S Jiminem se už nějakých patnáct minut procházíme po místním parku kousek dál od města, chtěl jsem vzít Jimina někam ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, vlastně i on sám říkal, že bychom měli absolvovat nějakou menší procházku, už se mi zmiňoval, že se musí pravidelně hýbat, aby mu neztuhly klouby.

Rovnou jsme si po cestě vzali i zmrzlinu, Jimin si dal opět míchanou, nejspíš rád kombinuje a objevuje nové chutě, líbí se mi to, ač já jsem zůstal u své oblíbené vanilkové. Stihl jsem to sníst brzy, Jimin mi pak ještě dal svůj kornout, neboť ten je na něj moc tvrdý.

„Je tady pěkně, že?" usměju se na Jimina kráčejícího po mém boku. S pousmáním pokývá hlavou a odhrne si zpocené pramínky vlasů z čela. Opět si nechal mikinu a pomalu to na něm začíná jít vidět, jaké horko pociťuje.

„Mm, vypadáš, že by sis někam sedl, nebolí tě nohy? Nebo jsi jen unavený z horka?" začnu se starat, nechci to nechat jen tak, měl bych na něj brát ohledy ve všech směrech a ač jsem mu ošetřoval chodidla dostatečně, chci mít jistotu, aby nedopadl stejně, jako kdysi na tom výletě.

„Um, ne...možná jen trošku, ale spíš je mi to horko," přizná skromně a lem mikiny si trochu povytáhne nahoru, aby šlo vidět jen jeho tričko, přeci jen, tuhle teplou vrstvu má hlavně skrz své ruce. Možná bych mu mohl pořídit nějaké tričko s dlouhými rukávy, byla by to rozhodně lepší varianta než ta teplá mikina.

„Nesedneme si tamhle do stínu?" navrhnu, když zrovna projdeme kolem pěkného travnatého plácku pod rozrostlými korunami stromů. Hlavně je to takové spíše schované místo, budeme tam mít klid.

„Jo, tam by to šlo," uculí se a společně tedy sejdeme z cesty a přijdeme k plácku. Odmotám svoji mikinu, kterou jsem měl kolem pasu a položím ji na zem, abychom si na ni mohli sednout. Není úplně velká, proto sedíme s Jiminem těsně u sebe, ale to mi rozhodně nevadí.

„Ahh, nebude vadit, když si sundám boty?" optá se mě trochu nervózně blonďáček, ale na tohle se mě přece snad ani nemusí tázat.

„Proč by to mělo vadit, jen je sundej, klidně...i tu mikinu si sundej, jsme tady sami," navrhnu. Jimin nevypadá, že by na tohle přistoupil, pomalu ze sebe sundá tenisky, ale nad mikinou stále váhá a pokukuje kolem sebe, zda opravdu není nikdo ve velké blízkosti. S povzdechnutím ho pohladím po rameni, abych si získal jeho pozornost.

„Minie, nedívej se na ostatní, přece ti takhle nebudou ovlivňovat život úplně cizí kolemjdoucí, jsme tady jen my dva, v klidu si tu mikinu sundej a vůbec neber ohled na to, kdo se kouká a nekouká, jsi krásný a nějaké obyčejné obvazy ti na kráse neubírají, jasný?" řeknu jemně, ani jsem se nemusel snažit vyznít tak hezky, v přítomnosti Jimina to ze mě jde jaksi samo od sebe.

Blonďáček se nad tím stydlivě uculí a dlaní si zakryje obličej, abych neviděl, jak se roztomile červená nad mojí řečí, stejně jsem si toho ale všiml. S úsměvem ho za dlaň opatrně chytnu a jeho ruku stáhnu dolů.

„Neschovávej se," uchechtnu se a sám mu odhrnu pramínky světlých vlasů ze zpoceného čela. Snažím se být víc otevřený, dělat to, co mě zrovna napadne, nebrzdit se tím, zda je to vhodné anebo ne, chci dát prostě tomu drobkovi najevo, jak mi na něm záleží a jak moc ho mám rád.

„Neschovávám se," uculí se a s výdechem si pomalu sundá mikinu. Odloží si ji do klína a trochu nervózně koukne na svoje obvázané paže, já mu ale rychle zvednu bradu, aby se na sebe nedíval a zbytečně v sobě nehromadil nejistotu.

„Mm, jak je vlastně tvému bráškovi? Ráno jsem ho neviděl, až na oběd vylezl a nevypadal moc dobře," řekne náhle Jimin, nejspíš chtěl uvolnit atmosféru a rozptýlit se jinou konverzací. S lítostným pousmáním pozvednu rameny. Myslím, že ten je rád, že si vůbec došel pro jídlo, ani nevím, jestli ho snědl.

„No, řekl bych, že zítra bude Jungkook už v pořádku, není zvyklý chlastat, takže se ani nedivím, že vypadá, tak jak vypadá," vysvětlím a Jimin nad tím jen lehce pokývne hlavou. Poté se pro sebe zasměje.

„Heh, vzpomněl jsem si, jak kdysi Hobi-hyung přišel z nějaké zábavy úplně opilý, a to ještě nebyl plnoletý, myslím, že byl v prváku nebo druháku na střední a musel ho k nám přivést jeho kamarád. Hyung pozvracel chodbu i obývák a ráno vypadal ještě hůř než tvůj bráška. Měl potom zaracha na celý týden," řekne úsměvně Jimin, i já se nad tím uchechtnu a představím si toho Hoseoka v pubertě, jak to u něj muselo vypadat.

„Páni, heh, tak to já zaracha kvůli alkoholu asi nedostal, jednou maximálně facku, ale to je vše, a přitom je naše máma docela přísná a starostlivá. Mm, ale já jsem hlavně uměl pít tak, aby mi potom nebylo úplně špatně, teď už je to zase jinak, alkohol skoro nepiju, jen příležitostně," řeknu, snad jsem si touhle poslední zprávou u Jimina víc šplhnul, přeci jen, dává to jistě lepší dojem, že nejsem nijak závislý na pravidelném pití a když už si něco dám, tak se hned neopiju, ale umím normálně fungovat.

„Já ještě nepil, nikdy jsem se alkoholu ani nedotkl, nejsem si jistý, jestli bych vůbec mohl," přizná, nad tím chápavě přikývnu a pohladím ho po rukavičce.

„Neboj, o nic nepřicházíš," ujistím ho a zvednu hlavu, neboť jsem měl pocit, že něco slyším, ale než stačím, jakkoliv zareagovat, už k nám přiběhne menší pes černé barvy a jako první se vrhne do klína Jiminovi.

Ten ale zděšeně vyjekne, odstrčí ze sebe psa a zbrkle se na mě natiskne, omotá kolem mě nohy i ruce, skoro na mě vyleze, jak moc se snažil, aby na něj pes nemohl a zaboří svůj obličej do mého ramene. Já Jimina sotva stačím zachytit, aby mi nepřepadl přes záda.

„Oh, Jimine!" vyhrnu spíše leknutím, neboť jsem nečekal, že na mě ten drobek takhle skočí a přitiskne se na mě jako klíště. Ten pejsek se chtěl už přidat, ale zpozornil nad zvoláním jeho jména.

„Dae! Ke mně!" všimnu si staršího muže, jak už s vodítkem spěchá k nám, aby si psa odvedl, jen co se dostane do dostatečné blízkosti, provinile se pokloní a zacvakne pejskovi vodítko za obojek.

„Moc se omlouvám, utekl mi, snad vás moc neobtěžoval," s úsměvem zakroutím hlavou a pohladím po zádech Jimina, jenž je na mě stále nalepený, obličej má schovaný v mají jamce mezi krkem a ramenem a dělá, jako by tady nebyl.

„Ne, v pořádku, nic se nestalo," ujistím muže, který se ještě jednou omluvně pokloní a rychle odtáhne pejska zpět na pěší cestu. Zasměju se a lehce poklepu na Jiminova záda.

„Jiminie? Jsi celý?" otážu se jemně a jen ucítím, jak přikývl hlavou, „už je to dobrý, jsou pryč, můžeš se mě pustit," pronesu s úsměvem, i když nebudu lhát, tahle pozice je mi vcelku příjemná. Cítím tak Jiminovu vůni z jeho posilujících a hojivých krémů blízko sebe.

Opatrně se ode mě odtáhne, stále mi ale sedí na klíne, dlaněmi se opře o moje ramena a provinile na mě koukne, jeho obličej je úplně rudý a horko, které z něj sálá, cítím až na své vlastní kůži.

„P-Promiň mi to...nechtěl jsem tak na tebe skočit..." obhájí se.

„Neomlouvej se, všechno je v pořádku, ale...ty se bojíš psů?" zeptám se a položím svoje dlaně na Jiminovy boky, aby mi z klína nespadl.

„Ummm, tak trochu...," špitne, „mám rád psy, ale jen když jsou v klidu, tady takových divokých se bojím, aby mě nějak moc neškrábli nebo nekousli..." vysvětlí. Myslím, že se to u něj dá chápat, naše škrábance se hned hojí, ale u Jimina to tak jednoduché není.

„Hmm, to je pochopitelné," odpovím a Jimin se nervózně koukne na moje ruce položené na jeho drobném pasu.

„A-Asi bych měl slézt..."

„Nevadí mi to," řeknu rychle a svoje slova potvrdím úsměvem, „klidně seď, když už sis dal tu práci na mě vylézt," nad tím se Jimin stydlivě zasměje a opatrně si hlavu opět položí na moje rameno. Zalechtají mě jeho jemné vlásky na krku, ale to mi vůbec nevadí. Dlaní ho jemně pohladím po celé délce zad a zastavím se až těsně nad kostrčí.

„Jak dlouho tady budeme?" optá se těsně u mého ucha.

„Jak dlouho budeš chtít, je to na tobě," odpovím, chvilku čekám, co na to Jimin řekne, ale poté se široce usměju a vlastně si i tak nějak oddechnu, když mi na tohle odpoví:

„Tak ještě dlouho."

Ahooj, jsem tu s další částí <33

Hmm, chtělo by to nějaký Jimin p. o. v., abychom taky věděli, co se děje v jeho hlavě 🤔 ale při Yoongim jistě samé pozitivní věci 😌

Jinak, dneska jsem si pročítala svoje koncepty na taekook příběhy a narazila jsem na jeden trochu starší, ale docela mě to znovu chytlo, ale stále přemýšlím, jestli ho někdy vůbec zveřejním, protože by byl dost dramatický a...nic pro slabší povahy a už od endu v In the Nook vím, že byste mě po tomhle sežrali zaživa 🤣

Takže ještě váhám xdd

No ale teď si jdu předepisovat kapitoly k aktuálnímu motýlkovi, musím využít dne, kdy nejsem ani na brigádě ani někde venku a můžu psát až do noci :Dd<33

Mějte se! <33