Do mých uší se dostane zvuk motorů aut a tlumené hlasy cizích lidí. Nespokojeně se zavrtím a donutím se zvednout hlavu a otevřít oči, ač mi to jde těžko, když je kolem mě až příliš ostrého slunečního světla. Jsem zmatený, trvá mi, než se pořádně rozkoukám kolem sebe, ale brzy poznám okna svého auta a volant, od kterého jsem se zvedal.

Ještě přivřenýma ospalýma očima hledím ven a nechápavě sleduju kolemjdoucí, kteří míří k velké nemocniční budově hned přes cestu vedle. Podle aut postavených všude kolem mě pochopím, že jsem stále na parkovišti.

„Huh, usnul jsem tady?" zeptám se sám sebe, ale tuhle otázku si nechám bez odpovědi. Zamračeně se podívám do zrcátka přede mnou a prstem si přejedu po vytlačené rýze uprostřed mého čela nejspíš ještě z volantu, na kterém jsem celou noc ležel.

Ani nevím, kolik je vlastně hodin, rychle si po kapsách nahmatám mobil a rozsvítím displej. Je skoro osm ráno, takhle brzy většinou nevstávám, ale v téhle situaci, kdy jsem se vlastně probudil uprostřed nemocničního parkoviště, bych na déle snad ani neusnul. Ještě, když vím důvod, proč tady jsem – Jimin.

Po několikaminutovém vzpamatovávání konečně vylezu z auta a zamířím stejným směrem, jako chodí lidé mířící do nemocnice. Musím Jimina vidět, včera jsem za ním nemohl, jen jsem se dozvěděl nějaké základní informace od jeho bratra, který mě teď nejspíš nenávidí, ale ani se mu nedivím. Opět se mi trochu svírá žaludek nad myšlenkami, že je tohle moje vina.

Prsty si zkusím ještě letmo zahladit rýhu od volantu na mém čele, zatím, co přejdu přechod, abych se dostal na druhou stranu k velké budově. Než ale vůbec dojdu k hlavnímu vchodu, začne mi vibrovat mobil. S povzdechnutím si ho vytáhnu z kapsy a pohlédnu, kdo mi v tuhle hodinu volá, ani mě nepřekvapuje, že je to Namjoon. Včera jsem mu ani nedal vědět, jak to všechno dopadlo, ale teď na to náladu také nemám.

Jednoduše mu to típnu a vejdu do prostorné chodby nemocnice. Nevím, zda bych měl jen tak jít nahoru, i když vím, kde má Jimin pokoj, raději se zastavím u pultu recepce, kde už si mě všimne mladá černovlasá žena.

„Dobrý den, jdu za svým přítelem, Park Jimin, mohl bych-..."

„Promiňte, pane, ale ještě není návštěvní doba, pokud jste jen kamarád, budete muset počkat do dvou hodin odpoledne," obeznámí mě a já zmateně zkontroluju velké hodiny v čele celé chodby.

„Uh, ale... to je až za šest hodin! To nemůžu, musím ho vidět, prosím, nemohl bych tam jít už teď? Jsem jeho přítel, partner... milenec, víte, jak to myslím, moc mi na tom záleží..." začnu doléhat, ale ač jsem trochu ztrácel naději po dlouhém mlčení slečny, nakonec ke mně zvedne zrak a položí na stůl obyčejnou zdravotní modrou roušku.

„Dobře, tak běžte, ale noste tohle tady v nemocnici, obzvlášť u pacienta, když už jdete před návštěvní dobou, alespoň buďte obezřetný, pokoj víte?" rychle přikývnu na souhlas a po nasazení roušky na ústa se ukloním na důkaz vděčnosti, dál už se ale nezdržuju a rychle zamířím k výtahu.

„Páté patro, pokoj sto tři..." šeptnu si tiše pro sebe, abych to náhodou nestačil vypustit z hlavy a ve výtahu stisknu tlačítko. Během pár vteřinek jsem nahoře, kde už není takové rušno, jako je dole v hlavní chodbě a obzvlášť u recepce.

Potáhnu si roušku trochu níž až pod rty a rozhlédnu se po prostoru s několika dveřmi a pár židlemi u stěn. Je tady klid, slyším i svůj vlastní dech, který je trošku splašený ještě z toho spěchání a vlastně i z nedočkavosti. Klapot mých bot se začne rozléhat, když popojdu hlouběji do patra, abych našel pokoj se správným číslem.

„Sto, sto dva... sto tři," zašeptám a zastavím se čelem k bílým dveřím s malým číslem. Buší mi srdce strašně rychle, nejsem si jistý, co teď vlastně pociťuju. Těším se snad, až Jimina uvidím? Anebo mám spíš strach, v jakém stavu ho uvidím a jak se na mě on bude vlastně dívat. Vím, že na mě není naštvaný, už proto, že chtěl po Hoseokovi, aby mě o něm obeznámil, ale stejně mám takové divné svíravé pocity v žaludku.

Nasadím si roušku zpátky až na nos a párkrát klepnu na dveře, než stlačím kliku a pomaličku otevřu. Zvědavě nakouknu dovnitř a malým odkašláním na sebe upozorním, ale už teď vidím, že to vlastně bylo zbytečné.

Je tu obsazená jen jedna postel, a to právě s malým blonďáčkem, jenž leží na boku čelem ke dveřím, oči má zavřené a z pootevřených rtů mu stéká malá slina. Usměju se pro sebe a potichu vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře.

Béžová peřina mu sahá jen do poloviny zad, vidím tedy i jeho tenkou bílou košilku s modrými puntíky, jako má nejspíš každý pacient tady v nemocnici. Celé paže má obalené dobře zafixovanou vrstvou obinadel, která mu vede až daleko za košilku, takže předpokládám, že má ošetřená i záda a hrudník. Na rukách nemá své šedé rukavičky, ale opět jen vrstvu obvazů, ze kterých mu koukají jen špičky prstů.

Poklesnu s úsměvem, jsem sice rád, že ho vidím takhle, vypadá to, že se o něj lékaři skutečně pěkně postarali, ale dovedu si představit, jak moc ho musí bolet celé tělo, jak pomalu se mu budou rány hojit a on s tím bude trpět ještě nějaké ty týdny.

S povzdechnutím se posadím na židli vedle postele a dlaní ho šetrně pohladím po světlých vláskách, které se zdají snad ještě jemnější než obvykle.

„Promiň mi to, co jsem ti způsobil... tohle jsem pořádně zvoral," špitnu polohlasem do ticha a dál hladím Jiminovy vlasy. On se ale náhle zavrtí, zamlaská pusou a pootočí se, jako by se chtěl převalit na záda, ale rychle se jeho tělo zastaví a obočí se nespokojeně nakrčí, neboť nejspíš zavadil o bolestivé místo. Zůstane tedy dál ležet na boku a konečně otevře oči, se kterými chvíli zmateně mrká, ale poté je stočí k mojí osobě a pousměje se.

„Oh-... Yoongie, ty jsi přišel?" zachraptí ospalým hláskem a svou obvázanou dlaní mě chytne za ruku, kterou jsem měl v jeho vlasech. Donutí mě se usmát taky a přisunout se k němu ještě blíž.

„Jasně, že jo, myslíš, že bych nepřišel? Hrozně moc jsem se o tebe bál, musel jsem tě vidět co nejdřív," vysvětlím a nahnu se k jeho líčku s plánem ho opatrně políbit, ale uvědomím si včas, že mám na sobě roušku, a že bych ji teď neměl sundávat, když je Jimin ohrožený na zdraví. Proto ho tedy nakonec jen po tvářičce pohladím a setřu mu slinu z brady.

„Jak je ti, motýlku?" zeptám se starostlivě a Jimin se trochu smutně pousměje.

„Mám pocit, jako bych byl v troubě a jako by mi do ran někdo nakapal citrón nebo chilli..." pronese, a to mi úsměv úplně sebere. Nešťastně svraštím obočí nad dalším bolestným pocitem viny.

„Jiminie... hrozně mě to mrzí, nejraději bych se zmlátil za to, co jsem ti udělal..."

„Ale ne! Neviň se, prosím... usnuli jsme a prostě jsme to oba zazdili, neudělal jsi nic naschvál, já nechci, aby sis to bral na sebe," řekne posmutněle a přitiskne si moji ruku víc k sobě, jako by to byl jeho plyšový medvídek. Sice mi tohle moc nepomohlo, ale nechci mu to dávat najevo, proto jen přikývnu a rychle odskočím od tématu.

„Jak se vlastně k tobě chovají doktoři?" Jimin se konečně znovu usměje.

„Jsou hodní, už včera se snažili, abych moc netrpěl, dali mi i nějaké léky od bolesti a chodili mě kontrolovat, dokud jsem neusnul, možná mě kontrolovali i v noci. A Hobi-hyung taky na všechno dohlížel... ummm, jak jste na tom vlastně vy dva?" zeptá se nervózně a já poklesnu.

„Asi to teď bude trochu těžší, Minie... ale to nic, dobře?" Jimin sklesle sklopí zrak ke své peřině, zatím, co se stále pevně drží mojí ruky, snad, abych mu někam neutekl. Je to rozkošné, ale přesto mi do úsměvu moc není.

„Doufám, že to bude zase všechno dobrý..." špitne a já musím jen souhlasit, i když tomu ale příliš nevěřím. Už předtím mi Hoseok moc nedůvěřoval, teď má alespoň konečně důvod.

„Já doufám... že budeš zase brzo v pořádku, motýlku," usměju se na něj a on mi malý úsměv vrátí nazpátek.

„Určitě ano, jen... potřebuju, abys tady byl co nejčastěji, prosím," pronese se psíma očima a já na tohle snad ani nemůžu nic namítnout, ale to ani nechci. Souhlasím s tím a přeci jen ho líbnu na ruku i přes roušku.

„Budu tady tak často, jak jen budeš potřebovat, lásko, dneska tady s tebou budu klidně až do večera," ujistím ho. Jimin se uculí a zavrtá se víc do peřiny béžové barvy.

„Budu moc rád, akorát...," začne a nastaví trochu nervózní výraz, „odpoledne sem přijde Hobi-hyung a... i moji rodiče. Nejspíš tady budou celou návštěvní dobu," vysvětlí a mě přepadne menší strach. Nejsem si jistý, jestli by bylo vhodný, abych tady byl s nimi. Hoseok je na mě naštvaný a Jiminieho rodiče ani neznám a rozhodně je nechci poprvé poznat zrovna v nemocnici, ještě, když je tady Jimin kvůli mně.

„Um, jací jsou tví rodiče?" zeptám se opatrně a Jimin nejistě pozvedne rameny.

„Jsou starostliví, a trochu přísní, pokud to na tebe Hobi-hyung neřekne, tak nejspíš seřvou jeho, že se o mě dobře nepostaral, ale jinak nejsou zlí. Um, pokud by ses s nimi náhodou potkal, raději vůbec nenaznačuj, že spolu něco máme... obzvlášť, pokud Hobi řekne, že jsi to byl ty, kdo se o mě nepostaral." Povzdechnu si nad tím, myslím, že už dopředu znám svůj osud. Je mi jasné, že si to Hoseok nevezme na sebe, on je totiž ukázkový bratr a nenechá si takhle zkazit pohled svých rodičů jen kvůli mně.

„Asi jim to nebudeme moct říct nikdy, huh?" pronesu, ale Jimin mě povzbudí pousmáním a pohladí mě po ruce.

„To ne, spíš bych počkal pár let, možná až budu dospělý, bude to nejlepší, a to je za necelé tři roky. Nebuď skleslý, hlavní přece je, že my dva se pořád milujeme, ostatní už jsou vedlejší," řekne a já tedy nakonec přikývnu na souhlas.

„To máš asi pravdu... moc tě miluju, Jiminie." Jimin už se uculil a chtěl mi odpovědět, ale po zaklepání se otevřou dveře a do pokoje vejde žena v lékařském oděvu a plastovým malým vozíkem připomínající pojízdný stolek, s nějakými věcmi a jogurtem v mističce.

„Dobré ráno, nebudu tu dlouho rušit, jen tady mladému pánovi nesu léky a snídani, za chviličku přijde pan doktor s novými obvazy, takže s tím jogurtem počkejte až po ošetření, dobře?" ozve se mile sestřička a já ochotně odstoupím se židlí trochu dál.

„Nevadí, že tu jsem, že?" zeptám se pro jistotu, ale ona s úsměvem zakroutí hlavou.

„Vůbec ne, pokud to nevadí pacientovi." Oddechnu si a nechám prostor u lůžka.

Zdravím <33

Jsem se nemohla vůbec dostat k počítači, pořád někde lítám až do večera, sakra xddd

Ale už jsem zase tady s kapitolou :33 Jimin nám neumírá, takže je to dobrý :Dd