Zaslechnu další vzlyknutí a poté odpověď. „M-Musíš pro mě p-přijet... p-prosím..."

„Jungkooku, co se stalo? Kde teď jsi?" musím znít hrozně vyděšeně, ale to z jediného důvodu, jsem právě extrémně vyděšený. Jungkook o sobě nedal vědět celé dva dny, chtěl jsem mu volat jen pro jistotu, ale on mi teď volá z úplně jiného čísla a vzlyká. Dlouho jsem ho neslyšel plakat a teď ho slyším přes cizí mobilní číslo.

„J-Já... teď jsem na vlakové zastávce v Masanhappo-gu..."

„A co tam děláš? Co se stalo, Kooku?" pořád vzlyká, drásá mi to srdce a děsí mě to.

„T-Tae bydlí poblíž, byl jsem přece u něj, a-ale... včera večer jsem od něj odcházel na vlak, abych mohl přijet domů, p-protože on dnes ráno odjel s rodinou na dovolenou, n-nemohl jsem tam být déle..." leze to z něj jako z chlupaté deky a stěží rozpoznávám slova, když brečí a mluví hrozně kostrbatě. Posadím se, aby to se mnou ještě neseklo a zesílím si hovor.

„Jungkooku, uklidni se, nadechni se a mluv pomaleji. Taehyung odjel ráno na dovolenou, takže jsi od něj před chvílí vyšel-..."

„Ne! Vyšel jsem včera v-večer! A-Ale nenasedl jsem na vlak..." zamračeně si to srovnám v hlavě a znovu k němu promluvím.

„Proč jsi nenasedl... Kookie, kde jsi byl celou noc?" čekám na odpověď, ale zatím z druhé strany vychází jen vzlyky a nějaké nesrozumitelné mumlání, mám pocit, jako bych tam tlumeně slyšel ještě jeden ženský hlas.

„Jungkooku, mluv se mnou, sakra!" křiknu trochu hlasitěji, hned na to ale zmlknu, když mě praští do uší moje vlastní silná ozvěna. Potřeboval bych jít ven, tady v chodbě se nedá pořádně mluvit, ale musím se vrátit za Jiminem, nemůžu jen tak opustit tuhle budovu úplně.

„H-Hyung, poslouchej mě...," vzlykne, „n-napadli mě... a okradli... b-byl jsem v bezvědomí celou noc, ležel jsem na trávě a p-probudil se asi před hodinou, nemám u sebe vůbec nic, j-je mi hrozná zima a... jedna paní mi půjčila svůj mobil, j-je tady se mnou. Prosím, hyung... přijeď pro mě..."

Právě svoje srdce cítím až v krku, jak moc vyděšeně bije. Držím mobil u ucha, ale nemůžu najít žádná slova, nikdy jsem se nedostal do podobné situace a nikdy by mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát mým blízkým, obzvlášť mému vlastnímu bráškovi. Rychle si to přeberu v hlavě a lítostně k němu promluvím.

„Kookie, já... proboha..." nemám slova. Žádná. Nevím, co udělat, jsem teď úplně na druhé straně, než je on, nemůžu se teď sbalit a jet pro něj, navíc se tam nedostanu tak rychle. Vím, že od Changwonu je to nějakých patnáct minut, ale já jsem teď úplně někde jinde.

„H-Hyung..."

„Jsem v Gimhae s Jiminem u doktora... nemůžu teď rychle přijet, ale pošlu ti tam Namjoona, dobře? Budu spěchat domů, všechno mi vysvětlíš a... vyřešíme to spolu, ano? Hlavně klid, všechno bude v pořádku," pokusím se ho uklidnit, ač sám moc klidný nejsem, rozhodně ne po tom, co mi můj bratr řekl. Jak se to mohlo stát, to s ním Taehyung nemohl na ten vlak počkat?

„D-Dobře... p-počkám na Joona, a-ale spěchej..." šeptne chvějivě do mobilu, já si jen povzdechnu nad tím, že teď pro něj nemůžu být hlavní oporou, přijel bych pro něj hned, kdybych mohl, ale mám tady Jimina. Vlastně mě teď i trýzní, že jsem mu nezavolal už včera, kdybych jen věděl, že čeká večer na zastávce, měl bych ho na telefonu raději celou jeho cestu. Zklamal jsem jako starší bratr...

„Budu spěchat, slibuju ti to... drž se, Kookie, uvidíme se doma," dodám naposledy a po dalším chvilkové tichu mobil tedy típnu a rychle vytočím Namjoonovo číslo.

Jimin p. o. v.

„Tak jo, pro dnešek to máme u konce, ale nemám pro tebe teda nejlepší zprávy," řekne můj doktor, když dokončí vyšetření mých kloubů a vrátí se zpět ke svému pracovnímu stolu. Začne ťukat do klávesnice a mě nechá, abych se zpět oblékl.

Znervózňuje mě, že Yoongi ještě nepřišel, je na chodbě už skoro deset minut. Nechci tu být déle sám, obzvlášť ne, když mi za chvilku lékař řekne, co z vyšetření zjistil, nejsem připravený tyhle odpovědi sám zpracovávat, vždycky tohle řeší s doktorem můj hyung.

Obléknu si kalhoty, opatrně, abych si neshrnul obvazy, které se mi během prohlídky lehce povolily, poté tričko a natáhnu se i pro šedou mikinu, ale než si stačím obléct i tuhle část, konečně se otevřou dveře a do ordinace se vrátí můj tmavovlasý přítel s mobilem v ruce. Oddechnu si a klidněji na sebe natáhnu i poslední kus oblečení.

„Jdete včas, zrovna jsme skončili," promluví k němu muž v bílém a Yoongi jen zmateně přikývne a přistoupí blíž ke mně. Povadne mi úsměv, podle Yoongiho výrazu můžu usoudit, že se asi něco stalo, zajímalo by mě, kdo mu volal a proč.

„Um, dobře... můžeme tedy odejít?" nechápavě k vyššímu mladíkovi vzhlédnu a nenápadně ho chytnu za rukáv, abych si získal jeho pozornost. Zachoval se zvláštně.

„Ještě ne, Yoongi..." šeptnu jen k němu, a i doktor se pro sebe zasměje a začne propiskou vyplňovat nějaký tištěný papír s textem, na který ale nedohlédnu.

„Heh, někam spěcháte? Ještě vás obeznámím s Jiminovým stavem a řeknu pár slov a návrhů ohledně něj," vysvětlí muž, což mě samotného trochu znervózní, nevypadá to, že bych byl úplně v pořádku, ale budu doufat, že to není nic moc vážného. Naštěstí ucítím, jak mi Yoongiho teplá dlaň přejela po zádech, oh, přeci jen se dostal nohama na zem a plně vnímá, co se kolem něj děje.

„Oh, aha, já... myslel jsem, že je všechno v normě," obhájí se klidněji Yoongi, ale nad tím se doktor jen maličko pousměje a podá hnědovláskovi vedle mě papír, který ještě před tím rychle podepsal a orazítkoval.

„Ne úplně. Jimin má už od narození předpoklady k tuhnutí kloubů a srůstání kostí, my to ovšem těmito prohlídkami pozorujeme a hlídáme, aby se to nestalo. Zatím bere léky a má doporučený pravidelný pohyb, ale jak jsem poznal, Jimin to nejspíš nedodržuje úplně, což chápu, není jednoduché se udržet při něčem, co je jen doporučené a nijak nekontrolované, změny vidíme až tady. Už minulou návštěvu jsem váhal, zda by nebylo nejvhodnější ho zapojit do pravidelného cvičení, které tentokrát nebude doporučené, ale povinné."

Trochu sklopím hlavu k zemi, možná jsem se měl přeci jen víc hýbat, ale teď už je to jedno, sám jsem cítil, že některé pohyby mi nejsou pohodlné a nerad bych, abych se jednoho dne nedokázal pohnout už vůbec.

„Takže... nařídíte Jiminovi nějaké pravidelné cvičení?" zeptá se pro ujištění Yoongi a muž za pracovním stolem přikývne na souhlas.

„Ovšem, není cvičení jako cvičení, když to bude dělat špatně, nebude to mít vůbec žádný efekt. Takže ze začátku bude docházet ke specialistovi, v papíru je doporučení na slečnu Kim Jisoo, ona se věnuje právě nemocným či postiženým lidem, ví, jaké cviky jsou pro ně vhodné a pomáhá jim s nimi, až si na to Jimin víc zvykne, může klidně cvičit sám doma."

Sklesle nakouknu do papíru v Yoongiho rukách, ač z toho stejně moc nevyčtu. V tom se nejspíš vyzná můj bratr a zavolá té specialistce, ke které teď budu nejspíš muset povinně docházet.

„Dobře, chápeme, Hoseok se o to jistě už postará," usměje se Yoongi.

„Ano, kdyby cokoliv, ať mi zavolá, ale myslím, že když si domluvíte slečnu Kim, otázky už budou mířené spíše na ni. Jinak léky Jimin bude brát dál, v tom se nic nemění, doporučený pohyb v podobě procházek taky zůstává, ano?" oba dva přikývneme na souhlas a pomalu tedy zamíříme ke dveřím.

„Dobře, děkujeme, zatím nashle," rozloučí se Yoongi, i já se letmo ukloním na důkaz rozloučení a po lékařově odpovědi vyjdeme na chodbu do ticha a prázdna. Můj přítel vydechne přebytek vzduchu a složí papír napůl, aby se mu lépe nesl.

„Ahh, a máš to za sebou, nakonec to dopadlo i dobře, ne? Nějaké cvičení jistě zvládneš, hlavně, že to není vážné a pořád tomu tuhnutí a srůstání můžeš předcházet," usměje se na mě Yoongi, ale na tohle jen mlčky kývnu. Nechci se teď o tom moc bavit, spíše bych rád věděl, kvůli komu musel odejít z ordinace, a co se vlastně stalo.

„Yoongi? Kdo ti vlastně volal?" zeptám se vážně a mu spadne úsměv, teď už není pochyb, že ten hovor nebyl úplně pozitivní.

„Bratr... potřeboval odvézt domů, někdo ho okradl," hlesne skoro šeptem. Jde poznat, že to hodně zkrátil, jistě se toho událo víc, ale on to jen nechce celé znovu rozebírat. Musím to respektovat, jsem přeci jen rád, že mi to alespoň takhle objasnil a neodbil mě jen pouhým „nic se nestalo".

„Ježiš... to je mi líto, proto jsi spěchal..." pronesu si pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby to Yoongi slyšel. Jeho dlaň mě náhle pohladí po vlasech a on s polknutím zatřepe hlavou.

„Netrap se tím, spíš jen spěchám domů, chci být co nejdřív u něj, Namjoon už je na cestě, já bych pro něj teď rychle nedojel," vůbec jsem si neuvědomil, že jsme vlastně v jiném městě. Trochu teď na mě padá menší pocit viny, kdybych nepotřeboval zavézt k lékaři, nemuseli bychom tady být a Yoongi by pro Jungkooka mohl zajet klidně osobně.

Ale asi bych si to neměl dávat za vinu, nemohl jsem přece za to a taky jsem nemohl vědět, že se něco stane a bráška Yoongiho bude potřebovat odvoz. Tohle jde vlastně zcela mimo mě.

„Neboj se, Yoongie, jistě je v pořádku..." on ke mně sklopí pohled a podpoří mě malým pousmáním, za kterým se ale ovšem stále skrývá smutek a strach.

„Já vím, jen... trochu se bojím toho, v jakém stavu ho uvidím, až přijedu. To přepadení se prý stalo minulý večer. Jungkook... byl celou noc na vlakové zastávce a byl v bezvědomí. Není pochyb, že se stalo něco víc než jen okradení. Vlastně můžu být rád, že je vůbec naživu..."

Zdravím <33

Popravdě, kdyby tohle nebyla nevinná soft knížka, tak tam dám větší drámo, v poslední době mám na to náladu, ale držela jsem se :Dd<33

Doufám, že máte pěknou neděli :33