„Chodím s Yoongim..." vydechnu téměř neslyšně a křečovitě zavřu svoje oči.

Neslyším žádnou odpověď, o to víc se ale bojím otevřít oči, jakmile ale ucítím, jak se místo vedle mě náhle uvolnilo a já ucítím prázdno, rychle oči otevřu a pohlédnu na bratra, jenž vstal a zamířil ke dveřím.

„Hyung, kam to jdeš...?" zeptám se nešťastně, nemusím se ani ptát, abych poznal, že z toho nadšený rozhodně není. To, že jsem s někým o dost starším je jedna věc, ale to, že jsem s jeho dobrým přítelem, je věc druhá.

„Půjdu nachystat obvazy, ty se běž umýt, pak přijď nahoru," odpoví mi chladně a ztratí se mi z dohledu. Rychle vstanu a rozběhnu se k němu, načež ale nepříjemně došlápnu na svoje chodidla a bolestně syknu nad návalem bolesti ozývající se z puchýřů a strupů.

„P-Počkej... Hobi, zlobíš se hodně? J-Já... nemůžu za to, že se to stalo..." dořeknu, jakmile se dostanu na chodbu, ale Hoseok už je na cestě do své ložnice a nevypadá to, že by mě nějak vnímal. S povzdechnutím se začnu škrábat do schodů taky, ale hnědovlásek se náhle zastaví a probodne mě pohledem.

„Kam jdeš? Řekl jsem, ať se jdeš umýt, tak běž. Hned!" sykne nahněvaně, až mě to trochu zabolí u srdíčka. Nečekal jsem to, doufal jsem, že přeci jen se to pokusí pochopit, ale on je teď jako vyměněný, dlouho jsem ho neviděl takhle přísného, a nikdy ke mně.

„Uh... n-nepomůžeš mi s odlepováním...?" špitnu roztřeseně, ale on se stejně nezastaví, dojde až do patra, kde už na něj nevidím, ale zaslechnu jeho nepříjemně hrubý hlas.

„Myslím, že to zvládneš," poté práskne s dveřmi od ložnice, až trochu nadskočím a sklesle se zahledím do země. Chce se mi brečet, myslel jsem, že od něj vždycky získám podporu, v dobrém i zlém, je to přece můj bratr a moc dobře ví, jak moc mi na něm záleží, ale tohle jsem asi podělal.

Po řasách se mi sklouzne malá slzička a dopadne na moji ponožku, kam se vsákne a už po ní nejsou ani stopy. Polknu, mám hrozné sucho v krku a přijde mi, že se mi opět ozývají puchýře v něm. Jako bych právě polknul hodně tvrdé a ostré sousto.

Doploužím se do koupelny, rozsvítím světlo a trochu přivřu oči nad náhlou změnou osvětlení. Zavřu za sebou dveře a nešťastně se posadím na okraj vany. Je mi hrozně, nejraději bych se teď přivinul k Yoongimu, chtěl bych ho tady, jako hlavní podporu, když už bratr jí není.

Opatrně si svléknu kalhoty a kouknu na svoje obvázané a zalepené nohy. Měl bych si raději pohnout, abych Hobiho nenahněval ještě víc, nechci dělat problémy, nikdy nechci, a bratr mě vždy ujišťuje, že já žádné problémy nedělám. Jenže dnes cítím opak.

Chytnu okraj náplasti na stehně a jednoduše ji strhnu jen s malým syknutím po štípnutí. Poté se vrhnu na samotné obvazy, které už jdou dolů lehce. Promrkám oči a na obinadla mi dopadne dalších pár kapiček slz.

***

Nahý, jen zabalený v osušce, dojdu ke dveřím ložnice a s rychle bijícím srdcem sáhnu na kliku. Po tom všem se mi tam nechce, nejraději bych si zalezl do svého pokoje a zaspal tenhle zkažený večer, ale bez ošetření jít spát prostě nemůžu, dost bych litoval a Hobi-hyung by byl taky více naštvaný.

Sklopím tedy hlavu a opatrně otevřu dveře, nakouknu dovnitř místnosti, kde už je rozlezlé světlo z lampičky, na posteli je nachytaný košík s věcmi pro ošetření a u okna stojí můj bratr zády ke mně. Kdyby neměl zatažené žaluzie, řekl bych, že se dívá z okna.

„Hobi...?" upozorním na sebe, i když jistě musel slyšet otevření dveří, myslím, že se neotáčí schválně. I teď si hlasitě povzdechne a pootočí hlavu jen lehce na stranu, takže mě teď může vidět jen periferně.

„Už jsi umytý? I zuby?" otáže se. Už nezní tak přísně a naštvaně, teď zní spíš sklesle. Trochu nad tím povolím a opatrně vejdu dovnitř, zavřu za sebou a posadím se i s ručníkem na postel.

„Jo... jsem nachystaný na spaní, už jen ošetřit," odpovím s očima směřujícíma k podlaze, na které jsou poházené papíry s texty či škrtanci, nejspíše jeho původní písničky, které ovšem nedokončil nebo zavrhnul, myslím tedy, že nejsem jediný, kdo by si měl uklidit.

„Dobře. Sundej to ze sebe," pobídne mě tiše, když se konečně otočí ke mně čelem a poukáže na můj měkoučký ručník obmotaný okolo mého nahého těla. S letmým přikývnutím ho odložím na druhou stranu postele, ale z nějakého důvodu se necítím tak komfortně, jako normálně. Najednou mi je nepříjemné být před ním obnažený, nemám v něm důvěru.

„Uh... asi bych si měl jít pro spodní prádlo," špitnu a už jsem chtěl vstát, ale zastaví mě Hoseok, jenž náhle ke mně promluví.

„Nechtěl jsem, aby ses při mně cítil nějak špatně, promiň mi to..." zarazím se nad jeho slovy a tentokrát jsem to já, kdo se zamračí a odvrátí hlavu na druhou stranu.

„Hmm, když jsi nechtěl, proč jsi byl tak nepříjemný? Já vím, že z toho nejsi nadšený, ale odskákal jsem to nejvíc já... ani nevím, proč je to špatně. Nebyl jsi schopný mi nic říct, jen jsi udělal uraženého a ranil jsi mě, to je vše, co jsi dokázal udělat," vyhrknu ze sebe, opět mě ale přepadne strašné horko, nechci se s ním dostat do nějaké větší hádky, ale taky nechci, aby si myslel, že se bude chovat jako idiot a poté se tak obyčejně omluví, jako by o nic nešlo.

Možná jsem mladší a oproti němu křehčí nejen fyzicky, ale to neznamená, že si taky nemůžu říct svoje. Ale zvyklý na to teda nejsem a přeci jen mám teď strach, co bude následovat.

„Asi jsem... potřeboval chvilku na to si to uspořádat v hlavě, omlouvám se, opravdu jsem nechtěl působit nějak zle, asi máš teď důvod být naštvaný ty na mě, ale já mám o tebe prostě strach, Minie. Nelíbí se mi, že jsi s někým, kdo je blíž mému ročníku, ještě k tomu Yoongi, který nemá úplně dokonalou povahu, k tělu si pouští opravdu jen speciální lidi, jako je jeho rodina nebo blízcí přátelé, proto mě dost udivilo, jak pěkně se k tobě choval, i když tě pořádně neznal, ale jak já můžu vědět, že to bude přetrvávat?" zamračeně si k sobě přitáhnu ručník a znovu se do něj zabalím, nechci se tady hádat bez jediného kusu prádla.

„Už jsem zjistil, že k někomu dokáže být lhostejný a nepříjemný, ale to není můj případ, sám jsi teď řekl, že se takhle nechová ke svým blízkým a já už pro něj blízký jsem, vlastně víc než to, zatím si ke mně nedovolil nic nehezkého, stále se mnou jedná, jako bych byl z porcelánu, cítím se s ním prostě strašně dobře a o tom, jak hezky se o mě stará ani nemluvím, já... prostě cítím, že je ten pravý," dořeknu s výdechem a sklesle sklopím hlavu do kolen. Sice jsem rád, že jsme o tom konečně začali mluvit, ale takhle jsem si to úplně nepředstavoval.

„Ale já se bojím, že se o tebe nedokáže dobře postarat... i v době, kdy tě jen hlídal u sebe, měl jsem starosti, proto jsem mu říkal, ať kdykoliv volá, i já se snažil volat, já sám se snažím, abych něco nepokazil nebo nezanedbal, jak mám věřit někomu, jako je Yoongi..." zavrčí, ale nad tím nechápavě zakroutím hlavou.

„Vždyť je to tvůj kamarád... tvůj dobrý kamarád."

„To nic nemění na tom, že mám o tebe strach! Jimine, máš nemoc motýlích křídel, je toho kolem tebe tolik, co tě může kdykoliv ohrozit, klidně i na životě, a mám být snad v klidu?" vyhrkne a sklesle se posadí na okraj postele kousek vedle mě, sklopí hlavu a dlaní si vjede do rozcuchaných vlasů.

„Chci být k tobě upřímný, Jiminie, doufal jsem, že pokud si někdy najdeš druhou polovičku, bude to až v době, kdy budeš více samostatný a zvyknutý na okolí, budeš mít větší sebevědomí a prostě... budeš připravený na život, ale teď kromě toho, že je brzo, ještě k tomu je to s někým, kdo je o dost starší a má své mouchy..." oči se mi opět zaplní slzami, ani ne smutkem, spíše lítostí. Trochu ho chápu, ale stejně mě mrzí, že ani mně tolik nevěří.

Asi má důvod, stále jsem takové dítě, sám vím, jaký jsem. Znám i svoje mouchy.

„Omlouvám se...," špitnu a pustím ven slzy, „nevím, co mám teď dělat, Yoongiho miluju a nechci to s ním ukončit jen kvůli tobě... j-já s ním budu, hyung, ať se ti to líbí nebo ne..." vzlyknu, ale ač jsem čekal, že mě Hoseok znovu napomene, místo toho se ke mně s výdechem přiblíží a přitáhne si mě do opatrného objetí.

„Nechci, abys to ukončoval, já... jsem vlastně i z části rád, že ses zamiloval, jen... jsem to nečekal. Jediné, co chci, abys byl šťastný. A taky si chci promluvit s Yoongim, udělám mu proslov ať se to tobě líbí nebo ne," nad tím posledním v sobě neudržím zasmání, které se smíchá s pláčem. Víc se na svého bratra natisknu a omotám kolem něj svoje holé drobné paže.

„D-Děkuju, že to nakonec bereš takhle..." Hobi se uchechtne a vplete mi prsty do ještě vlhkých vlasů ze sprchy.

„To nic... mm, rosteš strašně rychle, víš to?" šepte mi těsně u ucha a já se opět zasměju, poté spokojeně zavřu oči a nechám se dál objímat a hýčkat svým bratrem.

Už jsem tadyy <33

Zdravím, doufám, že se máte hezky, konečně zase víkend <33

Užívejte :33