Zaparkuju na parkovišti před známou nemocniční budovou a v zrcátku si letmo upravím své tmavé kadeře. Tentokrát jsem tady na čas návštěvní doby, ovšem, vzbuzuje to ve mně menší strach, abych se po otevření dveří od Jiminova pokoje nesetkal s jeho rodinou. Pro dobro nás všech bych musel předstírat, že jsem omylem vlezl do špatných dveří a raději zase zmizet, jako pára nad hrncem.

Vylezu ven z auta a nadechnu se čerstvého vzduchu ještě ovoněného deštěm, neboť ráno dost pršelo. Stejně tak je stále docela chladno, sluneční paprsky ještě nestačí hřát, proto se trochu zachvěju. Mám na sobě jen tenký béžový svetr, skrz který se snadno dostane chladnější vánek.

Zamknu auto a konečně přeběhnu cestu až k hlavnímu vchodu do nemocnice, který už znám, jako vlastní byt. Lidí je okolo mnohem víc, než když jsem tady byl naposledy, nejspíš proto, že je návštěvní doba, a ne brzy ráno, takže nebudu jediný, kdo se rozhodl navštívit svého nemocného přítele.

Pevně doufám, že je mu dnes opět o něco lépe, budu klidnější, když se dozvím, že Jimina budou moct za chvíli propustit, nebo alespoň, aby mohl jít do školy už na začátku a nemusel tam dorazit až o nějaké týdny později. Tohle by nechtěl nikdo, ještě, když je to úplně nová škola, střední škola, a on potřebuje, aby si na něj ostatní zvykli co nejdřív.

„Dobrý den, Min Yoongi, jdu za přítelem na pokoji sto tři," oznámím paní na recepci, která jen mávne rukou, nejspíš si mě ještě pamatuje, když jsem ji přesvědčoval, aby mě za Jiminem pustila dřív, i když není návštěvní doba.

Dojdu k výtahu, který mě doveze až do patra, kde už je pokoj mého přítele. Tentokrát tady ale není takové ticho a liduprázdno, naopak, ochomýtají se okolo další návštěvníci, hledají pokoje, otvírají a zavírají dveře, míjí mě a střídají se u výtahu. Je tady rušno, možná se mi tady líbilo víc, když jsem tu byl předčasně.

Zastavím před dveřmi s číslem sto tři. Jsem dost nervózní, nechci se setkat s pohledy jeho rodičů nebo dokonce s pohledem Hoseoka, ale i když se zaměřím na dveře před sebou, neslyším ani žádné hlasy od vedle.

Odvážněji párkrát ťuknu a poté stlačím kliku. Nakouknu dovnitř, ale neuvidím nikoho jiného než světlovlasého chlapce ležícího na svém lůžku s pohledem stočeným k velkému oknu, skrz které se mu sem dere světlo z ještě chladného mdlého slunce. Vmžiku si mě ale všimne a vykouzlí na své tváři příjemný úsměv z potěšení, že mě zase vidí.

„Ahoj, lásko, jak se cítíš?" pronesu hned, co vejdu zcela dovnitř a zavřu za sebou dveře. Přisunu si k lůžku plastovou židli jako včera a kouknu na blonďáčka zblízka. Vypadá pobledle, oči má lehce přivřené, jako by se je snažil udržet otevřené, ještě má pod nimi červené váčky a celý obličej má posetý odlesky od světla kvůli potu.

„Uhm... fajn," vydechne, ale ani na pohled, ani na poslech nezní, že by byl v pořádku. Zamračeně se k němu přisunu blíž a opatrně mu dlaní přejedu po jednom z bledých líček, mám ale pocit, jako bych rukou přejel po roztopeném vosku.

„Vždyť úplně hoříš...," vzdychnu sklesle a vlastně i dost starostlivě, nejsem si jistý, jestli bych neměl raději někoho zavolat, ale Jimin mě s pousmáním chytne svojí obvázanou ručkou za moji dlaň.

„Jsem v pořádku, neboj... ráno mi jen vyskočila horečka a drží se mě doteď, ale už jsem si vzal léky a vypil čaj, prý to není neobvyklé u zánětů," vysvětlí mi zesláblým hláskem. Nelíbí se mi to, i když je to možná obvyklá reakce jeho těla, stejně mám teď o něj strach a lítostně chytnu jeho obvázanou ručku.

„Oh, motýlku, dneska od tebe rozhodně neodejdu... teda doufám, že sem nepřijde ještě někdo-..."

„Rodiče jsou v práci, dnes nepřijdou a... Hobi-hyung je na mě asi naštvaný, takže nevím, jestli vůbec dorazí," povzdechne si. Tohle mi nějak nesedí, vždyť Hoseok by se na Jimina snad naštvat ani nedokázal, opečovává si ho, jako nikoho jiného.

„Proč by byl na tebe naštvaný, prosím tě?" zeptám se, přitom mu prsty odhrnu vlásky z čela.

„Um, včera jsme se trochu štěkli... totiž, vzal to na sebe, o tobě se nezmínil a já byl za to vděčný, jenže začal zdůrazňovat, že to dělá jen pro mě, že prostě si zasloužíš, aby byl na tebe naštvaný a podobné věci... neudržel jsem se a víc tě bránil a... pak jsem omylem vypustil z pusy, že se tak chová jen kvůli tomu, že na tebe žárlí. Ummm, nechtěl jsem ho naštvat, nemyslel jsem to zle... jenže on prostě odešel," řekne všechno Jimin sklesle, oči, které měl doteď unavené a suché jsou najednou začervenalé a skleněné, jde vidět, že sotva drží slzy na uzdě. S povzdechnutím se z židle přesunu na okraj jeho postele a přitáhnu si ho do opatrného malého objetí.

„Ahh, Jiminie, nebuď smutný, nemyslím si, že je na tebe naštvaný, asi... je teď toho okolo něj moc, myslím, že on sám to o sobě ví, jen to téma nechce otvírat, nebo si to přiznat, ale určitě se na tebe nenaštval, dobře?" ujistím ho, Jimin ale mlčky pozvedne rameny a zavrtá svůj obličej do mého hrudníku. S lítostným pousmáním ho lehce pohladím po bedrech, ale tak, abych nezavadil o jeho ošetřená bolavá místa. Hřeje mě na těle jako zapnuté horké topení.

„Mm, možná, ale... myslíš, že přijde? I tak se mu chci omluvit..." vypadá to, že ho to skutečně hodně trápí a já to naprosto chápu, vždyť je to jeho vlastní bratr a ke všemu je Jimin nevinné stvoření, které snad ani nedokáže být s někým ve sporu. S povzdechnutím ho políbím do vlasů, abych ho povzbudil.

„Určitě přijde, bude tě chtít vidět, věř mi," zašeptám mu a on s hlasitým polknutím přikývne.

„Jsem rád, že jsi přišel, Yoongi, přestává se mi tady líbit, chtěl bych domů..." špitne. Mrzí mě, jak se dneska cítí, jde až příliš vidět i slyšet, že je mu dneska špatně jak po fyzické stránce, tak i po té psychické. Dnes nemůžu odejít dřív, musím mu tady dělat oporu za každou cenu, i kdyby mě to stálo další setkání s jeho bratrem.

„Ššš, brzy půjdeš domů, jistě tady nebudeš ležet dlouho, uteče to, když tady s tebou budu, hmm? Nepotřebuješ teď něco?" zeptám se ho a pohladím ho dlaní po vlasech a on se opatrně zvedne a malátně přikývne na souhlas.

„Potřebuju na záchod, ten je na chodbě... pomůžeš mi tam dojít, že?" zeptá se a já se ihned usměju a ochotně vstanu z postele, abych mu mohl též pomoct vstát. Jimin ze sebe shrne peřinu, odhalí tak svoji puntíkatou košilku a obvázané nohy. Opatrně ho chytnu a podepřu pod paží, aby se mi neskácel k zemi, když je oslabený, a ještě ke všemu v horečkách.

„Dobrý?" ujistím se, ale on nastaví bolestnou grimasu a křečovitě se chytne mého rukávu.

„H-Hrozně mě pálí ty rány... p-počkáme chvilku..."

„Víš co?" šeptnu a zohnu se tak, abych byl v Jiminově výšce, opatrně ho chytnu po zadkem, načež on automaticky omotá ruce okolo mého krku, „drž se, nechci tě chytat za záda, když tě bolí, tak ať nespadneš," upozorním ho a poté ho pomalu vyzvednu nahoru. Ucítím pevnější stisk jeho paží, svůj obličej schová do jamky mezi mým krkem a ramenem a nohy si šetrně opře o moje boky, aby se mi lépe nesl.

„V pohodě?" ujistím se znovu. Nechci mu ublížit ještě víc, naopak chci být nápomocný. Pochybuju, že ho doktoři berou do náruče, nejspíš je pro něj cesta na záchod celkem dlouhá, ale teď jsem tady já a mám tu možnost mu ji ulehčit.

„U-hum, dobrý," odpoví kousek od mého ucha, z jeho tónu snadno rozeznám, že se usmívá. Usměju se tedy taky a spokojeněji se vydám i s Jiminem na sobě ke dveřím. Teď ještě doufám, že po cestě nepotkám nějakého doktora nebo sestřičku, ještě by to vpadalo, že Jimina unáším.

„Víš, že tě hrozně moc miluju?" zaslechnu opět u mého ucha a já se zasmáním přikývnu.

„Heh, ještě, abych to nevěděl. Taky tě moc miluju, lásko, a pořád budu," odpovím mu, abych ho ujistil, že je stále zarytý v mém srdci a jen tak ho z něj nepustím ven. Palcem ho pohladím po zadečku, za který ho podepírám a vyjdu ven z pokoje na chodbu, kde už je teplota značně rozdílná. Ucítím, jak se Jimin zachvěl chladem, ale on sám stále vyzařuje hrozné horko, je jako vyhřátá peřina.

„Ať nás nikdo nevidí, Yoongi..." špitne u mého ucha a já se nad tím nervózně zasměju. Myslím, že na to, jaký je tady dneska ruch, je tohle nadlidský úkol. Viděli nás minimálně dva kolemjdoucí už při vycházení z pokoje.

„Tomu se asi nevyhneme, Minie, teď spíš doufám, že nepotkáme někoho, kdo tu pracuje, kde jsou ty záchody?" zeptám se a rozhlédnu se kolem, ale Jimin natáhne svou obvázanou pohublou ručku a poukáže na pravou stranu.

„Tam, nahoře máš i šipku a nápis," zahihňá se a já zvednu zrak k docela velké tabulce s velkým nápisem „WC" a šipka směřující za roh. Protočím nad tím očima, ale hned na to se zasměju a zamířím tedy po šipce.

„Heh, teď už budu vědět, tak jdeme."

Dobré odpoledne <33

Sice nemám úplně dobrou odhadovací schopnost, ale zkusím teda odhadnout, že zbývá přibližně deset kapitol do konce :Dd 

každopádně, ještě jsem trochu nerozhodnutá, jak přesně to bude na konci, jestli tam dám ještě ten smut nebo nakonec ne, stále váhám, tak uvidíme xdd (ale už ho jakoby mám vymyšlený, aby do příběhu zapadl, jen ještě nevím, jestli ho chci použít xddd)

No, necháme se překvapit :33

Teda, ještě záleží, jak to skončí, hehe, těch konců mám taky vymyšleno víc a záleží jen na tom, jak se moje budoucí já rozhodne xddd