Už dávno ležím ve své posteli a zabíjím čas bezdušným zíráním do stropu. Ani tam pomalu nedohlédnu, kolem mě už je rozlezlá tma a já sotva vidím na svoji ruku, kterou natáhnu před sebe.
Ani nevím, nad čím přesně přemítám, moje myšlenky jsou rozhoupané, jako na lodi, už od doby, co jsem přišel domů od návštěvy Hoseoka a jeho mladšího bratra.

Ten kluk je hlavním důvodem mého hlubokého zamyšlení. Něco mě tíží na hrudníku, to, že se kolem něj točí něco odlišeného, mě nutí zůstat vzhůru a bloudit ve své hlavě, jež je teď dost zmatená.

Mám neustále na paměti jeho obraz – ty světlounké řídké vlasy, drobná postava, výrazné oči, které nejde přehlédnout, specifické rty, kterých si taktéž nejde nevšimnout. Stejně tak si nejde nevšimnout jeho pohybů – jsou tak opatrné a ladné, jako by ten kluk byl nafouklý balónek poletující mezi kaktusy, i pouhé usednutí mi připomínalo neuvěřitelnou křehkost, jako by byl ten kluk ze skla.

„Žiješ? Mám pocit, že jsi umřel, vůbec na mě nemluvíš. Nějaké blbé období, nebo něco jiného?" zeptá se mě tiše Jungkook, jenž přišel do mojí ložnice. Bezvýrazně zvednu hlavu a pohlédnu na něj, jak otupěle stojí u dveří, v ruce tiskne svůj polštář, vlasy má už do všech stran, jako by se právě probudil.

„Proč nespíš," hlesnu na oplátku a znovu svoji hlavu nechám ulehnout na polštář. Jungkook s povzdechnutím přijde až k posteli a lehne si vedle mě, jako to obvykle dělává, když nemůže usnout, ale teď jsem to spíš já, kdo by potřeboval změnit lokalitu, aby zkusil, zda mu to ke spánku pomůže.

„Strašně mě to žralo, že jsem se tě ani nezeptal, co se stalo, myslel jsem, že jenom nemáš náladu, ale teď se o tebe bojím. Vzpomněl jsem si, že sis ani nedal kávu, jako to pokaždé děláváš, když odněkud přijdeš."

Jeho hlas zněl natolik chraptivě, až bych si myslel, že je nachlazený, ale on pouze už z části nevnímá, myslím, že je jednou nohou ve snech, druhou se zmohl vstát z postele a dojít až sem.

„Měl jsem kafe u Hoseoka, za co mě považuješ, za nějakého závisláka? Stačí mi jen dvě kávy denně. Mm, ale je pravda, že nejsem moc v náladě, nebo...spíš si připadám strašně zmatený. Ten kluk je divný, zároveň ale naprosto jedinečný a nádherný úkaz."

„Uh, kdo zase?" zachraptí můj mladší bratr a já s povzdechnutím zavřu oči.

„Park Jimin. Bratr Hoseoka."

Čekal jsem nějakou odezvu, jakoukoliv, klidně i další narážku, ale místo toho uslyším jen tiché zachrápání. S ceknutím se na Jungkooka otočím a lehce s ním zatřesu, načež se Jungkook ostře nadechne a zmateně zvedne hlavu.

„Huh? Co? Říkals něco?"

„Říkal jsem, že je to ten Park Jimin, bratr Hoseoka, nah, proč mě neposloucháš, myslel jsem, že jsi mě přišel vyslechnout, a to, že je skoro jedna hodina ráno, tě neomlouvá, prostě ještě neusínej!" zanadávám spíš zoufale než naštvaně, zrovna jsem se dostal do stádia, kdy se mi dobře svěřuje, nerad bych to přerušoval jen kvůli tomu, že to můj bratr zaspí.

„Tak promiň, už poslouchám. Hmm, Park Jimin? Co je na něm divného, sice jsem ho neviděl, ale pověz," pobídne mě, přitom se ke mně víc přitulí, nejspíš už se začíná uvelebovat a chystat na spánek.

„Chová se, jako by byl z porcelánu. A taky dítě, jo, chová se, jako by byl malé dítě, přitom je jen o dva roky mladší, než jsi ty, ale je...prostě andělský, vypadá, jako by tady přistál přímo z nebe, kdybys ho jen viděl, ale...projevováním je prostě zvláštní, hrozně by mě zajímalo, co za tím vězí, jestli je to jen výchovou, nebo to má nějaký skrytý význam a-..." další zachrápání přeruší moji řeč.

Povzdechnu si a raději už sklapnu. Přikryju Jungkooka svojí peřinou, ještě si ho přitáhnu do hřejivého objetí a prsty mu vpletu do vlasů. Lechtají mě pod nosem, cítím intenzivní vůni jeho šampónu. Usměju se nad tím a taky spokojeně zavřu oči.

„Dobře...dobrou noc, díky, že jsi přišel."

„Nemáš zač," šeptne. Zamračeně ho lehce plácnu do zad a s ceknutím se otočím.

„Zachrápal jsi schválně, abych držel hubu..."

„Ne, to není pravda! Vážně jsem jen na chvilku vypnul, mm, víš, že tě rád poslouchám, nejsi zrovna ukecaný, jsem rád, když se rozpovídáš, ať už je to o čemkoliv," šeptne mi do ucha a jednu svoji nohu přehodí přes můj pas.

Přitáhnu si k sobě jeho ruku, ale stejně zůstávám k němu zády, ani už se otáčet zpátky nepotřebuju. Jungkook je na mých zádech nalepený, a to mě přivádí k stejně spokojeným pocitům, jako bych takhle objímal já jeho.

„Jsi jediný člověk na světě, který mě slyší takhle mluvit, stejně tak jsi jediný, koho tahle objímám, pro ostatní nejsem takový plyšák, jako pro tebe," nad tím se Jungkook otupěle zasměje.

„Heh, pravda, ani vlastní matka by mi to neuvěřila."

Tohle už nekomentuju, jen se pro sebe uchechtnu nad jeho narážkou. Vlastně mi to ani nevadí, je pravda, že on je jediný, ke komu se takhle otevřeně chovám, dokážu být maximálně sám sebou, možná je to i tím, že spolu žijeme už nějaký ten pátek, nebo jsme jen extrémně blízcí bratři, ale prostě mám pocit, že když jsem při něm, můžu ze sebe vypustit doslova všechno a neponížím se.

„Pojďme spát, Yoongi-hyung, potřebuješ to," myslím, že s tímhle nemůžu nesouhlasit, pociťuju menší únavu, myslím, že už si můj mozek začíná uvědomovat, že je už jedna hodina ráno.

„Dobrou noc, Jungkookie."

Zdravím <33

Dnešní část opět bez Jimina, snad vás tyhle kapitoly moc nenudí, ale holt tady mám víc postav a víc míst, kde se něco odehrává, každopádně zítra v další části už Jimin zase bude, musíme se k tomu Yoonminu nějak rozumně dostat :Dd<33

Jinak doufám, že se máte dobřee <33

🧈🥞🖐💜