Jimin p. o. v.

Yoongi už je pryč nějakou dobu, rozhodl se jet na policejní stanici co nejdřív, ani se mu nedivím. Věděl jsem, že to, co mi řekl v autě, byla jen zkrácená verze toho, co se dozvěděl z telefonátu s Jungkookem, ale jakmile jsme přišli domů, oba dva jsme slyšeli celý příběh, ze kterého je mi popravdě doteď trochu úzko. Neumím si představit být v kůži Yoongiho bratra, nezvládl bych to, ještě dlouho bych ani nevyšel z domu.

Sice mě trošku mrzí, jak se o mě Yoongi v podstatě vůbec nezajímal od doby, co jsme nasedli do auta a odjeli domů, ale nemůžu mu to mít za zlé, vím, že v jeho životě nejsem jen já, má další své blízké, o které se stará, nesmím přemýšlet, jako sobec, ale stejně... nesu si v srdci malou tíhu z toho, jak jsem byl z ničeho nic odstrčený stranou.

S povzdechnutím se natáhnu ke skleněné lahvičce s mými antibiotiky a ze sáčku vytáhnu dávkovací stříkačku. Natáhnu do tubičky přesné množství, které si musím spolknout a poté si konec vložím do úst. Pokusím se druhý konec zmáčknout a vtlačit si tak všechnu průhlednou hořkou tekutinu na jazyk, ale jde to dost ztěžka, už proto, že na bříškách prstů nemám žádné náplasti či jinou pevnější ochranu.

„Potřebuješ pomoct?" ozve se za mnou hlas, za kterým se hned otočím. Vysoký šedovlásek se opírá o futra a čeká, až mu odpovím. S malým pousmáním skromně přikývnu a natáhnu k němu ruku s naplněnou tubičkou.

„Jo, prosím... nechci si kvůli tomu nalepovat náplasti," Namjoon ke mně ochotně přistoupí, převezme si stříkačku a naznačí mi, abych otevřel pusu. Nechám si od něj tedy dát antibiotika a s menším nakrčením brady spolknu hořkost v mé puse. Ještě ji rychle zapiju obyčejnou vodou, abych se zbavil pachuti.

„Vůbec ses v obýváku neukázal, stalo se něco?" zeptá se mě z ničeho nic Namjoon, poté, co opláchl dávkovací stříkačku vodou a vrátil ji zpět do sáčku. Plaše zakroutím hlavou v nesouhlas, nechci to rozebírat, nebo spíš nechci, aby si o mně myslel špatné věci, pokud bych mu vyzradil, že mě jen zamrzelo to odstrčení.

Každý normální člověk by to neřešil a plně by respektoval to, že byl důvod k tomu, aby se Yoongi bál o svého bratra a věnoval mu teda veškerou svou pozornost, ale jen já se zase musím cítit přehlížený.

„Jsem v pohodě, jen jsem nechtěl rušit... Jungkook spí?"

„Jo, spí, ale klidně si tam můžeš jít sednout, já se taky dívám na televizi a nebudí ho to, ať nejsi v ložnici sám, vždyť se tam musíš nudit, nic tam není," řekne, ale asi nemám úplně chuť sedět na gauči a sledovat v tichosti televizi. Raději budu dělat to, co jsem vlastně dělal doteď – ležet na Yoongiho posteli, zírat do stropu a přemýšlet.

„To je dobrý, zůstanu tam..." už jsem se chtěl rozejít k chodbě, ale Namjoon mě lehce zachytí za rameno a překazí tak můj plán odejít.

„A nechceš se mi svěřit?" asi je moje skleslá nálada hodně viditelná. A vlastně není divu, nikdy jsem se neuměl přetvařovat. I když jsem se o to snažil sebevíc, vždycky malý kousek ze mě se rozhodl dát přeci jen najevo pravdu, alespoň trošku, jako bych snad podvědomě ani nic zakrývat nechtěl.

„Uh, já jen... jen mě prostě mrzí, že ten den nedopadl, jak Yoongi sliboval. Že přijedeme od doktora a půjdeme na zmrzlinu, strávíme den jen spolu, protože zítra se vracím za hyungem, tak abychom využili tento den naplno. Těšil jsem se na to... a-ale já vím, že je teď Jungkook na prvním místě, chápu to, to, co si prožil, není pěkný a... tohle celé je prostě pochopitelné, ale stejně mě to jen trošku mrzí..." vysoukám ze sebe sklesle, ani se neodvážím na Namjoona podívat, bůh ví, jak moc dětinsky teď na něj působím.

„Ahh, Jimine, to je v pořádku," vydechne, a to mě donutí k němu překvapeně vzhlédnout, „Yoongiho to určitě taky mrzí, mohl to být povedený den, ale jak říkáš, nastala blbá situace, všichni jsme rádi, že je Jungkook svým způsobem v pořádku a teď se budou řešit jeho věci, doklady a tak podobně, ale rozumím ti, nikdo z nás není z dneška dvakrát nadšený. S Yoongim ale jistě všechno doženete, vůbec nevadí, že budeš zase u bratra, klidně můžeš přece trávit den se svým přítelem kdykoliv budeš potřebovat," ujistí mě a na konci mě ještě pohladí po vlasech.

Kde se to v něm jen bere, tolik moudrých věcí, povzbuzujících věcí, on sám je jako chodící ochota a laskavost, soucit ke druhým a snaha pomoct. Obdivuju ho a jsem strašně rád, že jsem měl tu možnost se s ním poznat.

„Děkuju moc, Namjoone-hyung, teď... se cítím trochu líp," vydechnu s pousmáním, načež i on zvedne svůj úsměv spokojením.

„To jsem rád, no, půjdu do obýváku, můžeš jít taky, ale nemusíš, Yoongi se jistě brzy vrátí, hmm?" přikývnu, ale stejně zamířím směrem k ložnici. Sice mi zvedl náladu, ale to nic nemění na tom, že budu raději sám v klidnější místnosti.

***

Ležím schoulený na matraci, ložnicí už je rozlezlá tma, jediné světlo sem leze z měsíčního svitu a taky ze škvíry pootevřených dveří, neboť je v obýváku rozsvíceno. Yoongi před nějakou chvílí přišel a ihned se začal s Namjoonem bavit o tom incidentu a o tom, co se vlastně dozvěděl na policejní stanici. Neslyším je úplně dobře, ale pochopil jsem z toho, že on teď bude muset prostě čekat a Jungkooka si chtějí vyslechnout osobně.

„Jungkook už teda spí, jo?" otáže se Yoongi z obýváku a Namjoon mu na to kladně odpoví.

„Jo, spí už dlouho, před hodinou asi se akorát přesunul do své ložnice," řekne hlas šedovlasého muže a poté zaslechnu jen Yoongiho chápavé zamručení. Připadám si zvláštně, cítím takové těsno v hrudi, nevím proč, možná na mě jen dopadá ta atmosféra tady, jako bych si až teď uvědomoval, jak je vlastně docela vážné to, co se Yoongiho bratrovi stalo.

Ležím na boku a unavenýma očima pozoruju žlutý pásek světla plazící se po podlaze od dveří. Nejraději bych se zachumlal do peřiny a už neřešil žádné ošetřování a umývání, jen bych usnul, jako Jungkook, kterému neublíží, když se osprchuje až ráno.

„Měl bych pomalu jít, slíbil jsem Jinovi, že do devíti budu doma," pronese Namjoon, poté zaslechnu šustění a kroky v chodbě. Já se se zívnutím přetočím na druhý bok a kousek peřiny k sobě přeci jen přitáhnu, protože na ruce už mi vcelku táhne, teď když je už večer.

„Ještě jednou děkuju, Joone, pozdravuj všechny," rozloučí se Yoongi se svým přítelem a poté jen klapnou dveře a někde v dáli zahučí zvuk přijíždějícího výtahu. Nakonec zaslechnu i kroky, které se pomalu blíží k ložnici, a nakonec zavrtání dveří, při čemž se po místnosti rozleze více žlutého světla.

„Jiminie? Nespíš ještě, že?" šeptne a já se se zakroucením hlavou převalím na záda. Tmavovlásek se posadí na okraj postele jen kousek ode mě a s pousmáním se ke mně skloní. Ucítím jeho teplý dech jen vteřinu před tím, než spojí naše rty v jedny.

„Promiň, že jsem se ti dneska tolik nevěnoval..." zní sklesle, nejspíš ho to skutečně trochu trápí, stejně, jako to odpoledne trápilo mě. Ale teď už necítím ten tlak, který jsem cítil, když tu Yoongi nebyl, právě to ze mě vyprchalo a já jsem opět šťastný, že je tady se mnou.

„To nic... ummm, nemůžeš za to," utěším ho a chytnu do svých rukou jeho dlaň, kterou začnu lehce hladit a proplétat si s ním prsty. Chci si ho teď držet blízko, když už jsem ho neviděl tolik během dne, tak alespoň teď večer.

„Jsi unavený, hmm?" pousměje se a druhou rukou mi odhrne vlasy z čela, na které mě poté sladce líbne, pak se rty přejde k mému nosu, a nakonec opět skončí u rtů, kterým se začne věnovat trochu déle a znovu mě víc zapojovat. Trochu nešikovně mu na polibek odpovím, myslím, že už mi to jde ale o něco lépe.

„Mmm, nejsem unavený... možná jen trochu, ale ještě musím vydržet ošetřování," zamumlám s povzdechnutím, vůbec se mi do toho totiž nechce. I když vím, že u toho klidně můžu spát, přeci jen, to Yoongi je ten, který musí být vzhůru a všechno udělat, ale nechci ho v tom nechat, zbytečně bych mu to navíc zkomplikoval, když by se mě snažil neprobudit.

„Vidím, že koupat ses taky ještě nebyl," uchechtne se a já trochu provinile odvrátím pohled. Možná jsem mohl alespoň tohle stihnout, abych se víc nezdržoval. Yoongi si ale dlaní natočí moji hlavu zpět k sobě a líbne mě těsně vedle rtů na koutek.

„To nevadí. Ummm, napadlo mě... totiž, když už jsme spolu nějaké ty dny... nechceš se jít okoupat se mnou? O nic by nešlo, jen bychom tam byli prostě společně-..."

„C-Cože?! Jakože... v jedné vaně?" vyhrknu ze sebe a zprudka se posadím. Yoongi se ode mě trochu dotáhne, aby mi nechal prostor a nervózně se podrbe v tmavých vlasech.

„No... ano, ale... nenutím tě, motýlku," dodá rychle, ale mě stále buší srdce jako o závod. Vůbec nevím, jestli bych měl, nebo jestli bych vůbec chtěl. Yoongiho miluju, oficiálně tvoříme pár, jednou se ty hranice stejně budou muset zbourat, budeme k sobě intimnější, ale je snad dneska ten správný den na to, abychom se navzájem uviděli, a dokonce spolu seděli v jedné vaně? Nejsem si tím jistý...

„J-Já nevím..."

„To nic, Minie, byl to asi hloupý nápad, je moc brzo, že?" povzdechne si Yoongi a vstane z postele, dojde ke skříni a vytáhne si věci, ve kterých bude spát. Sice vím, že by mě do ničeho netlačil, ale stejně z něj srší menší skleslost. Skousnu si ret a odvrátím pohled na druhou stranu.

Můj vlastní bratr mě vidí skoro denně nahého, ať už u ošetřování, nebo když jsem v koupelně a on je tam se mnou. Je to bratr, a přesto jsem k němu takhle otevřený, měl bych si tedy zvyknout i na Yoongiho, jenže Yoongi mě dostává do rozpaků. Můj bratr mi je jedno, je to prostě bratr, ale Yoongi je nádherný a dokonalý člověk, je to můj partner a hoří mi z něj tváře při jakékoliv blízké chvilce, nedokážu si představit, že by mě uviděl... v celé své parádě.

„Půjdu teda první, budu rychle," pronese ještě a zamíří ke dveřím, aby mohl odejít do koupelny, ale jakmile překročí práh, neudržím se a rychle ho ještě zastavím.

„P-Počkej!" polknu, když se ke mně zvědavě otočí a vyčkává, co ze mě vypadne. Nervózně si promnu svoje prsty a trochu zadýchaný slezu z postele též, „půjdu s tebou..."

„Myslíš to vážně? Nenutím tě..."

„Já vím, že mě nenutíš, ale... není to špatný nápad, já jen... jen se trochu stydím, určitě máš perfektní tělo a... já zas budu jako rajče z tebe, ale bojím se, abych já tebe spíš neznechutil, nebo... j-já nevím, jsem... nervózní," vydechnu rozechvěle a zastavím se těsně před Yoongim, ke kterému jsem nucen lehce zvednout hlavu, neboť je o trochu vyšší.

„Jiminie," pronese s úsměvem a pohladí mě po vlasech, „ty mě nikdy neznechutíš, co to je za blbost, prosím tě," zasměje se a šetrně svoje rty přiloží na moji špičku nosu, „pojď, jistě se víc uvolníš, až budeme ve vaně, budeme si jen užívat blízkost toho druhého, nic vážnějšího," ujistí mě a já tedy trochu odhodlaněji přikývnu.

„T-Tak dobře..."

Dobré odpoledne, jsem tu konečně s další kapitolou <33

Určitě nechci, abyste na další opět čekali déle, takže se pokusím sedmdesátou kapitolu vydat zítra a pak se zase uvidí, kdy se mi zadaří, každopádně jsem ráda, že si to zatím udržuju tak nějak slušně a nečekáte třeba týden a více, to doufám, že se ani nestane <33

Snad se máte dobře a užívejte víkend :33