Své auto zaparkuju kousek od fotbalového hřiště, odkud vychází a zase přichází lidé s kelímky v rukách, chodí po dvojicích či větších skupinách, vypadá to, že už mají něco napito. Jde sem i slyšet hudba, ač lehce tlumeně, neboť hraje až na stadionu. Než jsem sem dojel, setmělo se úplně a kolem nás svítí i nějaká ta výzdoba a lampy.

Ani jsem netušil, že se tady nějaká zábava má konat. Kdysi jsem měl nad tím přehled, o čemkoliv v okolí jsem vždy věděl a rozhodoval se, zda tam přeci jen zajít, nejspíš už je to ale pryč, protože mě opustila středoškolská léta a já jsem přestal takové akce vyhledávat, jen během léta jsem se ještě šel párkrát pobavit, ale to jen v době volna v práci.

Jaksi mě na tyhle akce přešla chuť. Přešla mě chuť na alkohol, hudbu a opilé lidi kolem mě. Přešla mě chuť navazovat kontakty s novými lidmi. Nepostrádám to tolik, jako tehdy.

Vypnu motor a letmo kouknu na Jimina vedle. Opět se téměř ztrácí ve své šedé široké mikině, ruce má nesměle položené v klíně, rukávy mu schovávají i jeho dlaně v rukavičkách. Trochu nakrčený v ramenech kouká z okna směrem, kudy jde hudba a lidé.

„Chceš tady počkat? Byl bych za chviličku zpátky," zeptám se, protože opravdu moc nechci, aby se Jimin ochomýtal kolem. Je až příliš křehký a bylo by riskantní tahat ho na místo, kde se aktuálně nikdo nedívá kolem sebe. Kdokoliv by mu mohl nevědomky ublížit. Jimin by byl mezi nimi jako skleněná soška mezi kamennými.

„Um, nemohl bych jít s tebou? Držel bych se neustále u tebe, vážně...asi mě už znáš," špitne a nervózně si promne prsty. Opět se snaží skrýt to, že teď sám být rozhodně nechce.

Povzdechnu si tiše nad tím, opravdu bych ho tady raději nechal, kdyby se mu něco stalo, neodpustil bych si to a Hoseok by mě taky zabil, ale taky nechci, aby tady chudák seděl a bál se každého kolemjdoucího, aby na něj náhodou nezačal bušit.

„Mě to nevadí, Minie, spíš mi jde o to, aby ses ty necítil špatně," řeknu, aby si to ještě rozmyslel, vím, jak nemá rád lidi, co jsou schopni na něj hledět, tady to platí obzvlášť, lidi jsou opilí, dokáže je zaujmout cokoliv.

„Budu ti pořád za zády..." řekne nakonec a já tedy souhlasím. Nebudu ho přemlouvat, ať udělá to, co je pro něj nejpřijatelnější. Společně tedy vystoupíme z auta, já se rovnou rozhlédnu kolem, jestli ty dva neuvidím stát někde opodál, říkal jsem jim přece, aby počkali u vchodu, ale vypadá to, že si pro Jungkooka budu muset dojít až na stadion.

„Tak pojď," popoženu drobka, který už se mě chytí za tričko a menšími krůčky začne cupitat po mém boku. Raději mu ještě přiložím svoji dlaň na záda, abych měl jistotu, že bude opravdu co nejvíc při mně.

Projdeme nízkým dřevěným můstkem k brance vedoucí na stadion. Tady už je lidí požehnaně. Smějí se, tancují, povídají si a pijí. Je tady vážně dost živo, ale teď potřebuju najít hlavně svého bratra. Rovnou vytočím Jungkookovo číslo, abych se těm dvěma hned dovolal.

„Pane Yoongi?" ozve se z mobilu ten hluboký hlas a já si pro sebe protočím očima.

„Stačí jen Yoongi, eh...kde jste? Nikde vás nevidím, a já už jsem tady," řeknu hlasitěji, abych přeřval hudbu a slyšel tak sám sebe, přitom stále kráčím směrem dopředu a Jimina držím natisklého u sebe.

„Jo, já...chtěl jsem čekat u východu, ale Jungkook nespolupracuje...sedíme na lavičce u bufetu, hned u kraje..." začne vysvětlovat, jde slyšet, jak se mu trochu chvěje hlas, jako by se ještě za někým neustále otáčel a sotva stačil mluvit se mnou. Snad se Jungkook vážně nerozdivočil.

„Fajn, jdu tam, seďte na místě," rozkážu a mobil si hodím ho kapsy, ještě letmo zkontroluju Jimina, jestli je v pořádku. Pohladím ho po světlých vlasech, tím ho donutím ke mně vzhlédnout.

„Dobrý?"

„U-hum," zamumlá na souhlas a kývne u toho hlavou, přesto se mě drží, jako klíště. S pousmáním mu opět položím ruku za záda a společně s ním se rozejdu k bufetu a lavičkám. Myslím ale, že už ty dva vidím.

Jungkook sedí na kraji lavičky, před ním je poloprázdný kelímek a na jeho klíně sedí Taehyung. Vypadá to, že si ho Jungkook přivinul k sobě a odmítá ho pustit, ještě se lísá k jeho krku a Taehyung se jen nervózně krčí a kouká kolem sebe, zda mě konečně nezahlédne, ale spíše hodně mhouří oči, nejspíš je to tím, že na sobě nemá brýle a nic nevidí.

„Jungkooku, rozluč se s Taehyungem, jdeme domů," prohlásím, když k nim konečně dojdu. Hnědovlásek si očividně oddechne a opět se pokusí vysmeknout z Jungkookova úchopu, ale ten zamračeně zahuhlá a víc ho k sobě přitiskne.

„Mm, neutíkej mi!" zamrmlá a opře si tvář o Taehyungova bedra. Nejspíš je čas zasáhnout. Chytnu Taehyungovu ruku a násilně ho z Jungkooka sundám, ten nestačí zareagovat a nespokojeně zamručí, až když je jeho klín prázdný.

„Ahh, děkuju, um...mohl by mi ještě vrátit brýle?" zeptá se nervózně hnědovlásek a já se otočím zpět na otupeného Jungkooka.

„Vrať mu ty brýle, Jungkooku, a pojedeme domů, potřebuješ se prospat."

„Nebudu mu je vracet, slíbil, že je nebude nosit!" křikne naštvaně a máchne při tom pažemi. S protočením očí mu prohledám kapsy a hned vytáhnu Taehyungovy brýle z Jungkookovy mikiny. Taehyung se děkovně pokloní a pousměje se na Jungkooka.

„Až budeš zase střízlivý, zajdeme ven a já slibuju, že si vezmu čočky, jo? Ale teď jeď se svým hyungem domů, buď hodný kluk," pronese, ještě pohladí Jungkooka po vlasech a ten se s uculením zazubí a poslušně přikývne na souhlas.

„Já jsem vždycky hodný kluk, jen a jen tvůj hodný kluk~" zakření se a natáhne k němu paže, ale hnědovlásek už raději odstoupí, s menším pousmáním odejde k bufetu. S povzdechnutím tedy chytnu Jungkooka za ruku a vytáhnu ho do stoje. Mohl jsem čekat, že se dost zamotá, proto ho pohotově chytnu kolem ramen, i když jsem se musel trochu natáhnout.

„Bezva, tak jdeme, Kookie, pojď k autu," šeptnu a poté se otočím na Jimina, „vracíme se, jo?" s pousmáním kývne hlavou a už jsme se chtěli rozejít k mostu, ale neudělali jsme ani krok, Jimin se mi náhle vytrhne a ztěžka spadne na špinavou zem, neboť jeho drobná nožka zakopla o převrácený odpadkový koš.

„Sakra, Minie! Jsi v pořádku?!" vyhrnu zděšeně, Jungkooka pustím, je mi vcelku jedno, že zavrávoral a s žuchnutím spadl zadkem na nejbližší lavičku, teď mi jde hlavně o Jimina. Rychle se k němu zohnu a pomůžu mu vstát.

„Nezranil ses?" stále musím znít dost starostlivě, protože to právě jsem a to hodně. Jimin sice zakroutí hlavou, aby mi dal najevo, že se mu nic nestalo, ale stejně vidím jeho bolestnou grimasu v obličeji a jeho drobnou dlaň dotýkající se svého stehna, které se střetlo se zemí jako první.

„D-Dobrý..." špitne roztřeseně, ale s tímhle nemůžu souhlasit, vidím, že „dobrý" to moc není.

„Jé, ten mrňousek je tady taky~" řekne otupěle a okouzleně Jungkook válející se na lavičce a natáhne svoji ruku k Jiminovi, ale za tu ho hned chytnu já a znovu vytáhnu na nohy.

„Ty mlč, prosím tě, a pojď," štěknu po něm a svůj zrak opět stočím k blonďáčkovi, „zvládneš dojít k autu?" optám se lítostně, ale on hned s menším pousmáním přikývne na souhlas.

„Jo, vždyť...mi nic není..." vydechne a opět se přidrží mého trička, aby se mi neztratil v davu. Dlaní ho tedy chytnu za zády, druhou rukou chytnu Jungkooka a oba dva pomalu dovedu až ke svému autu, kde Jungkooka teprve pustím a začnu se plně věnovat Jiminovi.

„Kde tě to bolí? Na stehně?" zeptám se znovu, když se Jimin se syknutím posadí na přední sedadlo, na kalhotách má ještě trochu hlíny, můžu vidět, na jakou část přesně upadl.

„Nechtěl jsem dělat zase problémy...omlouvám se," vydá ze sebe roztřeseně, sklopí hlavu ke svým nohám a dlaně si nejistě promne. S povzdechnutím si vezmu jeho drobné dlaně do těch svých a lehce je stisknu, abych mu ovšem víc neublížil.

„Žádné problémy neděláš, Jiminie, to zase Jungkook zavinil, že jsem pro něj musel jet a ty se mnou, sice jo, ehm, říkal jsem, že to není dobrý nápad chodit tam se mnou, když jsi tak křehký, ale to je teď jedno, hlavně mi něco netaj jenom kvůli tomu, abych se na tebe nezlobil, nebudu naštvaný, nic podobného, jasný?" Jimin na mě chvilku sklesle kouká, ale nakonec tedy přikývne a s povzdechnutím si sáhne na místečko na stehně.

„Tady jsem se...asi trochu odřel, ale věř mi, nebude to nic zlého," přizná konečně. Jsem rád, že je ke mně znovu upřímný, nechci, aby mi o svém zdravotním stavu, jakkoliv lhal, a nejen mě, nikomu, není to legrace. Mohlo by to mít v některých případech hrozné následky.

„Dobře, doma se na to podíváme, jo? Nikde jinde tě to nebolí?" zeptám se ještě, ale on se na mě stydlivě usměje a zakroutí hlavou v nesouhlas. Pokývnu si tedy pro sebe hlavou, zavřu Jiminovi a otočím se zpět na Jungkooka. Co ale uvidím, mě donutí si mrzutě promnout čelo.

Jungkook má sundané kalhoty i spodní prádlo až ke kolenům, dřepí na trávě kousek dál od auta, ale přímo pod lampou, takže na něj vidí vlastně kdokoliv, kdo projde kolem.

„Vážně, Kooku? Tady ses rozhodl se vyprázdnit? Tady pod tím světlem?" pronesu s povzdechnutím a máchnu přitom pažemi, ale on se na mě jen zamračí.

„Nehleď na mě, hyung, když jsem na záchodě, to může jedině Taehyung," zamumlá, měl jsem co dělat, abych mu rozuměl, ale hned se s plácnutím do čela otočím čelem k autu a zkontroluju Jimina.

„Jenže ty nejsi na záchodě, to zaprvé a zadruhé, děláš, jako kdybych tě nikdy neviděl, přitom jsem to byl já, kdo ti ještě chodil utírat zadek. Hmm, když jsme u toho, máš vůbec něco u sebe? Protože toaleťák tady fakt nenajdeš!" zvolám ještě stále otočený k němu zády.

„Ohh..." vyjde z něj jen, když si nejspíš konečně uvědomil, že tohle mu očividně schází. Mám co dělat, abych se nad tím nezasmál, jen si pro sebe zakroutím hlavou, otevřu dveře od auta, kde sedí Jimin, a z kastlíku vytáhnu kapesníky.

„Chvilku vydrž, Minie, Jungkook má...ještě práci, hned pojedeme," nad tímhle se Jimin na mě podívá na chvilku zmateně, poté se nahne, aby viděl na Jungkooka za mnou, a nakonec v sobě neudrží smích, když mu to dojde. Tohle mě jen přesvědčí, že ta jeho odřenina nebude tak moc vážná, když je mu ještě do smíchu, ale v tuhle chvíli...komu by asi nebylo.

„Heh, v pohodě, počkám," vydá pobaveně ze sebe, já se na něj jen pousměju, zavřu dveře a hodím Jungkookovi balíček kapesníků, omylem ho ale trefím do čela, nad čímž on trochu zatřepe hlavou a lehce zavrávorá.

Tohle dorazí i mě, zasměju se nad tím a raději se pobaveně opět otočím čelem k autu.

„Ježiš, pohni, prosím tě!" zvolám ještě se smíchem a opřu se paží o střechu auta. Mě z něj vážně jednou trefí.

Zdravím <33

Snad se máte dneska lépe než já ><

Hodně z vás mělo obavy, aby se tady v té kapitole něco nestalo, ale můžu vás potěšit, že drámo plánuju trochu dál :Ddd<33

Tahle knížka je celkově klidnější, ono už je trochu drámo to, že musí Jimin trpět svoji nemoc, takže na něj neplánuju moc zlých věcí, ale samozřejmě se něco málo objeví