, takže to u mě docvičíme, ano?" protočím nad tím očima a lehce plácnu svého přítele do hrudi schované pod kabátem, „ale potom si dáme cukroví, čaj a užijeme si večer spolu, navíc mi musíš povykládat, jak to jde ve škole, protože jsem tě neviděl snad celé dva týdny." S úsměvem souhlasím a chytnu Yoongiho za ruku, abych ho mohl odvést do svého pokoje.

„To zní mnohem líp, ale už teď ti řeknu, že je to tam skvělý, nikdo se mnou stále nemá problém, učivo mi taky jde, takže si nemám na co stěžovat." Očividně ho tato zpráva potěšila, spokojeně si sedne na okraj mojí postele a čeká, až se převléknu ze cvičebního do něčeho teplejšího a pohodlnějšího.

„To jsem rád, a Hoseok? Jak se mu daří s hudbou?" zeptá se ještě. Svléknu si tričko a nahradím ho teplejším rolákem, musím ale pomalu, abych si neshrnul všechny náplasti. Od doby, co jsem přišel z nemocnice před čtyřmi měsíci, jsem si uvědomil, jak jsou tyto malé náplasti pohodlnější, než obvaz po celých zádech a hrudi. Poprvé jsem své staré ošetřovací metody opravdu ocenil.

„Daří se mi dobře, je snad ještě slavnější a já asi budu brzo taky, nedávno jsem mu hrál na klávesy v jedné nové skladbě," zazubím se a Yoongi nad tím překvapeně pozvedne obočí.

„Huh? Takže já už u kláves nejsem potřeba? Můj učeň mě nahradil?" zasměju se nad tím a přikývnu na souhlas. Skutečně mě toho naučil mnoho a já už dokážu zahrát spoustu písniček a melodií a to, že jsem se mohl podílet na skladbě mého bratra, je pro mě obrovská čest.

„Už to tak vypadá, heh."

„Bezva. Víš ty co, ty muzikante? Odnesu ty věci do auta, oblékni se a počkej mě na chodbě, nebo já se tady v tom kabátu upeču," řekne pobaveně a chytne do rukou všechny moje věci v taškách. S úsměvem ho nechám odejít a obléknu si svetr s dlouhými kalhoty.

***

„Tak já jdu, než mi ujede autobus, mějte se tady," řekne ve spěchu Jungkook, jenž už je oblečený ve své bílé zimní bundě a v černé čepici. Přes rameno má přehozené lední brusle a na zádech malý vak s potřebnými věcmi.

„Ty se taky měj s Taehyungem a nepřizabij se na tom ledě, ne, že tě budu muset vézt s něčím zlomeným do nemocnice," upozorní ho Yoongi, jenž sedí na gauči se zapnutou televizí, já sedím nalepený na něm zabalený v dece a s hrnečkem čaje v rukách. S pobavením pozoruju ty dva, jak se spolu baví a opět se bratrsky pošťuchují.

„Neboj, umím bruslit, nevím, kdo z nás dvou se kdysi přizabil na ledě," zasměje se a já zvědavě kouknu na Yoongiho s otázkami v očích, jenže on se zamračí a s ceknutím se otočí k oknu, za kterým už je tma, neboť je večer a touhle dobou se stmívá brzy.

„Tak jo, raději už běž," štěkne. Zasměju se nad tím společně s Jungkookem a letmo na něj zamávám, když zamíří do chodby se obouvat. Netrvá to dlouho a prásknou za ním dveře, byt tak pohltí ticho, ve kterém se odráží jen hlasy ze ztlumené televize.

„Ahh, tak jsme tu zase jen my dva," usměje se na mě tmavovlásek a přitáhne si mě blíž k sobě, přitom mě políbí na líčko a otře se o moje vlásky, jako nějaká přítulná kočka. Usměju se nad tím a spokojeně si položím hlavu na jeho rameno.

„Jsem rád, je mi tady s tebou hrozně dobře," šeptnu a očima přeskakuju z televize na svůj poloprázdný hrnek čaje. Rozlézá se mnou příjemný pocit bezpečí a útulna. Není to jen tím teplem z topení a vůní ze svíček a cukroví, ale hlavně přítomností Yoongiho, který se stal už dávno středem mého vesmíru a největším štěstím.

„Já... nevím, jestli se to teď hodí, nechci ti kazit večer, ale chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," pronese z ničeho nic Yoongi nervózním hlasem, a to ve mně probudí strach, co se stalo, či zda jsem něco udělal. Zvednu hlavu a tázavým pohledem ho pobídnu k pokračování.

„Co se děje...?" Yoongi se dívá hluboko do mých očí, jistě vyčetl, jak vyděšený teď jsem z následujícího, ale on se usměje a políbí mě na rtech. Nevím, zda mě chtěl uklidnit, ale povedlo se to.

„Klid, nic se neděje, jenom...," začne a chytne do dlaní moje ručky schované v rukavičkách, „byl jsem v lékárně. Ptal jsem se na... ty víš co," řekne mi upřímně a já naberu trochu červeně do tvářiček. Nervózně odtrhnu pohled a pokývám hlavou.

„U-hum... vzpomněl sis...?"

„Jo, ale nedostal jsem nejlepší odpovědi, neměli bychom to udělat, je to na tebe moc... riskantní. Sice prý záleží na každém, třeba bys to zvládl, ale nedoporučuje to, a já tě nechci znovu ohrozit..." zaskučím si pro sebe a provinile si přehodím deku přes hlavu.

„Omlouvám se, Yoongie... mrzí mě, že máme takové hranice..." špitnu. Možná jsem teď trochu přecitlivělý, ale tohle mě skutečně mrzí. I když vím, že mi bude Yoongi říkat, jak mu to nevadí, nevěřím, že by ho to samotného trochu nemrzelo. On se ale uchechtne a shrne mi deku z vlasů, aby mi lépe viděl do obličeje.

„Drobku, neomlouvej se za nic, vždyť jsi mě ani nenechal domluvit," zvědavě na něj kouknu a on s úsměvem pokračuje, „nemůžeme sice dělat všechno, co ostatní páry, ale neřekl jsem, že nemůžeme dělat vůbec nic. Něco jsem si z té lékárny přeci jen přivezl a... pokud bys mi to dovolil a odhodlal se... můžu část té naší hranice zbourat. S tím, že ti můžu slíbit, že se k tobě budu chovat, jako bys byl z opravdového porcelánu. A tenhle večer může být ještě krásnější, ale záleží pouze na tvých slovech, Jiminie. A víš, že ti poznám na očích, kdy mluvíš upřímně, takže to myslím vážně. Miluju tě a milovat tě budu i bez těchto věcí, takže se neboj říct, jak to skutečně cítíš a tvoje „ne" je pro mě svaté slovo, dobře?"

Koukám na něj skleněnýma očima a snažím se nějak odpovědět, ale jsem beze slov. Jen on mě dokáže vyděsit, dojmout a napnout v jednu chvíli. Těší mě a nesmírně si toho vážím, jak ohleduplný ke mně je, nikdy by mi nedokázal ublížit a každým dnem si ve mně buduje stále větší a větší důvěru, teda pokud to vůbec ještě jde a tahle chvíle není výjimkou.

Věřím mu a jsem si jistý, že kdybych na tohle kývnul a poté odstoupil, on by s tím problém neměl a nezlobil by se na mě. I já totiž poznám, kdy mluví upřímně a teď mluvil opravdu jen ze svého srdíčka.

Ale pravdou je, že nevím, co tím přesně myslel, nevím tedy, co očekávat, a to je ta věc, která mě stále trochu znejišťuje.

„Můžu jen vědět... tou „částí hranice" jsi myslel co přesně? Když už ne tam to..." zeptám se stydlivě a začnu si hrát s prsty, abych se zabavil a tolik se nečervenal, ale on mě láskyplně políbí na rtech a posadí si mě na klín.

„Ostatní tomu říkají předehra, ale pro nás by to znamenalo to jediné, co si můžeme dovolit. Vím, že jsi teď trochu zmatený, ale pokud mi jen budeš věřit a necháš mě čarovat, užiješ si to i přes svoje nevýhody," ujistí mě. Pohladím ho po rameni a zvednu k němu svoje oči.

„Já ti věřím, Yoongie, věřím ti úplně ve všem, jenom... stydím se," špitnu a Yoongi se nad tím okouzleně zasměje a políbí mě hned vedle rtů na koutek.

„Ty jsi takový můj malý stydlivý roztomilý motýlek. Jiminie, nemusíš se stydět, jsem tady přece jen já, nikdo jiný, ale pokud na to nejsi ještě připravený, můžeme si pustit film, dát si kakao a užívat si přítomnost jeden druhého, hmm?" tohle zní lákavě, ale popravdě, nechci ucouvnout.

„A můžeme si pustit film a dát si kakao potom?" uculím se a Yoongi nejspíš pochopil, kam jsem tím směřoval, proto se široce usměje a rozcuchá mi vlasy.

„Je sedm hodin, jasně, že ano, přece bys nechtěl jít hned potom spát."

„Tak v tom případě...," začnu a omotám okolo Yoongiho krku své obvázané paže, „nechám tě čarovat, Yoongie." Tmavovlásek mě pevně obejme a opatrně mě vyzvedne do náruče a stoupne i se mnou z gauče. Ještě ovladačem vypne televizi a konečně odejde pryč z místnosti i s mojí maličkostí v rukách.

A zamíří se mnou k ložnici.

Dneska mi nějak blbne wattpad, takže pokud by bylo s textem něco špatně (spojená slova, vynechané věty apod.), tak mě prosím informujte <33 ale snad je to v pořádku 

Jinak, psychicky se připravte na blízký konec, už jen pár kapitolek :Dd já jsem taky z toho trochu rozhozená, přeci jen, tuhle knihu píšu snad nejdéle ze všech, už i kvůli hodně vynechaným dnům a nějak jsem to začala brát jako takovou součást a samozřejmost a najednou to bude hotovo xdd

Přeju vám pěkný zbytek podvečera :33