Dovedu Jimina k jednomu z prázdných stolů s dvěma místy v Goyohan pekárně, kam jsme před chvilkou dorazili. Je ráno, takže tady není tolik lidí, jako bývá odpoledne, jen sem tam si někdo zajde pro snídani s sebou, ale jen pár lidí zde sedí u svých hrnků s kávou či čajem a nějakým dobrým pečivem na talířku.

Už jsem tady nebyl dlouho, proto mě vůně, která zde panuje stále stejná, přivede do vzpomínek, kdy jsem tady sedával v jednom kuse.

„Sedneme si sem? Tady je to takové klidné," poukážu na stůl, jenž spočívá u stěny kousek dál od ostatních, což je jistě nejlepší místo pro Jimina. Nedivím se tedy, že souhlasil. S pousmáním se posadí na jednu z židlí a rozhlédne se kolem sebe. Připadá mi nervózní, už od doby, co jsme sem jeli, vlastně od doby, co jsem dokončil jeho ošetřování, jako by byl tak trošku mimo, jako by stále nad něčím přemýšlel a své okolí a dění vnímal jen matně.

Mám ale takový zvláštní pocit, že až moc přemýšlí nad mými slovy, které jsem mu věnoval.

„Co si dáš? Myslím, že tady neobsluhují, takže to půjdu koupit, tady se můžeš podívat, co mají," vysvětlím a přisunu k němu papírový lístek s názvy a obrázky pečiv či sladkých dortů a nápojů, co zde prodávají. Jimin k sobě lístek víc přitáhne a začne postupně pročítat.

„Mm, myslíš, že to bude dost měkké?" zeptá se mě a poukáže na jeden z koláčů, myslím ale, že tenhle je pro něj ideální. S úsměvem přikývnu na souhlas a sám se podívám, co bych si vybral já.

„Asi si vezmu to stejné, jen jinou příchuť a na pití čaj? Nebo se mnou kávu? Pokud ale vím, moc kávu nepiješ," řeknu ještě a Jimin se nad tím nervózně zasměje a víc se uvelebí na židli, svoje dlouhé rukávy si stáhne až ke konečkům prstů a rozhlédne se ještě jednou kolem sebe.

„Ten ovocný čaj, děkuju."

„Dobře, čekej tady, hned jsem zpátky i s jídlem, jo?" Jimin nesměle pokývá hlavou, já ho ještě povzbudivě pohladím po světlých vlasech a odejdu za roh pro objednávky. Je tady menší řada, jen pár lidí přede mnou si nejspíš šlo taky koupit snídani, co nevidět budu na řadě, zatím se ale zadívám dopředu, kde přes prosklené bariéry mezi pokladnou a okolím uvidím krásně na Jimina sedícího poklidně na svém místě, kouká z okna a žmoulá mezi svými zuby svůj ret. Nad tím si povzdechnu, už zase to dělá.

Namjoon mi poradil, abych Jiminovi začal něco málo naznačovat po dobu, co u mě bude, ale nejsem si jistý, jestli je to nakonec správné rozhodnutí, Jimin není hloupý a myslím, že mu vše začíná postupně docházet a on jistě už nad něčím dumá.

Nejhorší ale je, že mi zatím nedává najevo podobnou náklonost, spíše se drží dál, skládá si to v hlavě a je z toho akorát nervózní, tohle jsem ale nechtěl, myslel jsem, že by třeba též něco naznačoval, ale on zůstává v roli naslouchajícího a zpracovávajícího, zatím, co já jsem ten, co mu všechny svoje pocity postupně vyzrazuje s domněnkou, že se dočká zpětné vazby.

„Pane? Slyšíte mě?" zaslechnu ženský hlas, za kterým se hbitě otočím. Oh, ani jsem si nevšiml, že už jsem na řadě, byl jsem na chvilku ztracen ve svých myšlenkách a ani jsem si neuvědomil, že na mě slečna mluví.

„Pardon, omlouvám se, ehm...ano, vzal bych si dva ty koláče, jeden malinový a jeden tvarohový, k tomu ovocný čaj a jedno latte a...dáváte k tomu ještě ty koláčky štěstí?" vysypu to ze sebe a mladá brunetka se nad tím usměje.

„Ano, dáváme, taky dva? A sníte si to tady nebo s sebou?" pousměju se a letmo znovu zkontroluju Jimina, jenž odvrátil pohled od okna k lístku, jako by si snad pročítal znovu všechna jídla a nápoje.

„Ano, dva, a sníme to tady, děkuju." Mladá slečna odběhne dál a na dva talíře položí objednané koláče, poté začne s přípravou nápojů, ještě něco řekne své kolegyni a ta po chvilce donese dva koláčky štěstí a položí je ke koláčům na talířky.

Opravdu se tady nic moc nezměnilo, to jsem rád.

„Tady jsou ty koláče, čaj a káva bude za chvilku, a bude to tři tisíce šest set wonů," ozve se druhá slečna a já jí hned podám své nachystané peníze, poté si převezmu talíře s koláči a odnesu to k našemu stolu, aby se Jimin už mohl pustit do jídla, oproti mně totiž nesnídal.

„Ještě jdu pro čaj a kávu, jinak už můžeš jíst," mrknu na něj, když před něj položím talířek s malinovým koláčem a on děkovně pokývá hlavou a svými prsty vyčuhujícími z rukaviček si talíř posune trošku blíž k sobě.

Oba hrnky s nápoji už jsou naštěstí nachystané u pokladny, rychle si je převezmu a vrátím se zpět k Jiminovi. Musím se usmát nad pohledem na něj, koláč drží v rukou a v puse žvýká první sousto, i po jednom jediném kousnutí do koláče se mu koutky trošku zašpinily cukrem.

„Heh, je to dobré?" usměju se na něj a posadím se naproti ke svému koláči. Jimin ihned přikývne na souhlas, a ještě s plnou pusou se mi pokusí odpovědět.

„Jo, je moc dobrý," zahuhlá s uculením. To rád slyším, nakonec si ten den přeci jen užijeme, doufal jsem, aby Jimin nebyl zasněný i po zbytek návštěvy téhle pekárny. Vypadá to ale, že ho dobrý ovocný koláč probral a nakopnul v náladě.

„Tak dobrou chuť, Jiminie."

***

Dopiju svou kávu a skleněný hrnek odložím na okraj stolu společně s prázdným talířem. Všechno jsem to stačil sníst a vypít mnohem dřív než Jimin, který ještě teď má polovinu koláče před sebou. Je to samozřejmě pochopitelné, vzhledem k jeho problému s kousáním a polykáním, musím se, ale usmát nad jeho rty, které jsou celé od cukru a malin.

„Mm, promiň, že zdržuju," omluví se světlovlásek, nad tím mi povadne úsměv a rychle zakroutím hlavou.

„Nezdržuješ, proboha, tohle si nemysli, vždyť tady můžeme být, jak dlouho chceme," ujistím ho, nad čímž se on trochu pousměje a ukousne si další malé sousto koláče. Myslím, že pohled, který se mi na toho drobka dopřává, je mnohem lepší než pohled na nějaké panorama. Dokázal bych tady sedět celé hodiny a nespouštět z něj zrak. On ale náhle svoje oči stočí ke mně a oddělá si od pusy koláč.

„Huh? Děje se něco? Mám něco na tváři?" optá se, a i když bych ho rád upozornil, že má rty i okolí celé od cukru a malin, nechci, aby si to utřel do ubrousku, proto matně zakroutím hlavou a letmo pohlédnu do okna vedle nás.

Zrovna přes přechod naproti pekárně projde mladý pár, ruka v ruce, ještě se vysoký mládenec ke své milé nahne a letmo jí líbne na rty. Můj úsměv se opět o něco zmenší a oči sklopím k desce stolu. Poté se zrakem vrátím zpět k Jiminovi.

Okolí se zdá najednou mdlé, cítím se prázdný, nenaplněný. Mám sevřený žaludek a při každém pohledu na Jimina mě tvrději bouchne srdce v hrudi. Nikdy jsem tolik nepřemýšlel nad tím, co by se mohlo stát, kdybych zbořil hranice, jako právě teď, ale oproti jiným dnům, teď mám v sobě tolik odvahy, že si vlastně podvědomě ani nepřipouštím ty negativní dopady.

V mém břiše je opět bouře všech motýlů, je to pocit vzrušení spojený s menším strachem a nejistotou, tento pocit však přišel mnohem dřív, než jsem vůbec stačil v hlavě domyslet to, co chci vlastně teď udělat, ale myslím, že ta cesta je stále stejná, jaká mě vedla u nás doma, s tím rozdílem, že teď tady není můj bratr, jenž by nás mohl vyrušit.

S nádechem si olíznu rty a víc se narovnám, dlaně neklidně položím před sebe a prstem začnu lehce poklepávat do okraje prázdného talířku.

„Jimine?" upozorním na sebe a on ke mně zvědavě vzhlédne, „jen jsem tě chtěl upozornit...jsi trochu špinavý od toho koláče," pronesu v jedné tónině a Jimin s vytřeštěnýma očima odloží koláč a prsty si začne přejíždět po tváři.

„Ups...kde jsem špinavý?" zahihňá se tiše a já už nevydržím dál čekat. Stoupnu si, nahnu se přes stůl, mezi svoje prsty chytnu opatrně Jiminovu bradu, kterou lehce pozvednu a šetrně, abych mu neublížil, mu přiložím svoje rty na ty jeho.

Ucítím, jak se moje rty do jeho měkoučkých nadýchaných polštářků lehce zabořily, sladká chuť cukru a malin se přenese i na mě, ale kromě toho i specifická chuť Jiminových rtů, které neodolám a trochu víc zatlačím a polibek zintenzivním.

Pořád jsem si ale vědom určitých hranic, a proto po chviličce rty zase odlepím od těch jeho, otevřu oči a odtáhnu se o trošku dál, abych blonďáčkovi viděl do obličeje. Poskočí mi srdce, když uvidím jeho oči otevřené dokořán, tváře úplně rudé a obočí trošku nakrčené. Nevydá ze sebe jedinou hlásku, neodváží se ani pohnout, jen dál na mě hledí jako na přízrak.

„Minie, já...něco jsem k tobě začal cítit a...prostě už jsem to nedokázal držet déle..." šeptnu, nejraději bych se ale propadl do země, najednou nemám žádná slova. Jimin ale dál mlčí.

„Jimine...řekni něco. No tak, vím, že jsi to musel tušit, já bych tohle udělal i dřív, nebýt Jungkooka," šeptnu stále blízko jeho obličeje, on konečně trochu povolí, oči sklopí dolů a prsty si opatrně sáhne na svůj spodní ret, ze kterého setře ještě zbytek cukru. Nedostává se mi ale žádné odpovědi.

„Jimine?" oslovím ho znovu jemně, ale on dál mlčí a kouká někam do prázdna, „Minie, jestli budeš dál mlčet, nepoznám, jestli-..."

„Tohle můžu odnést?" přeruší mě ženský hlas. Posadím se zpět na svoje místo a kouknu na brunetku, která už bere do ruky můj prázdný talíř i hrnek od kávy. Trochu rozechvěle přikývnu a zkontroluju čas na mobilu.

„Jo, jasně a...tohle asi můžete odnést taky, nebudeme to dojídat," vydechnu a podám jí Jiminův talíř se zbytkem koláče. Ona s úsměvem přikývne a vše odnese pryč.

Měl jsem počkat na lepší chvíli. Teď je načase raději odejít.

Zdravím <33

Omlouvám se, že jsem myslím dva dny nic nevydala, měla jsem nabitý víkend, každopádně jsem zpět a s trochu zajímavější kapitolou :Dd

No, měl Yoongi raději počkat? Hmm