Vystrčím bradu z peřiny, když mě probudí zvonění od dveří upozorňující na návštěvníky čekajícími, až jim někdo otevře a pozve dál. Chvíli jen ležím a se zavřenýma očima přemýšlím, zda se mi to jen nezdálo, ale když se zvonění ozve znovu, donutím se oči rozlepit a rozhlédnout se kolem sebe.

Slunce už je očividně dávno na nohou, každý kout mé ložnice je jím zaplněn, hodiny ukazují téměř deset hodin dopoledne a já si rychle uvědomím, kdo mě to vlastně za dveřmi čeká. Rychle se vyhrabu z peřiny a vyskočím na nohy, letmo ještě zkontroluju Jimina, ale ten je zachumlaný pod peřinou na své polovině. Pousměju se pro sebe, ale dál se nezdržuju, nechci, aby si Namjoon s Jinem pomysleli, že jsem na ně zapomněl a teď nejsem doma, ještě by odešli, ale naštěstí se ke dveřím dostanu včas.

„No nazdar, ospalče, někdo tady teprve vstává?" zasměje se černovlásek na vozíčku a já už měl chuť se na něj zamračit přes svoje rozčepýřené prameny vlasů v mém obličeji, ale rychle si uvědomím, o čem jsem se ještě včera s Jiminem bavil a co jsem chtěl vlastně změnit. Už tohle divadlo přece hrát nechci...

S výdechem se uvolním a uchechtnu se nad jeho poznámkou, hned ale naznačím, aby šli dál a nestáli mezi dveřmi.

„Heh, jo, zapomněl jsem si nastavit budíka, neuklidil jsem tady..." poškrábu se na zátylku a očima přeběhnu po chodbě a letmo nakouknu do obýváku, kolik věcí tady zbytečně leží, jako jsou i prázdné skleničky po celém stole a oblečení na sedačce.

„To nevadí, nepřišli jsme tě kárat, Jimin taky ještě spí?" usměje se Namjoon a rozevře svou náruč, aby mě vybídl k malému objetí. Před Jinem jsem nikdy nechtěl, ale ode dneška je všechno jinak, chci to jinak a vím, že je to správné rozhodnutí. Usměju se taky a přitisknu se k šedovláskovi.

„Jo, ještě spí, rád tě vidím, mimochodem," odtáhnu se od něj a kouknu i na Jina, jenž už se culí u dveří vedoucích do obýváku, „a tebe taky, Jine."

„Ohh, tady se někdo konečně dobře vyspal? Nebo se mi to jen zdá?" zasměje se. Pokrčím rameny a vejdu do obýváku první. Chci ještě rychle uklidit to nádobí a hadry, když už tady mám návštěvu, nemusím to tu nechávat, jako nezodpovědný čuník.

„Kdo ví, hmm, dáte si kávu? Nebo čaj? Půjdu se ještě rychle obléct a umýt, ať tady nesedím v tričku na spaní."

„Dáme si kávu, ráno jsme ještě neměli, že, zlato?" osloví Namjoon svého přítele a ten spokojeně přitaká na souhlas. Ochotně tedy přikývnu a zamířím do koupelny, kde mám poskládané oblečení ještě ze včerejška, není ovšem nijak propocené, skoro jsem nikde nebyl a byla by škola hned brát nové, navíc nechci budit Jimina, už tak ho musel trochu probrat ten zvonek, dalším rachocením bych ho probudil úplně.

Cítím se zvláštně, ještě nikdy jsem s Jinem takhle laskavě nemluvil, ale něco malinko ze mě spadlo, vlastně se cítím volnější, jako bych se ze sebe shodil část těžkého železného brnění, jako bych shodil první cihlu naší společné zdi.

Rychle na sebe natáhnu tričko a tepláky, pročešu si vlasy a opláchnu obličej, na zuby se vrhnu později, nechci zdržovat své přátele, už tak jsem udělal chybu, že jsem zaspal. Vyjdu z koupelny a zamířím rovnou do kuchyně s plánem začít připravovat kávu pro ně i pro mě.

„Dneska vypadáš šťastně, Yoongi," ozve se za mnou a já se otočím na šedovlasého dlouhána opírajícího se o futra. Vlasy má sčesané hezky do strany, takže mu nepřekrývají čistý obličej. On na mě vždycky všechno hned pozná, pozoruje mě dobře. Vždy pozoroval.

„No, nemám důvod nebýt šťastný, mám přece Jimina, brzkou práci, klid v bytě, protože bratr je u svého přítele, věrné přátele, které konečně zase vidím," odpovím a Namjoon usměvavě pozvedne obočí výš k čelu. Vypadá udiveně, ale to já bych byl na jeho místě nejspíš také, znám sám sebe dobře, ale on mě zná snad ještě líp.

„Páni, zářivý a pozitivní Yoongi se mi líbí." Opřu se o kuchyňskou linku a počkám, až začne vařit voda na zalití kávy, mezitím si jazykem přejedu po horním patře úst a otočím hlavu ke svému příteli.

„Víš, Joone, něco jsem si uvědomil, vlastně Jiminie mi pomohl a... já bych se chtěl v některých věcech prostě trošku změnit," šeptnu upřímně. Moc dobře vím, že Namjoon mě dokázal podpořit vždy a ve všem a ani teď to nebyla výjimka. Opře se těsně vedle mě, až se svou paží dotkne mého ramene.

„Jestli se ty sám budeš cítit líp, pak se nebráním, jen nedělej nic proti své vůli."

„Neboj, myslím, že já sám po téhle změně prahnu," usměju se a vypnu konvici, když voda v ní začne agresivně bublat. Zaleju nachystané kávy, do dvou hrnečků přihodím dvě kostky cukru, ale sám si kávu neosladím.

„Odneseš to tam? Tahle je tvoje a tato Jinova," promluvím a opatrně předám Namjoonovi do rukou vřelé hrnečky, které stačí taktak udržet, aby ho nepálily do dlaní. Snad jsem teď neudělal nesprávné rozhodnutí a káva neskončí na podlaze.

Jimin p. o. v.

Pootevřu svoje oči, které se střetnou s bílým stropem. Ani nevím, jak je to dlouho, co mě probral zvonek, potom jsem znovu usnul, ale vlastně se mi od té chvíle nespalo úplně nejlíp. Nemůžu se pohnout, ležím na zádech ztuhlý jako kamenná socha, až po bradu jsem zakrytý peřinou, pod kterou cítím příliš velké horko.

„Yoongi...?" promluvím do ticha jemně s domněnkou, že se vedle mě prohne matrace a ozve odezva od mého přítele, ale zatím stále nic. Rozmrkám oči, abych neviděl tolik rozmazaně a lépe se orientoval, pootočím hlavu na stranu a hned mi dojde, proč jsem nedostal odpověď. Yoongi tady už není. Jeho polovina je rozházená, konec peřiny trčí ven z postele, nejspíš spěchal. Znamená to tedy, že Namjoon s Jinem už jsou tady taky.

Tiše si pro sebe zaskučím, když po lehkém nadzvednutí peřiny mým zpoceným tělem proběhne chlad, cítím hrozné pálení, štiplavé pálení, bojím se víc pohnout, protože cítím nepříjemné pulsování v místech, kde je moje rozdrásaná kůže slepená s prostěradlem.

„To ne... prosím..." šeptnu si nešťastně pro sebe, když si uvědomím, že jsem vlastně nahý a zcela bez obinadel a náplastí. Museli jsme včera usnout a Yoongi mě zapomněl ošetřit. Se slzičkami v očích se zkusím přetočit na bok, ale prostěradlo se začne bez soucitu strhávat od strupů a brát kousky s sebou. Bolestně zasyčím nad návalem štiplavé vlny a lehnu raději zpátky do původní polohy.

„Y-Yoongi...!" nejde mi volat příliš nahlas, mám stáhnuté hrdlo strachem, dlouho jsem se necítil tak špatně. Nadzvednu lehce peřinu a prohlédnu si svůj předek. Všechny rány na hrudi, břichu a pažích jsou ošklivě nezahojené, prasklé puchýře jsou rozlezlé a v některých místech mám otevřené strupy překryté hnisavým bílým povlakem. Raději peřinu zase položím na sebe a se zatnutými zuby spustím slzy ven.

Nikdy bych si nedokázal představit, co všechno může jediná noc bez ochrany udělat, ale kromě toho, že se teď cítím ještě odpornější, jsem plný strachu sám o sebe. Nejraději bych teď zavřel oči a probudil se znovu a v pořádku.

„Yoongi!" zvolám hlasitěji se vzlykem a polknu nahromaděné sliny. Hrozně to pálí... Hobi-hyung, kde jsi...

Zdravím <33

Chtěla jsem tuhle část vydat už včera, ale jaksi jsem nestíhala, ale dneska jsem byla na sushi, mám fajn náladu, doufám, že se taky máte dobře :33

Ale jsem unavená, půjdu brzo spát xdd