Pokojem už je rozlezlé šero, je tu i ticho, slyšíme jen tikat hodiny a hlasy ozývající se tlumeně z venku. S Jiminem jsme se dobře pobavili, hovor s Namjoonem a Jinem trval poměrně dlouho a já jsem rád, že se aspoň na chvíli mému příteli zvedla nálada a on mohl zapomenout na nepříjemnosti se svou nemocí. Ale teď už je pár minut po sedmé hodině, tedy dávno po skončení návštěvní doby a Hoseok se tu stále neukázal.

„Nepřišel..." šeptne tiše Jiminův unavený hlásek. Je zklamaný, jde to na něm vidět. Jistě teď na svém srdci nese vinu ještě z předešlé hádky se svým hyungem a neměl šanci se s ním udobřit. I když si stále myslím, že by na něj jeho bratr naštvaný nebyl... nechápu, co se stalo, že nepřišel. Asi opravdu nenašel volný čas.

„No tak, to nic... přijde zítra, dobře? Jakmile se vyspíš, uvidíš se s ním," povzbudím ho, ale nevypadá to, jako by tomu Jimin věřil. S povzdechnutím stočí hlavu k oknu, ze kterého se sem drásá malé světlo z podvečerního okolí venku.

„Možná..." špitne do ticha, ale jeho hlas není to jediný, co tu zazní, ale i pípání vycházející od Jiminovy paže. To se hlásí teploměr, který Jimin dostal na změření. Rychle k němu přistoupím a teploměr mu vezmu, abych zkontroloval, jak je na tom jeho teplota. Sotva na to ale vidím, je tu opravdu šero a čísla jsou černá na šedém podkladu, musím tedy dobře zaostřit a nahnout teploměr směrem k oknu, než konečně odhalím výsledek.

„Uh, kruci, vůbec to nekleslo..." šeptnu si spíš pro sebe, ale je tu takový klid, že ani Jimin to nepřeslechl. Zklamaně vydechne horký vzduch a zabalí se víc do peřiny, aby mu neunikalo nastřádané teplo.

„Nedivím se, je mi pořád zle a pořád hrozná zima," odpoví. Lítostně mu otočím obklad, aby měl na čele ještě mokrou stranu a pohladím ho po horkém líčku. Kdybych tak jen mohl pro něj něco udělat, aby mu bylo lépe...

„Měl bys zkusit spát, lásko, potřebuješ to," vydechnu polohlasem a Jimin matně přitaká na souhlas, ale než zavře oči, natáhne ke mně jednu svou ručku.

„Budu spát, ale chci se k tobě přitulit... ummm, nemohl by sis lehnout za mnou? Jen na chvilku?" zeptá se prosebně a nastaví štěněčí očka, aby mě snadněji přemluvil. Přitulil bych se k němu hned, jen nevím, jestli bych měl, je to jeho lůžko, jsme v nemocnici, kdyby mě někdo načapal, letěl bych dotud rychle.

„Já ti nevím, Jiminie... chceš to risknout, že sem někdo vejde?"

„Nikdo sem nevejde... prosím, Yoongie," začne doléhat svým ospalým a tichým hláskem. Nedokážu dlouho odolávat, mám chuť pro něj udělat první i poslední, prostě cokoliv, jen aby mu bylo zase dobře. Rychle zkontroluju dveře, že opravdu nikdo nejde a poté s povzdechnutím nadzvednu jeho peřinu.

„Dobře, dobře, ale opravdu jen na chvíli, tohle bych neměl, ano?" vlezu si až za ním, snažím se opatrně, aby se nemusel Jimin příliš hýbat a posouvat se, i teď ležím spíš napůl na lůžku a druhá polovina těla mi trčí přes okraj, ale Jimin se na mě spokojeně uvelebí a přitulí se.

„Dokud neusnu, to nebude trvat dlouho, slibuju," ujistí mě a zakryje se až po krk peřinou. Na celé své levé straně, kde mi leží Jimin, cítím nehorázné horko, jako bych ležel přímo u topení nebo bych z poloviny hořel, ale přitom tohle teplo sálá právě z Jiminieho.

„Jak je ti?" optám se šeptem. Jimin si položí hlavu na moje rameno a více se u mě uvelebí, aby se mu leželo co nejlépe a nikde mu neunikalo teploučko.

„Hrozně, ale teď, když jsem u tebe, tak i líp." Usměju se nad tím a pohladím ho po zpocených vláskách. Nemůžu se dočkat, až ho pustí domů a opět takhle spolu budeme spávat, usínat natisknutí na sebe, v jedné posteli, bez cizího rušení.

„Yoongi?" ozve se znovu šeptem a já k němu stočím hlavu, abych dal najevo, že ho poslouchám, i když bych byl raději, kdyby zavřel oči a spal, ale jestliže má něco na srdíčku, jsem tu jen pro něj, aby se mi mohl s čímkoliv svěřit. „Víš, co bych si přál?"

„Hmm? Copak."

„Letět ke hvězdám. Když jsem byl malý, chtěl jsem být astronautem, tehdy jsem si myslel, že je to jednoduché sednout do rakety a prostě odletět. Docela mě štve, že kvůli stárnutí a nabývání vědomostí už nevidím svět stejně, jako tehdy, kdy jsem o světě vůbec nic nevěděl a všechno bylo jednoduché..." řekne sklesle.

Tohle si získá moji pozornost, je to hluboká myšlenka, která ale jen vypovídá o tom, že si o tomhle Jimin chce promluvit.

„Chybí ti snad ty dětské domněnky?" zeptám se ho vlídně a on s polknutím pokývá hlavou.

„Jo... docela jo. Realita pro mě nehrála vůbec žádnou roli v tomhle složitém světě." Povzdechnu si nad jeho odpovědí, nechci, aby si připouštěl, že je svět složitý, i když pro něj opravdu složitý je, chci mu dát nějakou tu naději a nenechat ho v tom.

„Ale svět není složitý, je takový, jaký si ho uděláme, jaký ho vnímáme, jak se na něj dokážeme dívat. Není ostuda snít o letu ke hvězdám, i když už víš, že to není jenom pouhé nasednutí do rakety. Není ostuda být občas na chviličku zase dítětem."

Chvilku je ticho, nejspíš se nad tím světlovlásek skutečně zamyslel, ale poté se ozve jeho odpověď. V pokoji už je vetší tma a už na něj ani pořádně nevidím, o to víc ale dokážu naslouchat jeho krásnému ryzímu hlásku, který mě před nějakou dobou tolik uchvátil.

„Hmm, když jsem byl malé nechápavé dítě, bylo to jednodušší. Nevěděl jsem, co to znamená, když mě všichni začali přezdívat „motýlek", ale líbilo se mi to, připadal jsem si výjimečný, teď už ty souvislosti znám a spíš se za to stydím..." přizná. Tohle nechci, dokud jsem tu já, nechci, aby se takhle cítil. Záleží mi na něm a jeho pocitech.

„Nemáš jediný důvod se za to stydět. Ty JSI výjimečný. Pro mě jsi úplně jiný motýlek než pro ostatní." Jimin ke mně stočí hlavu, sice vidím jen jeho siluetu, ale to mi bohatě stačí. Vím, že bych neměl, ale shrnu si roušku a letmo ho políbím na zpocené čelo.

„Moc tě miluju, Jiminie, prosím, mysli na to, miluju tě takového, jaký jsi, ale to ti říkám pořád, viď? Nikdy se nestyď sám za sebe, jsi nádherný, jsi jedinečný a jsi moje největší láska."

„Taky tě hrozně moc miluju, Yoongie, děkuju moc za tebe," šeptne rozechvěle a víc se ke mně přitulí. Pousměju se pro sebe a opatrně ho k sobě přitisknu, ovšem tak, abych mu neublížil. Vnímám tu krásnou chvíli, kdy jsem tu s ním a on jistě dělá totéž.

„Půjdeš spát?" zašeptám a on tiše souhlasí.

„Jo, ale ještě nedocházej, prosím, chci se cítit krásně, dokud vážně neusnu." Tohle mi rozhodně nedělá problém, zůstanu tedy ležet ve stejné poloze a též na chvíli zavřu oči. Zaposlouchám se do ticha a čekám, až bude Jimin zhluboka a klidně oddechovat v pravidelné rytmu ztracený ve světě hezkých snů.

„Neboj se. Jsem tady."

***

Projdu tichou nemocnicí, kde už se to nehemží tolika lidmi. Já sám jsem dost unavený a těším se domů do postele. Jimin naštěstí usnul rychle, budu na něj myslet, doufám jen, že mu do zítra bude lépe a jeho horečka taky brzo klesne. Chci ho už konečně doma.

Vyjdu z nemocniční budovy až ven, trochu se zachvěju, když se mi pod svetr dostane večerní chladnější vánek, ale auto mám kousek odtud, takže to rychle přeběhnu. Zastrčím si ruce do kapes od kalhot a s nadzvednutými rameny, aby mi netáhlo na krk, zamířím k přechodu, ale ještě se zastavím a zamračeně se zadívám před sebe.

Kousek od pouliční lampy na lavičce sedí mladík v tlustém barevném svetru, s kapesníkem v ruce, který už je dost zmačkaný a navlhlý, že se snad za chvíli rozpadne. Tmavé vlasy má v očích, ale i přes to snadno poznám, kdo na lavičce zkroušeně sedí.

„Hoseoku...?" ozvu se, když dojdu blíž a prohlédnu si jeho osobu, jak zničeně sedí a kouká před sebe. Popotáhne nosem a zvedne ke mně uslzené tmavé oči, které jsou teď stejně červené, jako je měl Jimin.

„Jak je Jiminovi?" optá se rozechvěle, a tak vlídně, jako by snad zapomněl na všechny naše spory. Povolím nad tím, mám pocit, že bych neměl teď odcházet, ale naopak tu ještě na chvilku zůstat. S výdechem se nervózně posadím na lavičku, ale tak, abych mu nebyl příliš blízko.

„Ehm, dneska nic moc, chytla ho horečka a plus ty bolesti, ale teď usnul, takže... snad se z toho vyspí. No, moc mu nepomohlo, když zjistil, že jsi nepřišel... myslí, že jsi na něj naštvaný a dává si to za vinu," odpovím, protože by to nejspíš měl vědět. Hoseok ale provinile sklopí hlavu a pevněji stiskne kapesník v dlani.

„Ahh, jak bych jen mohl být na něj naštvaný... posral jsem to přece já. Myslel jsem, že mě ani vidět nechce, nechtěl jsem tedy raději jezdit, věděl jsem, že tam bude mít tebe... přijel jsem ale teď, abych se na něj aspoň podíval, ale... slyšel jsem vás za dveřmi, byl bych tam jen navíc, raději jsem tam za vámi nevlezl a odešel..." vydechne sklesle a vymrská se do dalšího kapesníku, jenž si vytáhne ze sáčku z kapsy. Jimin ale usnul tak před patnácti minutami, je tady jasné, že tady Hoseok sedí delší dobu, když byl u dveří ještě, když byl Jimin vzhůru.

„Počkej... proč jsi nejel ale domů a sedíš tady venku?" zeptám se zmateně, kromě toho, že snad nemá domluveného taxíka a čeká na autobus, mě nenapadá žádný jiný důvod, proč tady mrznout pod lampou. On chvíli mlčí, nevypadá to, že by se mu o tom chtělo úplně mluvit, ale nakonec s povzdechnutím odpoví na moji otázku.

„Totiž... já čekal na tebe..." vytřeštím nad tím oči, slyším snad dobře? Ale proč by to dělal, nemluví se mnou, nechtěl ani mluvit, najednou tu na mě ale bude čekat, a dokonce se mnou normálně komunikovat.

„To nechápu, Hoseoku... jsi na mě přece naštvaný-..."

„Nejsem naštvaný, jsem kretén, dobře?" vyštěkne se vzlykem a nešťastně se opře zády do lavičky, zakloní hlavu a pokusí se pořádně nadechnout i přes ucpaný nos, „vím, že jsi to neudělal schválně. Vím, že Jimina miluješ, ale nebyl jsem schopný to uznat a akorát jsem se ukázal jako ten nejhorší, ale ve skutečnosti jsem se za to tak nenáviděl..." vzlykne a zajede si dlaní do vlasů. Tohle mi sebralo snad všechna slova, ale nebudu lhát, cítím menší úlevu, že jsme se do tohoto rozhovoru dostali, chtěl bych ale vědět víc.

„Ale proč, Hobi...? Byli jsme nejlepší kamarádi, Jiminovi na tobě záleží, tak proč tohle všechno?" tmavovlásek sklopí hlavu a s popotáhnutím zašeptá odpověď, jež mu těžce projede přes stažený krk. Jde slyšet, že se snaží zadržet další várku vzlyků, ale moc se mu to nedaří.

„Měl jsem strach... víš, když se Jimin narodil, celá rodina byla seznámena s jeho nemocí motýlích křídel a taky s tím, že se nedožije vysokého věku. Dávali mu maximálně sedm let života, to bylo to nejhorší, co se snad člověk může o svém nejbližším dozvědět. Jenže... pak se objevila společnost, která se touto nemocí zabývá a pomáhá těmto lidem dosáhnout plnohodnotného života. Jimin se pod jejich křídla dostal taky a všechno se tím změnilo. Najednou jsme měli jistotu, že když budeme dodržovat přísná pravidla, jako je pravidelné ošetřování, braní léků a vyhýbání se riskantních aktivit, Jimin získá větší imunitu a dokáže se s těmito pravidly dožít vysokého věku, jako zdravý člověk... naučili jsme se tedy mu věnovat maximální pozornost a nedovolili jsme si cokoliv opomenout, protože šlo, a i teď jde o jeho život... a ten je pro nás tím nejcennějším."

Vyslechnu si Hoseokova slova a s povzdechnutím se k němu přisunu blíž. Nikdy jsem neslyšel celý příběh, možná proto jsem si nedokázal představit, jak se musí Hoseok cítit. Stydím se teď za to, že jsem to nedokázal pochopit už dřív. Vůbec nešlo o mě, ale o Jimina.

„Proto ses tak moc bál... žiješ s ním už od jeho narození a děláš vše proto, aby se nic nepokazilo... protože bez tady toho všeho by Jimin nepřežil," řeknu a Hoseok přikývne na souhlas.

„Přesně tak... proto možná působím, že to přeháním, ale já si tady tím vším procházím už jeho šestnáct let. Ale uvědomil jsem si, že tím, že na tebe budu naštvaný, nic nevyřeším. Jimin potřebuje podporu ve všem a tu jsem mu teď nedal..." polknu knedlík v krku a přisunu se k němu ještě blíž, až se navzájem dotkneme.

„Zasloužil sis ode mě pochopení, Hobi... a to jsem ti nedal já."

„Jenže ty sis ho ode mě zasloužil taky... byl jsem ale hloupý i v tom, že jsem na tebe opravdu trochu žárlil. Teda možná trochu víc. Jimin měl pravdu a já to nedokázal uznat. Prostě jsem měl jen pocit, že už tady nejsem potřebný, že jsi tu ty a já už jsem jen vzduch. Myslel jsem... že už Jiminovi na mně prostě nezáleží..." přizná ještě a já se odvážím ho soucitně pohladit po bedrech. Překvapeně ke mně zvedne svoje uslzené oči, ale nebrání se.

„Hobi... Jimin tě miluje a stále mu na tobě strašně moc záleží. Jsi jeho bratr, jsi pro něj strašně moc důležitý, vždycky budeš, jasný? Věř mi to... byl nešťastný, že jsi nepřišel, chtěl tě vidět, protože tě má opravdu moc rád a potřebuje tě u sebe." Hnědovlásek si utře nos do rukávu od svetru a dojatě se mi zadívá do očí.

„To... myslíš vážně?"

„Ano, to tedy myslím. Sice už spí, ale... měl bys za ním jít," usměju se na něj a on taky neudrží pousmání. Z očí mu stečou poslední slzy, než se narovná a otočí své tělo čelem ke mně.

„Omlouvám se ti za všechno, Yoongi, myslím, že jsi ten nejlepší partner, kterého jen můj bráška mohl vůbec mít." Usměju se a rozmrkám slzy, i já jsem na hraně, celá tahle konverzace byla až moc dojemná a já na to nebyl ani připravený.

„I já se ti omlouvám, jsi skvělý bratr a já ti slibuju, že už nikdy nic neposeru." Hoseok se nad tím dojatě zasměje a natáhne ke mně ruku, jako by si se mnou chtěl potřást.

„Takže... mezi námi všechno dobrý?" chvíli ho sleduju, přeskakuju z jeho nervózního výrazu na jeho dlaň, ale nakonec neudržím úsměv a bez chycení jeho ruky ho rovnou pevně obejmu a natisknu na sebe.

„Jo, jako nikdy dřív." Mým srdcem se právě rozlezlo to nejkrásnější teplo, ulevilo se mi a jsem strašně šťastný, že je všechna ta zloba pryč. Pomalu se od sebe odtáhneme a já ještě Hoseoka pohladím po rozcuchaných vlasech.

„Běž za Jiminem, Hobi, dokud tě ještě recepce pustí," řeknu mu a on rychle přikývne na souhlas, utře si celý obličej, aby ho neměl od slz a vstane z lavičky.

„Jo, jdu za ním, ty hlavně dojeď domů v pořádku, jasný?" s úsměvem přikývnu na souhlas a sleduju, jak se blíží ke vstupu do nemocnice. Čekám ještě chvíli, ale jakmile se ztratí za dveřmi v budově, se spokojeným nádechem vstanu taky a přeběhnu přechod ke svému autu.

Dnešek skončil lépe, než jsem si vůbec mohl pomyslet. Už jen doufat, že bude Jimin brzy v pořádku, aby bylo už všechno skutečně dobré.

Takhle rychle jste kapitolu nečekali, huh? xdd

Ale to proto, že už se blížíme do finále a moje psaní teď nejde zastavit, takže jsem za jediný večer napsala celkem čtyři kapitoly dopředu a musím říct, mám velice špatný odhad a těch kapitol nakonec zbývá opravdu maličko :,,,))

Mám chuť vám dát spoiler xdd

ale neudělám to, pěkně si počkejte, já jen doufám, že nebudete zklamaní, protože ohledně jedné určité věci tu byly různé názory a já jen doufám, že nakonec uspokojím vás všechny :Dd Dala jsem si na tom záležet xdd<33

Přeji pěkný zbytek večera všem :33