Zavřu za sebou dveře od koupelny a začnu si rovnou napouštět vanu teplou vodou, abych ji měl napuštěnou, jakmile se stihnu svléct a sundat všechny obvazy a náplasti. Nakonec jsem si ty Jungkookovy nudle s rajčatovou omáčkou dal k večeři a musím říct, že jsem dlouho nejedl nic lepšího, snědl jsem celou misku a kdybych už nebyl plný, přidal bych si, ač mi samotné jedení opět trošku trvalo.

Po dnešku jsem spokojený a plný jakési pozitivní energie, stalo se toho tolik, na co budu s úsměvem vzpomínat, ať už dopoledne v pekárně a poté vyznání Yoongiho citů ke mně, taky společný zbytek den tady v bytě i s Yoongiho bratrem. Stále se ale cítím tak zvláště při myšlence, že je z dobrovolného pečovatele a dobrého přítele najedou...partner.

Chvilkami si říkám, zda je to skutečné a jen se mi něco nezdálo, ale opravdu nesním, jsem nohama pevně na zemi a Yoongi je teď doopravdy můj a já jeho. Usměju se nad svými myšlenkami a posadím se na okraj vany, co mi na to asi řekne Hobi-hyung...?

Trošku se toho bojím, ale je to přece můj vlastní bratr, miluje mě a nikdy by mě za nic neodsoudil, zná se i s Jungkookem a nikdy neprojevil nechuť proti němu, určitě to bude dobré. Alespoň doufám.

„Mm, tak jo, konec přemýšlení," šeptnu si tiše pro sebe a shodím ze sebe tričko, poté stáhnu i svoje kalhoty a chundelaté tlusté ponožky, které už jsou trochu cítit, ale bohužel, nenadělám s tím nic, i když je šílené horko, musím je prostě mít. Lepší zapařené nohy než odřená chodidla.

Spodní prádlo si zatím nechám na sobě a začnu si postupně odmotávat obvazy na pažích. Pokaždé, co se mi vrstva povolí, ucítím menší pulsování v místech, kde mám nejhorší rány, jež se mi nikdy nezahojí, proto musí být vždy schovaná.

S povzdechnutím vyhodím obvaz do koše a přejdu na svoji pravou nohu. Vytáhnu konec obinadla, které začíná těsně pod kolenem, a začnu ho odmotávat pryč, dokud se nedostanu k náplastím pod ním.

S nádechem chytnu okraj náplasti na holeni a se zavřenýma očima ji odlepím od pokožky. Ucítím štiplavou bolest, která mě donutí tiše zakňučet. Vyhodím starou náplast do koše, jako před chvilkou obvaz a zachytím roh další náplasti spočívající mi těsně pod kolenem.

Připraven na další bolest začnu náplast odlepovat, ale rychle se zase zastavím, když ucítím o dost větší štípnutí, než jsem normálně zvyklý.

„Au-...," rychle si zacpu pusu dlaní, nechci vyděsit Yoongiho, vím, jak jde přes tyhle zdi všechno slyšet, zbytečně by se o mě obával. Zadržím dech a pokusím se náplast trochu pomaluji začít opět odlepovat, ale štiplavá bolest se znovu ozve a donutí mě zastavit.

„Uh...m-musím rychle...r-rychle," vykoktám třesoucím se hlasem a nešťastně znovu chytnu okraj náplasti. Křečovitě zavřu oči, zahryznu se do rtu a v hlavě si začnu odpočítávat. Kéž by tohle mohl udělat Hobi-hyung, měl bych to rychleji za sebou, ale teď si musím poradit sám. S polknutím si pro sebe kývnu hlavou a rychle škubnu rukou směrem dolů i s náplastí.

Yoongi p. o. v.

Jimin se šel okoupat, takže jsem teď v obýváku sám se svým bratrem. Oba ještě dojídáme nudle s rajčatovou omáčkou, musím přiznat, že tohle se mu opravdu povedlo a já neodolal si přidat. Ovšem od chvilky, co se Jimin ztratil v chodbě, na mě Jungkook neustále zírá a pobízí mě pohledem k vysvětlování, co jsem mu slíbil.

„Ty nudle tě neumlčí, chci vědět všechno," pronese nakonec a odloží svoji misku na stůl. Jak jsem si jen mohl myslet, že by ho to stejně nezajímalo, ještě před pár dny jsem přemýšlel, že jistě nebude mít náladu na svého vlastního bratra, když má teď svého přítele, ale ve skutečnosti je stejně zvědavý a naslouchavý.

„Hmm, jak bych začal...stalo se to vcelku náhle, vůbec jsem se na to nijak nepřipravoval a-..."

„Yoongi," osloví mě klidně a položí mi dlaň na stehno, „co je teď mezi vámi dvěma?" On už to ví, minimálně tuší, jeho úsměv mluví za vše a on už jen čeká, až mu to sám od sebe řeknu, aby se mu jeho teorie potvrdila.

„Dali jsme se dohromady. Dneska ráno v pekárně," řeknu konečně a Jungkook vytřeští oči štěstím, až se mu v nich zablýskne. Čekal bych, že začne jančit, ptát se na všechno možné i nemožné a jednoduše mi dnes večer nedá pokoj, ale on místo toho zaklapne svoji pusu a pevně mě objeme kolem ramen.

„Jsem na tebe pyšný, hyung, věděl jsem, že to dobře dopadne," zašeptá. Přejede mi po zádech mráz, nečekal jsem to, ale potěšilo mě to rozhodně mnohem víc, než kdyby jen poskakoval kolem. Tohle mě upřímně zahřálo u srdce a já ho objemu nazpátek.

„Děkuju, Kookie, snad...se nic nepokazí."

„Heh, co by se mělo pokazit? Hyung, znám tě, vím, že takhle krásně se zajímáš jen o lidi, na kterých ti skutečně záleží a ty se o toho prcka staráš a zajímáš úžasně, bude mu s tebou dobře, věř mi, vůbec se nedivím, že se do tebe taky zamiloval." Usměju se nad tím, přepadne mě přitom menší horko v místě hrudníku a v tvářích.

„No a co Hoseok?" zeptá se ještě, ale tahle jediná otázka sebere všechnu moji radost a já opět ucítím svíravý pocit strachu v mém žaludku, vrací se ten stejný pocit, jako kdysi – žádní motýlci, ale švábi požírající mě zevnitř.

„Já...nevím, nic neví a nechám na Jiminovi, aby mu to řekl, až bude chtít, ale...z nějakého důvodu mám špatný pocit, že to nevezme dobře, Jiminovi je téměř sedmnáct, a právě je v páru s dva a dvacetiletým chlápkem, který je ještě ke všemu Hoseokův nejlepší kamarád, nezní ti to tak nějak...zvráceně?" zeptám se, ale Jungkook zamračeně zakroutí hlavou v nesouhlas.

„Vůbec ne, proč by mělo? Tobě by to snad přišlo zvrácené, kdybych třeba já chodil s Namjoonem? Je to stejný případ," povzdechnu si a zahledím se do prázdna před sebou. Jistě, že mě by to nevadilo, ale Hoseok na to může mít zcela jiný názor, už jsem si přece stačil všimnout, jak si svého brášku hlídá.

„Au! Sakra!" ozve se z koupelny a to, jako by mi dalo elektrický šok, vyhoupnu se na nohy a bez přemýšlení se rozběhnu směrem ke koupelně, ve které je právě Jimin a nejspíš se něco stalo. Jungkook mě kupodivu ihned následuje.

„Jimine? To jsem já, můžu otevřít dveře?" vyhrknu ze sebe a přiložím ucho k povrchu na dveřích, abych lépe slyšel, ale místo odezvy slyším jen tlumené vzlyky. Nehodlám dál čekat, ač jsem nedostal svolení, otevřu dveře a vejdu do menší místnosti s vanou, na které sedí malý blonďáček, na sobě jen spodní prádlo, okolo na zemi odmotaný obvaz a pár starých náplastí, které ještě nestačil vyhodit do koše.

Co mým očím ovšem neunikne, je jeho noha – visí na ní jen polovičně odlepená náplast a kolem ní strhaná kůže, na které se ještě lesknou malé krůpěje krve. Vyděšeně dojdu až k němu a kleknu si před něj k jeho ráně.

„Ježiš, Jimine, proč jsi mě nezavolal? Pomohl bych ti to sundat..." vydám ze sebe a prohlédnu si jeho ránu zblízka. Vypadá to opravdu ošklivě, jako by si s náplastí strhnul i celý strup, což asi není daleko od pravdy.

„V-Vždycky to zvládám sám...uh, hrozně to bolí..." vzlykne a promne nohu, jako by si tím měl ulevit od bolesti, ale nevypadá to, že by mu to nějak pomohlo. S povzdechnutím kolem něj omotám paže a vyzvednu si ho do náruče, i když si teď musím dávat obzvlášť velký pozor, když na sobě Jimin nic nemá a já jsem právě ve styku s jeho holou křehkou pokožkou.

„Jungkooku, otevři mi prosím dveře od ložnice," poprosím svého bratra, který okamžitě bez řečí udělá, o co jsem ho žádal a já tak pomalu vejdu i s Jiminem do místnosti. Položím blonďáčka na postel a rozsvítím lampičku, abych na něj viděl.

„Vydrž, dáme to do pořádku. Kookie... ještě mi podej mokrou utěrku," vysoký blonďák s přikývnutím odběhne do kuchyně, zatím, co já se posadím vedle Jimina a setřu mu slzičky z líček.

„O-Omlouvám se, že zase dělám problémy..." jak si jen tohle může myslet, už jsem mu to říkal tolikrát, tolikrát už slyšel, jak žádné problémy nedělá, stejně si to ale opět dává za vinu. Mlčky ho opatrně políbím na rtech, abych ho víc uklidnil a pohladím po vlhkých tvářích.

„Doufám, že toto bylo naposledy, co jsi tohle řekl, nemusím ti to přece opakovat, že při mně žádné problémy neděláš, nic není tvoje vina, Minie, slib mi, že už si toto nebudeš myslet."

„Ale já-..." přiložím mu ukazováček ke rtům, abych ho umlčel, on na mě přitom nešťastně koukne svýma ještě uslzenýma očima. Líbnu ho na čelo, které poté spojím s tím svým. Naštěstí už nic neřekne, jen zavře oči a položí si hlavu na moje rameno.

„Je se mnou starost, Yoongi... nikdy nebudu jako ostatní partneři, vždycky se mnou bude starost jako s dítětem. Já jen... jen se bojím, že na to nebudeš mít trpělivost a uvědomíš si, jak je ten vztah náročný... o tomhle jsem taky přemýšlel v tom autě, sice jsem to nechtěl vytahovat, ale... asi by se to vytáhnout mělo zavčasu," šeptne to všechno těsně u mého ucha a mně to sebere všechna slova. Vůbec jsem netušil, že by se mu mohlo něco takového honit hlavou. Můj dech se zdá najednou těžší než normálně, najednou mi přijde těžké se vůbec pořádně nadechnout, jako by se do mých plic žádný vzduch ani nedostával.

„Motýlku... prosím, teď mě dobře poslouchej. Já jsem na tohle všechno připravený, vím moc dobře, že tvoje nemoc nezmizí a každodennímu pečování se nevyhnu, ale já ani nechci, jsem si vědom, že máš určité nevýhody, ale to neznamená, že nemůžeme fungovat, jako každý jiný pár. Zasloužíš si k sobě někoho, kdo se o tebe prostě dokáže postarat a zároveň tě bude milovat a já jsem teď tady, chci ti ten život udělat pestřejší a krásnější, i když já sám nikdy neměl zajímavý život, taky nejsem dokonalý, ale když jsem s tebou, je mi dobře a jsem schopný čehokoliv. Miluju tě a nikdy, NIKDY bych se tě nevzdal kvůli čemukoliv, EB mi nedělá překážku v tom tě milovat."

Jimin se náhle pomaličku zvedne z mého ramene, pohlédne mi do očí. Ty jeho se lesknou ještě od slz, přitom v nich tančí malé hvězdičky a zorničky má též lehce rozšířené. Byl to hluboký oční kontakt, který se ale poté přeruší, když se ke mně drobný chlapec nahne a sladce mě políbí na rtech.

Zavřu oči a moje tělo se trochu uvolní, prohloubím polibek a opatrně Jimina zatlačím do ležící polohy, zapřu se nad tím pažemi a odtáhnu se jen kousek dál, abych mu viděl do obličeje, ale přitom zůstal dostatečně blízko, abych cítil jeho dech a on zase ten můj.

„Nikdy jsem nevěřil na to, že existuje někdo, jako „ten pravý", ale po dnešku... a obzvlášť po tomhle... už asi věřím, že jsem ho našel," šeptne blonďáček, přitom mu z koutku oka uteče jedna malinká slzička, kterou mu nechám sklouznout až k polštáři pod ním. S úsměvem ho znovu lehce políbím a pohmatem vyhledám jeho ruku, kterou též spojím se svojí a propletu nám prsty.

„I já jsem ho našel, Jiminie, už ten první den, co jsem tě uviděl."

„Ummm, já... položím tu utěrku sem a... zavřu vám dveře?" zaslechnu za námi Jungkookův hlas, na to Jimin zrudne a vytřeští na mě oči, ale já ho uklidním dalším letmým polibkem a pootočím hlavu do strany.

„Díky, Jungkooku."

Zdravím <33

Omlouvám se za zpoždění, chtěla jsem vydat kapitolu už včera, ale vydala jsem už dva oneshoty a potřebovala jsem ten počítač už konečně na chvíli vypnout ><

purple youu, mějte se hezky <33