Jimin p. o. v.

Svýma tmavýma očima sleduju cestu za oknem auta, jak postupně utíká. Míříme k Namjoonovi a Jinovi, jak Yoongi slíbil, protože už bude za chvíli čas oběda a oni jistě budou mít něco navařeno, navíc jim Yoongi včas volal, aby s námi počítali.

Moc teď ale nepřemýšlím nad nimi, ale spíš bloudím v myšlenkách o mně a o tom tmavovláskovi vedle mě, jenž právě řídí auto a jenž mě ještě před krátkou dobou políbil a vyznal mi lásku.

Popravdě, trochu jsem tušil, jakou náklonost ke mně chová, alespoň jsem míval chvilkami takový pocit, jako bych pro něj znamenal mnohem víc, než jen jako kamarád či známý, v jeho přítomnosti jsem se vždy cítil milovaný, den, co den víc a víc, ale přesto to byl šok, když se naše rty z ničeho nic poprvé střetly a pak podruhé a pak potřetí...

Ještě teď mi nad tou myšlenkou rychle buší srdce, jako by bylo splašené. Nikdy jsem v sobě neměl tolik nahromaděného štěstí, jako teď, ale jako paradoxem mám i pořádný strach a můj žaludek je stažený a zauzlovaný.

Mám prostě strach, že Yoongi začne vidět moji osobu z té temné stránky. Bojím se, že si začne postupně všímat všech nevýhod a mínusů, všech nedokonalostí a omezení, které se okolo mě točí kvůli nemoci motýlích křídel.

Mám strach, že zjistí, že nejsem takový, jakého si mě představoval, jistě mu nedokážu dát všechno, co by on chtěl a časem ho to začne trýznit. Zamilovaný vztah je vážná věc, je to něco, co vydrží, nebo...alespoň by mělo vydržet dlouhá léta, je to něco, v čem se postupně buduje víc a víc a postupně se tento vztah mezi dvěma osobami zkvalitňuje a stává se silnějším, ale co když náš případ bude opakem?

Už ani nevím, jestli mi moje srdce tak tvrdě bije kvůli endorfinům, anebo je to už způsobeno menší úzkostí z černých myšlenek na budoucnost. Já jen nechci být zklamaný a sám nechci zklamat Yoongiho, jsem ochoten hodně věcí pro něj skousnout a pokusit se zbořit pár hranic, které mi způsobuje nemoc, ale na druhou stranu...nejsem schopen být pro Yoongiho normálním klukem, ke kterému si může dovolit všechno, stále tu budou jisté věci, které prostě nebudou možné uskutečnit.

Ať už se jedná o fyzické či psychické věci...Je jisté, že nikdy nebudeme fungovat, jako normální a všehoschopný zamilovaný pár, ale budeme mít v tomhle vztahu určité...nevýhody a pravidla, která se budou muset dodržovat, aby nedošlo k úrazu.

Nejsem si jistý, jestli si je toho Yoongi plně vědom, nebo naopak nemá ani tušení, co všechno mu bude svým způsobem odebráno, jestliže bude nadále mým partnerem.

Stále ale nějak trošku doufám, že je „ten pravý", jak se říká, a tohle pro něj nebude překážkou. Ne, že bych na tohle slovní spojení nějak věřil...

„Nad čím dumáš?" příjemný hlas mě odtrhne ze svých myšlenek, stejně tak horká dlaň, jež mi přistane na mém stehně. Ani jsem si nevšiml, že už jsme zastavili před domem Jinovy sestry.

„Ummm, ale to nic, nad ničím," vydám ze sebe s pousmáním a nervózně si stáhnu svoje dlouhé rukávy až ke konečkům prstů, jako bych se tak měl cítit víc v bezpečí. Yoongi se lehce pousměje, nahne se ke mně a opatrně mě líbne na tvářičku.

„Dobře, ale klidně se mi svěř, můžeme mluvit o čemkoliv, i kdyby to byla třeba blbost," zasměje se a odpoutá svůj pás. Je vážně milý, ale tohle si raději nechám pro sebe, prozatím, nechci hned první den našeho vztahu vytahovat všechny tyhle negativní věci.

„To je dobrý, hmm, stihneme se domů vrátit do mých antibiotik? Mám je mít za dvě hodiny..." upozorním na sebe a sám se odepnu a vylezu z auta, stejně, jako mladý hnědovlásek.

„Neboj, doma jsme odtud za deset minut, všechno stihneme," ujistí mě a rovnou zazvoní na zvonek u branky, kterou ale stejně projdeme až ke dveřím bílého širokého, ovšem nízkého podlouhlého domu.

Nečekáme ani dlouho, zaslechnu cvaknutí kliky a poté se dveře otevřou dokořán. Už se na nás usmívá černovlasý muž na vozíčku, v jedné ruce ještě drží utěrku a na sobě má obyčejnou kuchařskou zástěru s vtipným nápisem na hrudi: hlavní šéfkuchař domácnosti. Líbí se mi to, Jin už říkal, že rád vaří a připravuje různé pokrmy, Namjoon se prý od něj hodně učí.

„Ahh, už na vás čekáme, zrovna jsem dal do trouby domácí pizzu, tak pojďte dál," pobídne nás a otočí se s vozíčkem zpět čelem k vnitřku domu. S Yoongim tedy vejdeme do chodby a zujeme si své boty.

„Hmm, pizza by mohla být pro tebe v pohodě, huh?" kouknu na Yoongiho, jenž na mě promluvil. Trochu znejistím nad těmi slovy, nejsem si jistý, asi záleží, jak moc bude propečené těsto a co všechno bude na té pizze, ale nechci přidělávat problémy, proto se to pokusím sníst, i kdyby to nebylo pro moje dásně dvakrát příjemné.

„Um...snad ano."

Oproti Yoongimu už mám boty dole, vždy mi to jde lehce vyzout, když jsou moje boty o pár čísel větší kvůli tlustší vrstvě obvazů a ponožek na nohou, opatrně se tedy rozejdu směrem ke kuchyni, kam před chvíli zatočil Jin, abych tady po domě nebloudil a držel se blízko majitelů.

„Oh! Pozor-..." zrovna jsem chtěl vejít do dveří, taktak se ale stačím zabrzdit, když se náhle střetnu s vycházející mladou ženou, jež nesla hrnky s džusem a leknutím jednu sklenici omylem vylila na zem.

S vytřeštěnýma očima odskočím od nápoje rozlezlého po podlaze a celý rudý se začnu automaticky uklánět na důkaz, že mě opravdu mrzí, co jsem způsobil. A to jsem nechtěl dělat problémy.

„Uh, j-já...se moc omlouvám! Nechtěl jsem...m-měl jsem se dívat..." začnu ze sebe panicky soukat, znervózňuje mě vůbec fakt, že ta žena je pro mě úplně cizí člověk a já vlastně ani nemám tušení, komu se to omlouvám. Kromě pocitu viny se dostavuje i moje malé úzkosti, které se mě chytají pokaždé, když jsem nucen sám komunikovat s cizími lidmi.

„Co se stalo? Jimine, jsi v pořádku?" Yoongi už je u mě taky, to mě donutí si trochu oddechnout a opatrně se k němu přivinu blíž, abych opět získal ten pocit bezpečí, kterým mě Yoongi neustále zásobuje.

„Ahh, v pořádku, nic se nestalo, trochu jsme se lekli, viď, chlapče? Hned to uklidím," usměje se mile mladá brunetka a odběhne zpět do kuchyně, kde odloží sklenice na linku a sebere jednu z utěrek, aby mohla utřít politou podlahu.

Opět se mě zmocní výčitky.

„J-Já...neměl bych to udělat za vás...?" otážu se nervózně, ale žena hned zakroutí hlavou v nesouhlas a zvedne se, když podlahu po pár vteřinách utře do sucha.

„Hmm, my se vlastně ještě neznáme, jsem Min Yoongi, dobrý přítel Namjoona a...i Jina," při tom posledním jméně si Yoongi trochu odkašle, jako by snad na Jina nechtěl moc upozorňovat. Chápu, stále ho nemá moc v oblibě.

„Ah, ano, slyšela jsem o tobě mockrát, snad nevadí, že tykám, jsem Kim Hwasoo, Jinova sestra a...tohle bude tvůj mladší bratr, že?" poukáže na mě, ale já nad tím zrudnu ještě víc a trochu sklopím hlavu nad návalem nejistoty, co bych měl teď udělat, naštěstí to zachrání Yoongi, jenž mi položí dlaň na rameno a zasměje se.

„Heh, ne, můj bratr Jungkook je doma, tohle je Park Jimin, mladší bratr mého kamaráda, mám ho teď na starost, když je jeho hyung nemocný," oddechnu si, když už se ta žena na nic dalšího nezeptá, jen chápavě přikývne a natáhne ke mně ruku.

„Mm? Tak to tě ráda poznávám, Jimine," nejistě se na její ruku zadívám a zaváhám, jestli si s ní opravdu potřást, a tak odhalit svoji rukavici, ale když si vzpomenu, jak jsem stejně, tak váhal tehdy, když mě Hobi-hyung seznamoval s Yoongim, nakonec jsem stejně ze slušnosti musel udělat, co se patří. S malým polknutím si trošku odhrnu dlouhý rukáv a chytnu opatrně její ruku, ona mě však ihned stiskne a vcelku dost pevně, až tiše syknu nad malou bolestí.

„T-Taky...m-mě těší..." špitnu a jen co stisk povolí, stáhnu ručku zpět k sobě.

„Vidím, že už jste se seznámili, no, co takhle jít na verandu za Namjoonem?" ozve se i Jin, jenž vyjel z kuchyně a jeho sestra hned usměvavě přikývne a vezme ještě sklenice s džusy, které si před chvílí odložila.

„Ahh, dobrý nápad, pojďme, chvilku potrvá, než bude pizza hotová," řekne a rozejde se směrem k verandě. My s Yoongim ještě chvilku počkáme, až se dostanou dostatečně daleko oba dva, poté mě Yoongi za moji ruku lehoučce chytne a starostlivě mi koukne do obličeje.

„Dobrý? Viděl jsem, jak tě hodně stiskla."

„Mm, to nic...neví to o mně, nemůžu jí to vyčítat..." vysvětlím a sklesle sklopím hlavu, ale Yoongi mi ji znovu pozvedne a pomaličku mě letmo políbí, aby rozvířil moje zlé myšlenky. To se mu taky povedlo, hned se trochu víc uvolním.

„Hlavu vzhůru, nebudeme tady dlouho, hmm? Sníme si tu pizzu a potom pojedeme domů, asi se teď po tom nepovedeném začátku necítíš nejlíp, viď?" s povzdechnutím přikývnu a sklopím hlavu k podlaze.

„Klid, jsem tu s tebou, motýlku."

Zdravím <33

Mějte se pěkně, dejte si zmrzlinu <333

Uwu, luv you :33