„Přidáš si ještě? Nebo ti stačilo?" optám se Jimina, který už má vyškrabanou misku, ve které ještě před půl hodinou spočíval vanilko-jahodový pudink s piškoty a malinami. Piškoty v pudinku pěkně změkly, takže ani Jimin neměl problém s jejich jedením. Vypadá to ale, že mu jedna miska bohatě stačila, ani se nedivím, všiml jsem si, že celkově jí spíše vrabčí porce, víc se do něj nejspíš prostě nevejde.

„Děkuju, bylo to dobrý, ale stačí mi to," usměje se a odloží misku na stůl, ještě si olízne svoje plné rty a pohodlně se opře do sedačky. Ještě se dlaní v rukavičce pohladí po břichu, aby mi dal najevo, že se možná až přejedl. Zasměju se a misku vezmu, abych ji mohl odnést.

„Heh, tak jo, odpočiň si, však máme ještě na zítra, mm, abych nezapomněl...," vydám ze sebe, odnesu misku a hmátnu po krabičce s vitamíny, vysypu si na dlaň jednu bílou plochou tabletku, vezmu ještě dvě lžičky a vodu, předpokládám, že tohle budu muset rozdrtit.

Jimin už zvědavě nakukuje, dojde mu to, až když uvidí, co si s sebou nesu. S povzdechnutím přikývne a přisune se blíž ke mně. Nebavilo by mě dennodenně polykat tolik různých léků, ale on už musí být zvyklý, ač ho to taky musí občas dráždit.

„Na imunitu...a taky, aby se mi lépe hojily rány," řekne, jako by mě chtěl obeznámit s tím, co mu právě zrovna dávám. Jen kývnu hlavou a položím placatou tabletku na lžičku, pokapu ji trochou vody ze skleničky, aby změkla, a druhou lžičku ji pomalu začnu drtit v jemný prášek.

„Jak moc zle jsi na tom s imunitou?" zeptám se opatrně, nechci, aby to vyznělo nějak zle, ale opravdu bych to rád věděl. Naštěstí se Jimin nijak neurazil, jen se posmutněle pousměje.

„Trochu podprůměrně...ale náhodou bývám často nemocný a většinou mám průběh slušný, jsou to většinou takové typické chřipky a nachlazení, to mi asi neublíží, horší by bylo, kdyby se mi do nějaké ranky dostala infekce, vzhledem k tomu, že už tak se mi oděrky špatně hojí, některé vůbec, asi bych s tím dlouho bojoval..." vysvětlí. Chápavě pokývám hlavou, zatím, co dál drtím prášek, už se z něj začíná pomalu stávat bílá práškovitá kašička.

„A ty jsi ještě za svých šestnáct, sedmnáct, let žádnou infekci nedostal?" Jimin s povzdechnutím nakrčí ramena a zadívá se na prášek na lžičce v mé ruce.

„Ale jo...párkrát, když jsem byl malý. Ty dny jsem ale strávil v nemocnici, pak jsem se ještě dlouho zotavoval doma...co si pamatuju, bylo to peklo. Celé tělo mě bolelo tak stokrát víc než normálně, obzvlášť místo, kde jsem infekci chytil, což bylo v mém případě jednou na zádech a jednou na dlaních, strašně mi rány hnisaly a nehojily se, takové sprchování bylo děsné, už tak mě puchýře štípou pod vodou, natož, když v nich mám infekci. Mm, sice se to stalo někdy v mých šesti letech, ale stejně...vzpomínky se ve mně zanechaly docela živé."

„To je jasné, takové chvíle v člověku prostě zůstanou..." dodám sklesle, mrzí mě, čím vším si musel projít a čím si možná ještě někdy projde, protože život má ještě celý před sebou a jistě bude ještě spousta případů, kdy to nebude všechno růžové.

I když doufám, že jich bude co nejméně.

„Ale můžu být rád, že mám kolem sebe ty nejlepší pečovatele," usměje se ještě.

„Tvoji rodiče a bratr, huh?" usměju se nazpátek a lžičku mu nasměruju ke rtům, on se ale ještě na chvilku odtáhne a uculí se na mě.

„Jo, moji rodiče, bratr, lékaři a...vlastně už i ty," řekne pozitivně a sám od sebe pusu otevře. Trochu zmateně se na něj zadívám, ale nečekám, vložím mu lžičku do úst, aby mohl sníst rozdrcený vitamín. Trochu se ušklíbne nad hořkou chutí a rychle pachuť zapije vodou.

„Já?" zopakuju tázavě a on s úsměvem odloží skleničku na stůl.

„A ne? Vždyť se teď o mě staráš, a vlastně ses o mě zajímal už od začátku, choval ses ke mně už předtím hezky, měl jsi o mě zájem a snažil ses taky starat...to málo kdo dělá, Yoongi," pronese trochu stydlivě, přesto jde slyšet, jak si za těmito slovy stojí. Moje rty se zavlní a tváře se trochu zbarví, opět mě ten kluk dostal do rozpaků, zahání mě do kouta lichotek, stejně, jako se to občas snažím dělat já, ale on je v tom sakra dobrý, dost možná si to sám ani neuvědomuje.

„Tak...to jsem moc rád, že to tak vidíš, Jiminie."

Akorát tohle dořeknu, začne mi zvonit mobil. Jimin se k němu natáhne a podá mi ho. Děkovně na něj kývnu, převezmu si telefon a zvednu hovor.

„Ano, Jungkooku?" upozorním na sebe, ale místo Jungkooka se mi ozve zcela jiný hlubší hlas. Ten už ale poznávám, slýchám ho přece na svých hodinách klavíru.

„Dobrý večer, tady Kim Taehyung, ehm...omlouvám se, že volám za Jungkooka, ale on by vám toho asi moc neřekl, není moc při smyslech..." řekne dost nervózně mladík z druhé strany a tohle mě vyhoupne do stoje. Lépe si mobil chytnu, abych hlas slyšel co nejlépe.

„Cože? Co se stalo? Kde jste?" začnu se ptát na jednu otázku přes druhou, jelikož když se jedná o mého bratra, dokážu se občas opravdu chovat jako druhá matka.

„N-No...jsme na zábavě, ale Jungkook už je dost opilý a trochu se bojím, aby tady něco neprovedl, už se s ním moc nedá mluvit a...nebudu lhát, mám z něj trochu strach, pořád mě tady osahává...vím, že to nemyslí zle, ale stejně...asi by bylo lepší, kdyby jel domů a vyspal se z toho-..."

„S tebou se chci vyspat, méďo!" zaslechnu náhle na druhé straně ještě jeden hlas, i když trochu tlumenější a mumlavější, dokážu ještě rozpoznat, že promluvil Jungkook, jenž se nejspíš ochomýtl blíž svého mobilu. Povzdechnu si pro sebe a promnu si obočí. Možná jsem mohl být na tohle připravený, ale to by mi musel alespoň říct, že jde na zábavu.

„Aish, jedu pro něj, kde přesně jste?"

„Towol-ro, u fotbalového hřiště, to najdete, je tady hrozné živo," oznámí, já ještě letmo zkontroluju čas, no, to ještě stihnu do Jiminových antibiotik.

„Jasně, čekejte někde u vchodu, ať vás tam nehledám...a tykej mi, prosím tě. Vyjíždím," s tímhle mobil típnu, už ani nečekám na odpověď a otočím se na Jimina, který klidně sedí a nejspíš něco málo pochopil z mého rozhovoru.

„Tvůj bráška se opil?" šeptne a já s povzdechnutím přikývnu.

„Jo, myslím, že se doslova ožral a teď se tam chystá někoho znásilnit, takže bych měl asi raději vyjet hned," zavtipkuju, protože vím, že tohle by Jungkook ve skutečnosti nikdy neudělal, i kdyby byl mimo sebe sebevíc, ale stejně...asi nechci riskovat. Bůh ví, co všechno by ho v tomhle stavu napadlo za hovadiny, které by bez problémů dokázal zrealizovat.

„Počkáš tady?" zeptám se ještě Jimina, ale ten si nejistě promne svoje rukavičky.

„Ummm, a nemohl bych jet s tebou? Venku už se stmívá a nevím, jestli chci být tady v bytě sám...teda, ne, že bych se bál, ale...uh, jo, docela se asi bojím být sám v domě nebo bytě, když už je večer..." vysouká ze sebe nervózně a poníženě poté sklopí hlavu. Uculím se nad tím, jak rozkošný je, ale naprosto ho chápu, já v jeho věku nebyl jiný.

„V pořádku, obleč se a pojedeme, kdyžtak můžeš počkat v autě, nechci tě moc tahat mezi ty opilce," Jimin hned s nadšením přikývne, očividně si i oddechl, že jsem jeho výmluvu moc nehrotil, ale přece není důvod, každý má z něčeho občas strach a myslím, že hodně lidí se necítí úplně nejlíp v bytě či domě, když je už tma a oni jsou úplně sami.

Sice už takové problémy nemám, možná je to i tím, že jsem ve svém vlastním bytě, ale míval jsem. A to se počítá taky.

„Dobře, budu rychle, jen si dám mikinu," oznámí rychle Jimin a odběhne do mojí ložnice ke svým věcem v batohu.

Dobré odpoledne <33

Doufám, že se máte pěkně :33

Já dnešek vidím tak, že budu převážně psát, napíšu si zase nějaké kapitoly dopředu, protože práce mám za sebou a do večera mám spoustu času pro sebe <33

Naopak zítra budu celý den pryč, takže kapitolku čekejte až pozítří <33

(Uwu, už podruhé se mi podařilo 1313 slov xdd)