Stojím u kuchyňské linky a ve skleněné hluboké misce míchám směs pro těstoviny, které budu za chvíli zapékat. Opět mám na starost oběd já, s Jungkookem se pravidelně střídáme a dnešek měl vyjít právě na mého bratra, jenže jsem to musel převzít, neboť Jungkooka přišel navštívit můj žák na klavír. Už jsem myslel, že spolu zase někam odejdou, předem jsem doufal, že se Jungkook opět někde neopije a já pro něj nebudu muset jezdit, ale venku je opravdu hnusné horko, proto se ani nedivím, že raději zazeli do Kookova pokoje.

„Vážně nechceš s něčím pomoct?" zeptá se mě vysoký šedovlásek, jenž přišel na oplátku za mnou, nejsem tady tedy úplně sám, když už bratr tráví čas s někým jiným. Jsem ale vděčný, že přišel jen Namjoon a Jin zůstal u své sestry.

„To je dobrý, už to skoro mám, pak to dám jen do trouby," odpovím, vlastně asi raději nechci, aby mi tady Namjoon pomáhal. Mám ho opravdu rád a ve všem mu věřím, ale kuchyň není místo pro něj, připravování jídel není jeho silná stránka a já bych rád měl všechno rychle hotové a s co nejmenším nepořádkem, protože pochybuju, že to bude Jungkook uklízet, bůhví, jak dlouho tady Taehyung bude.

Namjoon se opře o futra mezi dveřmi, složí ruce na hrudi a s pousmáním se na mě zadívá, jako by snad na něco čekal, to si taky získá moji pozornost.

„Huh? Něco se děje?" zeptám se a naliju směs do nachystaných těstovin v pekáči.

„Heh, ale nic, jen jsem rád, že jsi v poslední době víc...jak to říct, společenský? Byl jsi na dvou pohovorech, v jednom jsi uspěl, stále aktivně učíš začínající klavíristy, trávíš čas se svým bratrem, se mnou i s tím chlapcem," vyjmenuje to všechno spokojeně a já se nad tím jen uchechtnu. Vlastně má celkem pravdu, tohle léto je trošku jiné, trošku produktivnější, než je u mě zvykem.

„Asi jsem teprve teď dospěl a začínám žít?" pronesu potichu, jako bych se spíš ptal sám sebe a nebyl si tímhle jistý, ale Namjoon mě hrdě poplácá po rameni a přikývne na souhlas.

„Možná máš k tomu teď motivaci, huh?" nad tím sklapnu a lehce zakloním hlavu, abych mu viděl do obličeje. Usmívá se a čeká na moji odpověď. Vím moc dobře, že naráží na Jimina, a nejspíš na tom něco bude. Chci udělat dojem, ukázat mu, že jsem schopný se postarat o něj, ale tím pádem musím první dokázat, že se dokážu postarat i sám o sebe. Podvědomě se připravuju na to být dobrým partnerem, přitom jsem u toho motýlka ještě nezvítězil.

„Jo...to máš asi pravdu."

Mobil, jenž mám položený na lince, mi začne zvonit a já už z dálky vidím jméno na obrazovce. S pousmáním po telefonu chytnu a zamávám s ním Namjoonovi před obličejem.

„Volá Hoseok, hned jsem zpátky," řeknu a odejdu z kuchyně, aby mě nerušilo hučení trouby, v předsíni teprve hovor zvednu. „Ano, Hobi?"

„Ehm...a-ahoj, já...totiž, tady Jimin..." vyjde z druhé strany tenčí ryzí hlásek, trochu zmatený, jako by nevěděl, co přesně by měl říkat. Poskočí mi z toho srdce, nečekal jsem ho, ale hned moje tělo zalije příjemné teplo a moje rty se stočí do úsměvu.

„Ahoj, Jimine, co se děje, že voláš z Hoseokova čísla?" zeptám se a zády se opřu stěnu.

„No...nemám tvoje číslo a...Hobi-hyung chtěl, abych ti zavolal já, prý jsem si to vymyslel, tak si to mám i zařídit...a-ale nemusíš souhlasit," pozvednu nad tím obočí a zvuk si trošku zesílím, neboť Jimin nemluví příliš nahlas, jde slyšet, že je trochu nesvůj, přitom je v mojí přítomnosti už přece v pořádku a sám sebou, hovor přes mobil je pro něj možná něco trochu jiného a on se stále trošku stydí.

„Mm, v pořádku, jen mi řekni, s čím můžu nebo nemusím souhlasit?"

„Jestli bych u tebe nemohl na nějakou dobu být? Totiž...hyung je nemocný, asi má chřipku, a nechce mě nakazit, protože jsem docela oslabený už teď a...taky by chtěl odpočívat, takže by mi nemohl dávat léky a ošetřovat mě. První mě chtěl poslat za rodiči na nějaký týden, ale já jsem řekl, že bych mohl být u tebe...abych nemusel domů, a-ale...ale pokud nemáš čas nebo prostě nechceš, tak ne," tu poslední větu tak nesměle špitne, jako by mi dával najevo, že by z toho byl zklamaný, ale zároveň je smířený už dopředu.

Sice teď na chvilku pomyslím na Hoseoka, jestli je opravdu v pořádku a je to jen chřipka, ale větší část mých myšlenek zabere informace, že bych si sem Jimina přivezl na minimálně týden a staral bych se o něj. Je to snad náhoda? Najednou mám tolik možností mu ukázat, jak pečující a milující jsem, když se jedná o někoho, jako je on, mám velkou šanci se posunout dopředu, neboť týden je docela dlouhá doba na to, aby mě Jimin zase o něco lépe poznal.

Usměju se, ani si neuvědomuju, že už mlčím nějakou chvíli a z mobilu se opět ozve nejistý hlas světlovlasého chlapce.

„Yoongi...?"

„Oh, promiň, jen jsem se zamyslel a...ovšem, mám čas a nedělá mi problém se o tebe nějaký ten týden postarat, naopak, budu rád, že tady zase budeš, bez tebe je to tady takové prázdné, abych pravdu řekl," přiznám s pousmáním.

„Oh...vážně?"

„Ano, vážně. Jen si řekni, kdy pro tebe mám přijet?" na druhé straně je chvíli ticho, slyším jen tlumené hlasy, nejspíš se teď Jimin domlouvá s Hoseokem, hned se ale opět ozve.

„Tak k večeru, kolem páté, ať si stihnu zabalit všechno potřebné a...ummm, děkuju moc, Yoongie," moje srdce párkrát bouchne do mého hrudníku o něco tvrději než obvykle, zdrobněliny sice moc nemusím, ale od svého bratra a obzvlášť od Jimina si to nechám líbit, dokonce se nad tím uculím.

„Neděkuj, dělám to pro tebe rád, v pět mě teda čekej, ahoj," počkám, až se i on rozloučí a típnu mobil. S výdechem si ho hodím do kapsy a usměju se od ucha k uchu. Neuvěřitelné, jaké štěstí právě mám, je to ale pěkné, že Jimin sám navrhl týden u mě, je to jen dobrá známka toho, že se se mnou skutečně cítí dobře.

Pomalu se vrátím do kuchyně s mnohem lepší náladou, obejdu Namjoona stojícího před troubou a sledujícího, jak se těstoviny pomalu zapékají se zelenino-sýrovou směsí.

„Ale, ale, vypadáš nějak spokojeně, co se tak culíš?" zasměje se, když se mu poskytne pohled na můj obličej, jenž je teď jistě trochu narůžovělý, přeci jen, zažíval jsem krásnou chvilku v podobě volání s Jiminem, a ještě k tomu při domlouvání na přespání u mě na celý týden.

„Večer si jedu pro Jimina, Hoseok chytl nějakou chřipku, takže by tam teď Jimin být neměl," vysvětlím ve zkratce a Namjoon nad tím vytřeští oči a usměje se společně se mnou.

„Ahh, no páni, štěstěna stojí na tvojí straně, tohle sice nemůžu říct o Hoseokovi, heh, ale vidíš, můžeš si toho prcka zase pořádně užít, že? A nejlépe mu i něco začít naznačovat," mrkne na mě šedovlásek a já s výdechem přikývnu na souhlas.

„Jo, taky jsem nad tím takhle přemýšlel, nemyslíš ale, že to není moc bláhové?" Namjoon se usměje a zakroutí hlavou v nesouhlas.

„To si vážně nemyslím, Yoongi, uvolni se a všechno bude dobré, věř mi," pohladí mě po rameni, nad tím se já nesměle pousměju.

„Děkuju, Joone, jsi vážně moje velká opora," sotva to dořeknu, už do kuchyně přijde Jungkook, zaskočí mě ale to, jak vypadá. Světlé vlasy trošku rozcuchané, obličej červený, jako čerstvé rajčátko a chůze trošku zmatená, jako by pořádně nevěděl, kam teď šlápnout svojí bosou nohou.

„Jungkooku, jsi v pořádku?" stočí ke mně pohled a s přikývnutím otevře ledničku.

„No...jasně, jen jdu pro džus a...," odmlčí se a nahne se blíž ke mně, poté mi začne šeptat skoro do ucha zbytek věty, „nevím, jestli mi Taehyung dává sežrat to, jak jsem se k němu choval, ale začínám se ho trochu bát...on asi nebude takové neviňátko, jak jsem si prvně myslel."

„A co ti dělá?" šeptnu zpátky a Jungkook rychle zavře ledničku poté, co vytáhne jahodový džus.

„Pořád na mě nějak sahá...dostává mě to do rozpaků, hyung," nad tímhle se zasměju a poplácám svého bratra po zádech.

„Ty jsi ho ale taky osahával, Jungkooku, když jsi byl opilý, takže bych se ani nedivil, že ti to teď dává sežrat, ale mimochodem, líbí se ti přece, čekal bych, že se ti to bude líbit, nebo ne?" uchechtnu se a on nad tím nervózně pozvedne rameny.

„Líbí, to jo, ale...raději bych tohle dělal já jemu, chápeš? Takhle nad tím prostě nemám kontrolu a ztrácím dominanci, a to je děsně nefér!" sykne tišším tónem hlasu, já se nad tím zasměju, i Namjoon si dlaněmi zakryje svoje ústa, aby nešlo vidět, jak se kření.

„Tak si tu dominanci zase převezmi, nakonec ji stejně získá ten, komu prostě víc patří, takhle už to chodí," ozve se na oplátku Namjoon a já můžu jedině souhlasit. Jungkook naposledy tiše zafuní a s džusem se ztratí za dveřmi, poté už jen uslyším zavření jeho pokojových dveří.

„Jestli se to tam u nich nějak zvrhne, zrovna, když tady budu mít Jimina, tak je asi propleskám oba dva," pronesu, nad čímž se Namjoon pobaveně uchechtne.

Sice vím, že mezi sebou ještě nic nemají, ale bůhví, jak dlouho to potrvá. Oba vědí, co chtějí.

Takžee jsme u 50. kapitoly a já mám pro vás zásadní otázku, jako u každé své knížky <33

Ráda bych znala váš názor na tenhle příběh.

Sice vím, že vás asi nebaví moc psát tyhle názory, ale alespoň nějak ve zkratce, jak se vám zatím knížka líbí, co byste třeba změnili nebo nějaké jiné dodatky, prostě cokoliv, konstruktivní kritiku samozřejmě přijímám taky :Dd

Jinak se mějte pěkně, nejsem si jistá, kdy vyjde další kapitola, víkend budu mít nabitý, ale posnažím se vydat co nejdřív :33