Naberu na lžičku další malé množství bílého jogurtu z téměř už prázdné misky a natáhnu ji k Jiminovým rtům. Blonďáček po dojedení předešlého sousta otevře pusu a sní si další lžičku své snídaně. Ještě mu trochu jogurtu zůstane v koutku rtů, připraveným ubrouskem mu zašpiněné místo setřu, načež se on opět stydlivě uculí, a ještě si rty olízne.

Jsem rád, že mu můžu alespoň nějak pomoct. Protože má dlaně obvázané, sotva by chytil do ruky lžičku a najedl se sám, nejspíš by mu pomohla sestřička, ale protože jsem tady já, vzal jsem si tuhle pomoc na sebe.

„Mm, myslím, že už mi to stačí, jsem plný," upozorní mě, když už jsem se chystal nabrat další lžičku, po téhle větě ale zastavím a odložím misku na noční stolek vedle lůžka. S pousmáním ještě Jiminovi očistím koutky pořádně, aby je neměl ulepené.

„Nepotřebuješ ještě něco? Třeba na záchod, nebo ti mám něco podat? Mám ti jít něco koupit? Řekni si cokoliv, dobře?" usměju se na něj a pohladím ho bříškem prstu po tvářičce. Jimin se zavrtá do peřiny a svou obvázanou dlaní mě pohladí po ruce.

„Nic nepotřebuju, ale děkuju moc, jsi úžasný," spokojeně se k němu přisunu blíž a prsty mu vpletu do světlých vlásků, abych ho mohl v pramíncích hladit a cuchat ho. Jimin nad tím spokojeně zavře oči a zamručí stejně, jako by zavrněla kočka.

„Jsi unavený?" šeptnu a on mlčky přitaká na souhlas, oči má přitom stále zavřené.

„Moc jsem toho nenaspal, pořád jsem se budil kvůli bolestem... teď je to trochu lepší než v noci, ale jen o trochu, možná bych mohl zkusit usnout, než přijdou rodiče a hyung, ale nechci spát, když tady mám tebe," vysvětlí a na konci věty pootevře oči a koukne na mě ospalým pohledem. S úsměvem ho políbím na čelo a víc ho přikryju peřinou, aby mu neunikalo teplo.

„Jen se prospi, potřebuješ to, já jsem rád, že jsem tě mohl vidět a být tu s tebou, můžu přijít zase zítra, každý den se tady objevím, jo? Zavři oči a usni," pronesu polohlasem a nechám svou ruku vpletenou v jeho vlasech, abych mu pomohl lépe usnout. Jimin se ještě uculí a s přikývnutím se uvelebí na svém lůžku a zavře očka.

Uběhla přibližně hodina od doby, co jsem tu s ním, mám spoustu času do návštěvní doby, takže tu s ním ještě můžu sedět a být v jeho přítomnosti, ulevit tak nejen sobě, ale i jemu. Lítostně sjedu očima k jeho obvázaným dlaním a poté k jeho usínající tvářičce, která se zdá trochu zakřivená, jako by se snad snažil nesoustředit na pálivou bolest po celém svém těle.

„Brzy se mi hlavně uzdrav, motýlku," šeptnu potichu a políbím ho opatrně na semknutých rtech. Jimin rty lehce stočí nahoru, jako by se chtěl usmát, ale nejspíš už je jednou nohou ve svých snech a pomalu nevnímá okolí.

Zavibruje mi mobil a na displeji se ukáže nová příchozí zpráva od mého bratra. Ten se taky dlouho neozval, doufám, že je v pořádku a nestalo se něco dalšího. Rychle si zprávu otevřu a přečtu její obsah.

Jungkook: Dneska večer se vracím domů, Tae mě poveze, tak žádný strach.

Usměju se pro sebe, alespoň nějaká dobrá zpráva. Vrátím si mobil do kapsy od mikiny a kouknu ještě jednou na spícího Jimina. Myslím, že bych měl jít, alespoň teď, když usnul. Dole je bufet, můžu si koupit kávu a vrátit se až za chvíli, abych se s ním ještě rozloučil a mohl odjet domů a vrátit se zase další den.

Opatrně vstanu ze židle, naposledy se usměju na svého přítele a opustím nemocniční pokoj.

***

Dopiju poslední lok kávy ze svého hrnečku, přitom se rozhlédnu kolem. Bufet už není tak plný, jako byl ráno, je tady větší klid. Za prosklenými dveřmi a okny vidím, jak kolem chodí lékaři, pacienti a jejich rodiny. Buď vidím lékařské oděvy anebo pacientské košile, kterou má i Jimin.

Mám z tohoto místa divné svíravé pocity, nikdy jsem neměl nemocnici v lásce a teď, když jsem tady kvůli svému partnerovi, o kterého jsem se ještě včera bál, abych ho vůbec ještě uviděl, je mi vážně zvláštně. I teď se bojím, ale věřím, že už to mají doktoři pod kontrolou a Jimin už se bude jen zotavovat.

Začne mi vibrovat mobil. Čekal jsem opět svého bratra, ale místo toho poznám jméno někoho jiného. Vytřeštím oči a rychle mobil zvednu, úplně jsem se mu včera zapomněl ozvat.

„Namjoone?" upozorním na sebe, když si přiložím mobil k uchu a z druhé strany se ozve jeho starostlivý hlas.

„Ahoj, začínám se vážně bát, Yoongi, dozvěděl ses teda včera něco? Anebo dneska?" pousměju se pro sebe, i když trochu lítostně z pomyšlení na chudáka Jimina ležícího na lůžku.

„Promiň, měl jsem ti aspoň napsat... Jimin je v pořádku, svým způsobem, teď leží na pokoji a spí, byl jsem u něj před pár hodinami, a ještě se tam asi na chvilku vrátím. Chci mu dělat oporu, když mu není úplně nejlépe. Má zánět v ranách, takže... potrvá, než se zotaví," vysvětlím, prstem přitom přejedu po okraji prázdného hrnečku na kovovém stolku.

„Ahh, tak hlavně, že to není příliš vážné... víš, jak to myslím. Mm, a Hoseok? Už jste spolu mluvili?" zeptá se a mě úsměv úplně spadne. Chvíli mlčím a rozmýšlím, jak odpovědět, ale nejspíš nemá cenu nic vymýšlet, moje odpověď je jednoznačná.

„Jo... mluvili a... je na mě vážně hodně naštvaný," povzdechnu si. Tahle věta mi šla hodně přes krk, zvednu oči k oknům, přes které vidím na chodbu nemocnice a bezvýrazně sleduju lidi, jak přecházejí z jedné strany chodby na druhou, sedají na židle v čekárně, klepají na dveře či se baví se svými společníky.

„Hmm, musíme ho chápat, Yoongi, Jimin je Hoseokův malý bráška, který trpí vážnou nemocí. Jistě je zvyklý se o něj opravdu hodně starat, má o něj strach a tohle ho jistě vyděsilo natolik, že ti to teď dává za vinu, ale jistě se zase usmíříte, už i kvůli Jiminovi," skoro jeho slova nevnímám, možná na tom něco je, ale aktuálně nemám ani sílu v něco takového doufat.

Už jsem chtěl něco odpovědět, ale zadrhne se mi hlas, když okolo bufetu projde trojice lidí – vysoký muž se světlými vlasy a menším strništěm na tváři, v kostkované košili a držící za ruku menší tmavovlasou ženu v roušce a světle hnědém svetříku. A hned za nimi Hoseok.

Stočí hlavu k oknu, jako by vycítil, že ho někdo pozoruje. Ani se nemusí příliš rozhlížet, střetne se s mýma očima téměř hned. Na rozdíl ode mě ještě stačil vytvořit zamračený výraz, který žhne až sem do bufetu, a já si stačil sotva uvědomit, že jsem ho zase viděl, natož, abych mu pohledem něco sdělil... ale já ani nemám co, jako bych už ani nevěděl, jak s ním mluvit.

„Yoongi? Jsi tam?" ozve se z mobilu a já rychle odpovím.

„Zavolám za chvíli, jo?" típnu hovor a rozběhnu se ven z prosklených dveřích. Opět se dostanu do prostorné chodby, kde se rozléhá každý krok. Hoseok se na mě otočí a zastaví se v cestě, opět si věnujeme jen svoje pohledy, ale žádná slova, ale myslím, že z mých očích vyčetl, že bych si s ním chtěl alespoň krátce promluvit.

Něco zašeptá dvojici a nechá je pokračovat, zatím, co on se zamračeně rozejde ke mně. V krku se mi vytvoří knedlík, když se zase přiblíží a tou nenávistnou energií linoucí se okolo něj.

„Potřebuješ něco? Zapomněl jsi Jiminův pokoj, nebo co? Opovaž se tam teď ukázat, myslím, že na tebe naši rodiče nejsou zvědaví, nehodlám vás seznamovat a už vůbec ne jako Jiminova přítele," vyjede na mě ostře, až mě to donutí udělat krok dozadu.

„Ne, Hobi... před chvílí jsem u něj byl, pak jsem ho nechal spát... ale to je jedno, jen jsem se chtěl znovu omluvit, nevím, jak ti dát najevo, že mě skutečně mrzí, co se stalo, ale prosím, nezmiňuj se o mně jako o tom, kdo tohle způsobil, nechci si udělat nepřátelé i z vašich rodičů," šeptnu prosebně, ale Hoseok nad tím protočí očima a složí ruce na hrudi.

„Na to je trochu pozdě, nemyslíš? Udělal jsi chybu, to si nese následky, já tě nebudu krýt, Yoongi, chtěl jsi být dobrým partnerem, tak ses měl snažit, říkal jsem ti, jak to Jimin má, jak je důležité mu opravdu věnovat pozornost, protože je vážně nemocný a jakákoliv chyba mu může hodně ublížit. Za celých těch šestnáct let, co tu s námi Jimin je, jsem nikdy neopomenul nic důležitého, nikdy jsem si nedovolil zapomenout, a tobě se to stalo během jediného léta," pronese a mě tím úplně sebere slova z úst.

Má pravdu, v něčem určitě ano, i malá chyba může vzít Jiminovi život, měl jsem štěstí, že je na tom Jiminie takhle. Ale copak se mám vinit do konce svého života a žít v tom, že jsem to byl já, kdo dostal Jimina na dva týdny do nemocnice? Jsem ponaučený a chci to Hoseokovi nějak dokázat. Jen nevím jak.

„Promiň, že tě zdržuju, já... vlastně nevím, co říct," povzdechnu si, „moc mi na něm záleží, možná nejsem nejzodpovědnější člověk, ale Jimina miluju, snesl bych mu modré z nebe... nechci být špatný v očích dalších lidí."

„Nechápeš to, Yoongi," hlesne Hoseok a sklesle sklopí pohled k podlaze, „tady nejde o tebe..." s tímhle se ke mně otočí zády a než stačím cokoliv dalšího říct, rozejde se směrem, kudy šli jeho rodiče.

Chtěl jsem na něj zavolat, ať se zastaví, ale nejspíš to nemá smysl. Nemám už na jazyku nic, co bych mohl říct a tahat to násilně z krku je špatný nápad.

„O co teda jde, když ne o mě, Hobi..." šeptnu si pro sebe a raději se rozejdu k východu.

Zdravím <33

Fuu, za celou dobu snad nejdelší čekání, ale to proto, že jsem vůbec nebyla doma, celé prázdniny někde v čudu, takže se omlouvám za dlouhé čekání, ale další kapitolu jsem si už předepsala dopředu, takže by mohla vyjít zítra nebo pozítří <33

Snad se máte dobře, posílám lásku a pozitivní náladu! <33 :333