Udělal to samé, co udělal i předtím z návalu strachu a studu. Prostě utekl pryč od zraků všech okolo.

S nádechem zaklepu na dveře od své ložnice a pomaličku stlačím kliku. Nemůžu v tom Jimina nechat, ne jako kdysi, když jsem ho ještě pořádně neznal. Měl jsem z toho špatný pocit, věděl jsem, že to nedopadne dobře, pokud tady bude i Jin. Nechci mu to dávat za vinu, ač to trochu je jeho vina, ale Jimin by takhle utekl před kýmkoliv, přesně, jak mi tehdy řekl Hoseok.

„Jiminie? Můžu dál?" optám se jemně, abych ho zase nevyděsil, už tak by byl nejspíš nejraději sám se sebou, ale v tuhle chvíli to prostě takhle nechci, naopak, potřebuje obzvlášť teď oporu vedle sebe.

Nakouknu dovnitř, když se mi nikdo neozve zpátky a lítostně pohlédnu na drobka sedícího sklesle na okraji postele, s dekou položenou vedle sebe a tisknoucí k sobě menší polštářek. S povzdechnutím za sebou zavřu a přijdu až k němu.

„No tak, Minie, přece se nic nestalo, nemusíš být nešťastný...i když, chápu, jak se teď cítíš, vím, že to není jednoduché ukazovat se před někým, ještě k tomu nedobrovolně, dost tě to vyděsilo, huh?" Jimin popotáhne nosem a přikývne na souhlas.

„P-Promiň, že se chovám, jako idiot, nedokážu se ovládnout..." špitne posmutněle, ale tohle nechci. Nechci, aby smutnil skrz něco, co je svým způsobem moje vina, přesněji Jungkookova, neměl sem nikdo chodit, když tady Jimin přespával.

„Ale, neomlouvej se, vždyť žádný idiot nejsi, nic se nestalo, klidně se můžeme spolu vrátit do obýváku a-..."

„Teď se tam vracet rozhodně nechci," sykne rozechvěle a víc k sobě natiskne polštář, do kterého zaboří svoji bradu. S povzdechnutím ho pohladím po zádech, snažím se dotýkat opět opatrně, abych mu ještě víc neublížil, ale už to mám celkem zvládnuté a automatiky při dotycích zjemním na maximum.

Někdo další zaklepe na dveře a poté je pootevře. Jimin se napne a rychle přes sebe přehodí svoji deku, aby byl opět schovaný než ho stačí dotyčný opět spatřit.

„Pardon, že ruším, ale můžu jít taky dál?" optá se Namjoon a já souhlasím.

Namjoon je opravdu rozumný člověk a myslím si, že pokud si k téhle události řekne své, možná se Jiminovi více uleví, než když mu tady budu já říkat, jak je všechno v pořádku, když já vlastně nejsem součástí důvodu Jiminova útěku.

Šedovlásek se opatrně posadí na okraj postele po Jiminově pravici, tedy na druhou stranu, než sedím já, aby byl tak malý světlovlásek pěkně mezi námi. Ještě si schovaného Jimina prohlédne a poté se usměje od ucha k uchu.

„Hmm, tak ty jsi ten Jimin, o kterém Yoongi tolik mluvil, huh?" pronese jako první, tímhle si hned získá Jiminovu pozornost. Vytřeští na něj oči a líčka se mu zbarví do sytější růžové.

„Uh...Yoongi o mně někdy mluví?" optá se a letmo se otočí na mě, ale poté zpět na Namjoona, který se zasmáním přikývne na souhlas.

„Věř mi, nejen někdy, slyšel jsem o tobě už tolik pěkných věcí a jsem opravdu rád, že jsem tě mohl konečně poznat osobně," Jimin nabere ještě sytější barvy v tváři a pokusí se skrýt svoje stydlivé uculení. Teď ale není jediný, kdo je trochu v rozpacích, i já trošku zrudnu nad Namjoonovými slovy.

„Oh, vážně?" špitne s pousmáním blonďáček a tohle mu Namjoon mile potvrdí.

„Vážně, mm, tím pádem ti chci ale i říct, že vím o tvé nemoci, Jimine. Abych byl upřímný, nejsi první motýlek, se kterým se setkávám, vlastně se hodně věnuju příspěvkům a charitám a nemocné děti či dospívající jsou jakousi součástí mého dobrosrdečného života," nad tímhle se Jimin zarazí a nejistě sklopí hlavu ke svým chodidlům schovaných v ponožkách, nejspíš neví, co na to říct, je jistě překvapený, vsadil bych se, že s tímhle rozhodně nepočítal.

„Opravdu...? Myslel jsem...že budu zase středem pozornosti..." šeptne nešťastně, ale na to Namjoon hned zakroutí hlavou, aby tuhle Jiminovu obavu hned vyvrátil.

„V mé přítomnosti, či mého partnera, to je Jin, nebudeš nikdy středem pozornosti v tom špatném smyslu, nikdy bych se nikomu nevysmál, nikdy bych na nikoho nehleděl, než jak je zdravé, hlavně bych neměl žádné hloupé dotazy či cokoliv jiného nepříjemného. Podporuju lidi, jako jsi ty, pomáhám jim, snažím se jim pomoct dostat se z kouta, ne je tam zahnat. A to stejné platí o Jinovi, ač se to na první pohled nezdá."

Jimin se na Namjoona podívá s nadějí v očích, ale i jakýmsi strachem či nejistotou. Nejspíš neví, jestli mu plně důvěřovat, když ho zná teprve pár minut, ale já vím, že tenhle proslov byl ze srdce a plný pravdy.

„Můžeš mu věřit, Jiminie, je to úžasný člověk," šeptnu, abych Namjoonovi napomohl a světlovlásek si nás oba dva prohlédne svým nesmělým pohledem. Nakonec ale s menším nadechnutím chytne rohy své deky a pomaličku ji ze sebe stáhne, dokud se opět neukáže jen ve svých obinadlech a náplastí.

Spadne mi kámen ze srdce, bál jsem se, že se s ním nebude dát mluvit poté, co utekl z obýváku, ale Namjoon se opět ukázal v celé své kráse a za to jsem mu vděčný.

„Ahh, no vidíš, vždyť ti to moc sluší, Jimine," řekne ještě a poukáže na Jiminovu maličkost. Ten se nad tím uculí a děkovně na Namjoona koukne.

„Ehm," upozorním na sebe, protože mě teď akorát naštvalo, že mě Namjoon předběhl s lichotkou, „chtěl jsem to říct taky, že ti to moc sluší."

„Však mu to můžeš připomínat od rána do večera, Yoongie, nečerti se," pronese, nad tím zrudnu a nervózně se podrbu v tmavých vlasech. Sice mám Namjoona rád, ale moc dobře ví, co k tomu drobkovi cítím a tyhle připomínky mi rozhodně nepomáhají. Jimin se nad mojí reakcí tiše zasměje a opět svůj zrak stočí k šedovláskovi.

„Um, a ty jsi nějaký doktor? Nebo něco...?" zeptá se stydlivě, ale nad tím Namjoon se zasmáním zakroutí hlavou a lehoulince pohladí Jimina po vláskách.

„Ne, nemám s lékařstvím nic společného, jen se zajímám o důležité věci, jako je právě zdraví ostatních lidí, především nevinných dětí, jako jsi ty," Jimin trochu nafoukne tvářičky a očima uhne mimo vysokého muže.

„Uh...nejsem dítě."

„Heh, jistě, že nejsi, jsi téměř dospělý kluk, huh? V tom případě máš ale jistě dostatek síly na to, aby ses s námi vrátil do obýváku, hmm? Dospělí lidé se přece neschovávají," mrkne na něj, a to očividně Jimina dostane do pasti. Sklapne mu a nervózně koukne na mě, ale já se jen pousměju, abych ho povzbudil v rozhodování.

Jimin si povzdechne a stydlivě se otočí zpátky na Namjoona.

„No...možná nejsem tak úplně dospělý...ale vrátím se tam tedy s vámi," oddechnu si po téhle větě, jediný Namjoon se ještě ušklíbne a chytne do rukou Jiminovu deku.

„I bez tohohle?" blonďáček si nervózně skousne ret, jako by přeci jen váhal, ale nakonec se zhluboka nadechne a pokývá hlavou na souhlas.

„J-Jo...bez té deky..."

Jsem v šoku, nečekal bych, že se Namjoonovi podaří Jimina takhle moc povzbudit, až se ten malý světlovlásek odhodlá vrátit, ač ví, že je tam stále Jin, který mu deku omylem shodil a celkově Jimina nejvíce děsil. Jsem sice rád, jsem pyšný na oba dva, ale přeci jen mě trošku píchne na místě, kde mi bije srdce a trochu nesvůj do Namjoona drbnu prstem.

„Ehm, skončils?" šeptnu těsně u něj, aby to Jimin mířící ke dveřím neslyšel, nad tím se šedovlásek zasměje a drbnutí mi vrátí zpátky.

„Místo toho žárlení mi raději poděkuj, Yoongi," naštvaně popojdu dozadu a nechám Namjoona odejít z ložnice dřív, zatím, co já si pro sebe ještě zabručím.

„Nežárlím," řeknu si protivně pro sebe, ale sám vím, co mě to u srdíčka píchlo, vděk k Namjoonovi to úplně nebyl, ne, možná přeci jen trošku žárlím, ale to jen z čistého důvodu – to já chci být Jiminova nevětší opora.

To já chci, aby mi naslouchal a nabíral při mně větší odvahu.

To já chci být v jeho roztomilých kávových očích...důležitý.

Zdravím <33

Moc sem toho spát nebudu, jedna moje čtenářka je nedočkavá xddd

Užijte si den <333