Jimin p. o. v.

„Ahh, šest! Konečně, takže beru další kameny a stavím město a spojuju cesty a můžete mi předat kartu," usměje se hrdě Jin, ještě si se svým vozíčkem popojede trochu dopředu, aby dobře viděl na to, co právě na hrací desce vybudoval. Trochu se zasměju nad Yoongiho výrazem, když si od něj Jin přebral kartu s dvěma body navíc, neboť právě dosáhl nejdelší cesty. A do toho ještě získal body navíc za své město.

„Neraduj se, máš jen o...čtyři cesty navíc, to doženu," prskne celkem nahněvaně Yoongi a hodí kostkou, bohužel mu padne sedmička, a to znamená kontrola kartiček. A vypadá to, že Yoongi má víc, než by měl mít, musí tedy polovinu oddělat pryč.

„Haha, no to vidím, už jsi mi v patách, teda spíš v kolech, heheh," zasměju se nad tím taky, líbí se mi, jak si Jin dělá srandu sám ze sebe, tohle já bych nejspíš nedokázal, jsem hodně citlivý a sebemenší srandička či poznámka na moji nemoc mě dokáže až příliš rozhodit.

Ale jsem rád, že mi Namjoon promluvil do duše a ukázal, že se nemusím stydět ani před ním, ani před jeho partnerem na vozíčku. Vlastně jsem si je oba dva za těch pár hodin tady dost oblíbil, obzvlášť Jina, se kterým je opravdu zábava.

Byl skvělý nápad vytáhnout dlouho nepoužívanou deskovku, kterou měl Jungkook schovanou pod postelí, donesl to a hrál s námi, poté ale musel odejít, přišel pro něj nějaký tmavovlasý mladík, takže jsme skončili jen ve třech. Namjoon šel zase ohřívat polévku.

„Drž pysk," cekne náhle Yoongi směrem k Jinovi, nad tím se trochu zamračím, mě by tohle ranilo, kdyby mi tohle někdo řekl jen kvůli blbé hře, ale Jin to kupodivu opět bere s úsměvem, v tomhle ho skutečně nechápu. Raději na to nic neříkám a přeberu si kostky, hodím s nimi a lehce se pousměju nad svým číslem.

„Teda, Jimine, ty máš sena na prodávání," zasměje se Jin a já musím přikývnout. Nejspíš jsem si vesničku postavil na špatném místě, nenapadlo mě, že budu mít tak dva zdroje se senem hned vedle sebe.

„Mm, pravda, kdyby mi dal Yoongi naopak svoje hlíny, mohl bych dostavit zbytek cest a kartu si přebrat, ale Yoongi teď asi taky šetří," pronesu spíše z legrace, opravdu jsem nepotřeboval, aby mi Yoongi dával své karty za výměnu se senem, ale on se toho náhle chytl a karty mi nabídl.

„Nešetřím, vezmi si je, taky mám hlíny na rozdávání," řekne, a ještě se na mě mile usměje. Uculím se nad tím a s trochu růžovými tvářičkami si od něj převezmi čtyři karty s hlínou a na oplátku mu dám svoje přebytečná sena.

„Děkuji, Yoongi," špitnu a začnu stavět svoje cesty a spojovat tak všechny svoje vesnice rozmístěné po hrací desce.

„Nemáš zač, motýlku, zasloužíš si tu kartu víc než Jin," opět sebou trochu cuknu nad jeho oslovením, ale od doby, co mi dal ten krásný kompliment s tím, že si pod pojmem motýl představí jedině mě, přestalo mi to tolik vadit, vlastně se mi to ještě líbí, když to říká.

„Mm, čím to asi bude," uchechtne se Jin a začne si v klidu rovnat svoje kartičky a poté mi mile předá hlavní kartu s dvěma body, když dostavím poslední cestu. Trochu se pokloním, když mi ji předá a s úsměvem mu předám kostky. Trochu se ale zamyslím nad tím, co řekl. Hmm, čím by to bylo?

„Čím by to jako bylo?" optá se ostře Yoongi, jako by mi snad četl myšlenky, zabodne svůj zrak do Jina, ale ten se jen pro sebe usměje a hodí kostkami.

„Možná jsem ochrnutý, ale nejsem slepý," mrkne na tmavovlasého sedícího vedle, který náhle nabere trochu rudé barvy v obličeji, ale poté se zamračí a ukáže prstem na Jinovu osobu.

„Hodils sedmičku, koukej vrátit karty," sykne a já zmateně zabodnu zrak do kostek, jsem ztracený v téhle konverzaci, která ale nejspíš skončila, neboť se Jin znovu uchechtne a oddělá polovinu svých kartiček se surovinami.

„Hmm, Jiminie, ty půjdeš po prázdninách na střední, viď?" optá se mě náhle Jin a já s pousmáním přikývnu na souhlas, nad tím se i on usměje, „tak to se jistě těšíš, poznáš nové lidi, padneš si s někým do oka...to mi připomíná, už máš svoji druhou polovičku?" po téhle otázce se Yoongi vedle mě zakašle a omylem shodí kostky na zem.

Překvapeně k Jinovi zvednu zrak a trochu naberu červeně v obličeji, často tuhle otázku od nikoho neslýchám, což je u jiných naopak problém, že se jich lidé ptají až otravně často, ale pro mě je tohle vcelku vzácnost, nejspíš všem hned dojde, že s tím, jak vypadám a co mám za problém, tak nikoho jistě nemám.

„Um, já...asi už svoji odpověď získáš, když se na mě jen podíváš..." špitnu posmutněle, a ještě poukážu na svoje obvázané ruce i nohy a zalepená místa na stehnech, ramenech i krku. Jin se usměje a přivře nad tím víčka.

„Když se na tebe podívám, řekl bych, že si můžeš ještě vybírat," tohle mi opravdu polichotí, i když to asi řekl schválně, aby mi zvedl náladu, rozhodně moc dobře ví, že nikoho nemám. Trochu posmutněle se zasměju a sklopím hlavu k hrací desce.

„To právě ne...ale díky," špitnu, na tohle už mi Jin nic neřekne, za to Yoongi mě opatrně pohladí po rameni.

„Tím se netrap, jsi krásný, jednou se ukáže ta pravá..."

„Nebo pravý," dodá ještě Jin, nad tím zrudle sklopím hlavu úplně, nemám moc náladu na tohle téma, možná to ani nechci rozebírat, ani nechci odpovídat na tenhle dodatek, raději bych od toho rychle utekl. Čekal jsem, že Yoongi na Jina opět nějak prskne za tohle, ale on se ještě nahne ke mně a zvědavě vyčkává, co na to řeknu. Nad tím zrudnu ještě víc a chytnu po sklenici s džusem, abych se mohl rychle napít.

„Hraješ, Yoongi," kývne hlavou Jin směrem k Yoongimu a ten trochu zmateně přikývne a hodí kostkami. Padne krásné číslo, každý si vezmeme své kartičky se surovinami, jsem rád, že jsme se od téhle konverzace odtrhli.

Nerad bych totiž na tohle odpovídal...

„Kluci, už to dohrajte, jdu vám nabrat polévku," ozve se Namjoon od dveří, „Jimine, ty si dáš taky, že? Chceš z toho něco oddělat? Nebo to všechno zvládneš sníst? Vlastně je tam jen zelenina a houby..."

„To je dobrý, věci v polévkách jsou pro mě dost měkké," ujistím ho s pousmáním, načež se i Namjoon usměje a s kývnutím odejde zpět do kuchyně. Já se zatím otočím k deskovce a vytřeštím oči, když zjistím, že si Jin právě postavil další město s cestami, a tak mi opět vezme kartu s dvěma body za nejdelší cestu.

„Oh, páni-..."

„Promiň, zlatíčko, vezmu si to zpátky a příští kolo dokoupím poslední město, pokud nepadne sedmička, tak mám vítězství v kapse," uchechtne se, mě naopak pobaví, jak se nad tím opět Yoongi, tak zamračil, nejspíš se v něm vaří krev a taktak se drží, aby s tím vším neprásknul a neodešel od toho.

Netušil bych, že bude tak háklivý na prohry, přitom je to takový kliďas, ale vlastně je to docela roztomilé.

„Neboj, Yoongie, příští hru jistě vyhraješ," usměju se na něj a svoji dlaň schovanou v šedé rukavičce mu položím na koleno. Ucítím, jak se Yoongi náhle povolil a neubrání se ani úsměvu. Svoji dlaň mi položí na hřbet mojí rukavice, aby tak moji ručku zcela schoval.

„Díky, Minie, ale byl bych raději, kdybys vyhrál ty."

Ovládne mě jakési horko, pocit spokojenosti a bezpečí. Nic mu na to neřeknu, ani svoji ruku neodtáhnu k sobě, nechám si spočívat pod Yoongiho dlaní a nesměle kouknu na kostky, které už ukazují číslo dvě, tedy žádná sláva ani pro jednoho z nás, je tedy jasné, že to Jin za chvíli ukončí.

„Už se to nese, ukliďte to už, ať se můžeme najíst u stolu," upozorní nás Namjoon, jenž donese první dvě misky s polévkou a položí je na okraj stolu, Jin dostaví poslední město a po výhře začne tedy všechno schovávat do krabice.

„Po jídle bude odveta," mrkne na nás Jin, ale Namjoon se nad tím zasměje.

„Po jídle už půjdeme, lásko, necháme taky Yoongimu trochu soukromí, ať ho neotravujeme celý den a pro Jimina si stejně přijede jistě brzy jeho bratr, nemám pravdu?" přikývnu, i když trochu posmutněle, popravdě se mi nechce domů, rád bych tady ještě zůstal, doma to není taková zábava, Hoseok se mi tolik nevěnuje, spíše je zalezlý u sebe v nahrávacím studiu a přijde jen, když je čas ošetřit rány a dát léky.

V tuhle chvíli ve mně hrkne a já si rychle stoupnu z gauče.

„Yoongi, antibiotika! Měl jsem je dostat před půl hodinou..." řeknu s nakrčeným obočím, i Yoongi se nad tím zamračí a rychle vstane od stolu.

„Ksakru, nebude vadit, když ti je dám teď, ne...?" zeptá se trochu zoufale, ale myslím, že to opravdu ničemu nevadí, jen mě to prvně trochu vylekalo, když jsem si na ně vzpomněl.

„To nevadí, neboj," uklidním ho a následuju do kuchyně, abych dostal svoji dávku léků.

Zdravím <33

Přeju pěkný zbytek dne <333