Zavrtím se a pomalu rozlepím oči, když moji tvář podráždí sluneční paprsky deroucí se sem do ložnice přes okno, včera jsem ani nezatáhnul rolety, Jimin totiž nechtěl, prý mívá rolety přes noc vytažené, aby se mu do pokoje dostalo světlo z noční oblohy a on nebyl schovaný v úplné tmě, požádal mě o to stejné, ač tady spal se mnou, nemusel by se ničeho bát, nechtěl jsem, aby se cítil nekomfortně, ještě, když je v cizím bytě.

Když konečně oči rozmrkám a rozkoukám se kolem, otočím se na druhý bok a pohlédnu na malého spícího blonďáčka kousek ode mě. Je zachumlaný v klubíčku, rozčepýřené vlasy mu spadají do obličeje, jednu nohu mu vystrčenou ven z peřiny, obvaz má lehce shrnutý, možná jsem mu to měl trochu víc utáhnout, už teď vidím, jak u kraje obvazu prosvítá červená čerstvá odřenina.

Povzdechnu si nad tím a trochu víc se k němu přiblížím, nadzvednu povolený obvaz u kotníku a prohlédnu si jeho nepěknou ranku, ještě lesklou, takže předpokládám, že se mu to udělalo někdy k ránu.

Musí to být opravdu složité, i pouhý spánek poté vede k pálivým oděrkám a puchýřům na těle, nejspíš je to ale celodenní záležitost, není snad chvilka, kdy by měl od své nemoci klid.

Přemístím se zpátky nahoru a položím si hlavu na polštář, ovšem, zůstávám mu blízko, abych lépe viděl do jeho spícího obličeje, ze kterého ještě jedním prstem opatrně odhrnu jeho jemné světlounké pramínky vlasů.

Už tahle barva ho dělá jedinečným, vypadá, jako anděl, který byl seslán z nebes, aby si získal moje bezbarvé srdce, které se podobá spíše padlému andělovi. Ale on je jedinečný úplně vším, i chováním, i tou svojí nemocí, kterou trpí. Pro některé je možná až moc jedinečný, až moc vyčnívá ze společnosti, ale mě to okouzluje. Byl bych ten, kdo by mu podal pomocnou ruku, když by se ostatní otočili zády.

Trochu se pousměju nad pohledem na něj, ještě teď, kdy se trochu zavrtí, zamlaská a moji pozornost si opět získají jeho měkce vypadající rty, v koutku trochu lesklé od slin. Všimnu si i jedné malé kapičky, která už nemá daleko od jejího sklouznutí po heboučké pokožce na Jiminově tváři.

Neudržím se a hřbetem prstu mu ji setřu dřív, než stihne stéct. Na to se ale Jimin opět zavrtí, rty si reflexně olízne a s otočením na záda taky pomalu otevře oči. Chvíli jen unaveně kouká do stropu, ale poté se konečně rozhlédne kolem sebe a střetne se s mým zrakem.

„Oh, um, dobré ráno..." vydá ze sebe zmateně, nejspíš je ještě na cestě k úplnému probuzení, stále to vypadá, že má oči otevřené jen napůl a mysl se taky teprve vzpamatovává, to mi taky přišlo tak rozkošné.

„Heh, dobré ráno, vyspal ses tady dobře?" otážu se a vyškrábu se do polosedu. Jimin si zívne, promne si oči a oblbnutě přikývne na souhlas. Ano, ještě se stále probírá. Usměju se pro sebe a vstanu z postele, abych si mohl ze skříně vytáhnout prádlo a něco se sebou udělat.

„Kdyžtak mi řekni, co ti mám nachystat na snídani, mezitím můžeš ještě ležet v posteli, nikam tě neženu," řeknu mu a hodím na okraj postele tričko a delší kraťasy, taky kotníkové černé ponožky a rovnou i šedou mikinu, protože po ránu takové horko není.

Jimin mi stále neodpovídá, proto se na něj pro jistotu podívám. Opět chytnu velké starosti, když na jeho tváři poznám zamračení, jeho oči zírají do stropu a rty má semknuté pevně k sobě, jako by se v sobě snažil udržet hlásky.

„Jimine? Jsi v pořádku?"

„U-hum," vydá ze sebe s kývnutím hlavou, ale poté tiše vydechne velké množství nahromaděného vzduchu a promrká očka, „jsem, jenom mě zase bolí...no, některé části..." špitne, hned mi dojde, že to nebude jen kotník, co má z noci odřené, ale i jiná místa na těle. Se svraštěným obočím si k němu přisednu a pomůžu mu se posadit. Přitom několikrát sykne bolestí, z toho usoudím, že bych se měl v první řadě postarat o něj, potom řešit sebe.

„Ahh, na zádech toho bude hodně..." zaskučí. Starostlivě mu vyhrnu tričko na spaní a zkontroluju jeho záda. Měl pravdu, červené a puchýřové mapky se mu rýsují okolo boků, nezkušený člověk by si je hned spletl s horší popáleninou. A přitom jsem mu některá místa zalepoval měkkými náplastmi.

„Je toho dost...pojď raději hned od koupelny, ošetříme to co nejdřív, potom si můžeš jít sednou na gauč, zabalit se do deky a já ti nachytám snídani, co ty na to?" během svého oznamování plánu mu pomůžu vstát, abych zabránil další případné bolesti, delší tričko se mu opět shrne dolů až ke stehnům.

„Tak jo, ummm, mohl bych dostat kakao?" zašimrá mě v břiše nad tou roztomilostí, jež z něj vylezla. Dlaní ho pohladím po vlasech a přikývnu na souhlas.

„Proč by ne, můžeš cokoliv, štěstí, že kakao doma máme díky Jungkookovi."

***

„Prosím, sladké kakao a míchaná vajíčka s kousky slaniny, nakrájel jsem ji opravdu na malinkaté kousíčky, aby to pro tebe bylo přijatelné," oznámím, když před světlovlasého drobka zakrytého tenčí heboučkou dekou položím talíř se snídaní. Jeho růžové plné rty se opět zakřiví do spokojeného úsměvu a hlavou děkovně pokývá.

„Vypadá to dobře, díky, Yoongi," nad tímhle mávnu rukou, abych naznačil, že děkovat vůbec nemusí. Zapnu televizi, aby se tady Jimin nenudil, dokud já budu v koupelně se oblékat a dávat do kupy, Jungkook už je sice taky vzhůru, ale zalezlý ve své ložnici.

„Hned jsem zpátky, tak se v klidu najez a něco si v té televizi najdi, pokud tam něco teda bude," usměju se na něj, ovladač položím hned vedle jeho talíře, naposledy si ho prohlédnu, jak rozkošně sedí zabalený v dece, se lžičkou v ruce a prvním soustem v puse, takže teď se jeho tvářičky zdají ještě kulatější, poté už odejdu do koupelny.

Svléknu ze sebe tričko na spaní a nahradím ho čistým bílým, teď chci udělat to samé se svými šortky, nahradit je obyčejnými domácími tepláky, ale přeruší mě zazvonění na náš zvonek. Zamračím se pro sebe, kdo by takhle po ránu chodil?

„Jdu otevřít! To bude Jin s Joonem!" zvolá Jungkook, jenž vylezl ze své nory a rozběhl se ke dveřím, ale tohle mě zaskočí ještě víc. Vůbec jsem dneska s jejich návštěvou nepočítal, ne, když tady mám Jimina, takže předpokládám, že je musel pozvat můj bratr. Vážně mu nedošlo, že jedna návštěva stačí? Nedošlo mu, že je Jimin závislý především na soukromí?

Povzdechnu si, rychle na sebe natáhnu kalhoty a bez ranní hygieny vyběhnu ven z koupelny do chodby, kde už zaslechnu známé hlasy.

„Nakonec jsme teda vzali houbovou polévku, zbylo nám toho dost od včerejška, takže nemusíte s Yoongim nic vymýšlet," řekne Namjoon, kterého hned uvidím před očima, jak tlačí dovnitř bytu vozíček s jeho přítelem.

„Oh, ahoj, Jungkook se ani nezmínil, že vás pozval," utrousím, snažil jsem se znít spíš překvapeně – mile překvapeně – ale nejspíš šlo poznat, že s jejich příchodem nejsem úplně spokojený. Aspoň Namjoon mi to uvidí na očích.

„Hmm? Myslel jsem, že s námi počítáš, ale nechceme obtěžovat," řekne klidně, vím, že by mu nevadilo odejít, neurazil by se, ale stejně ho teď nikam posílat nechci, když už přišli, bylo by ode mě hloupé je prostě vyhodit. Jungkook raději sklopí hlavu ke svým bosým nohám, jen aby se vyhnul kontaktu se mnou, je mi jasný, že mi o tom zapomněl říct a teď si uvědomuje, co mám vlastně právě za problém.

„Neobtěžujete, jen...jen tady mám menší návštěvu, tak...," odmlčím se a přijdu k vysokému šedovláskovi blíž, on se ještě trochu nakloní k mojí maličkosti, aby lépe slyšel zbytek mého obhajování, „tak prosím žádné otázky nebo poznámky, nepřineslo by to nic dobrého," šeptnu a Namjoon chápavě přikývne hlavou.

„Ahh, je to ten Jimin?" zašeptá zpátky a já s nakrčeným obočím přikývnu. Namjoon se na mě mile usměje, znovu se napřímí a poplácá mě po rameni, „neměj obavy, budeme se s Jinem chovat, jako by se nic nedělo," za tohle jsem moc vděčný, nechtěl bych, aby se Jimina vyptávali, alespoň teda Jin, který o Jiminově nemoci ještě neví, Jimin by si to mohl vzít hodně k srdci, ještě před neznámými lidmi.

„No, dneska ti to sekne, Yoongi," uchechtne se Jin, kterému se konečně podaří vytočit se v naší menší chodbičce a mrkne na mě. Protočím nad tím očima, jak moc mi chyběly jeho další a další poznámky, obzvlášť k mojí osobě.

„Tsh, tyhle komplimenty si dávej Joonovi, ne mně," ceknu a obejdu ho obloukem, abych mohl jít Jimina informovat o naší návštěvě, hlavně aby se nelekl, vím, jak je ten drobek plachý před cizími.

Otevřu dveře, Jimin už sedí v rohu zabalený v dece až po krk, aby mu nešel vidět ani kousíček jeho obvázaného těla a trochu vyděšeně se kouká mým směrem. Nejspíš už slyšel hlasy z chodby. Pousměju se na něj a kouknu na jeho skoro prázdný talíř.

„To nic, Jiminie, nemusíš se bát, jen přišli na návštěvu moji dva známí, jsou ale úplně v pohodě, klidně jim můžeš i tykat, oni také patří k těm hodným duším, před kterými se nemusíš ani stydět, dobře?" na tohle se blonďáček nakrčí v ramenech a nahne se směrem ke dveřím, aby zjistil, zda ještě nejdou do obývacího pokoje.

„Ummm, proč jsi mi o nich neřekl včera...? Nemám rád...uhm, cizí návštěvy..." špitne, aby to nešlo moc slyšet. Se soucitným pousmáním ho dlaní pohladím lehounce po líčku a letmo kouknu za sebe, ale stále se trojice zdržuje na chodbě.

„Nečekal jsem je, Jungkook je pozval a neřekl mi o tom...už je nemůžu vyhodit-..."

„Půjdu do ložnice," skočí mi do řeči a zvedne se z gauče, stále zabalený v dece. Mrzí mě, že se dostal do nejistoty a raději by byl někde mimo společnost, nechci, aby se v mém vlastním bytě cítil špatně, snažil jsem se o pravý opak.

„Minie, to přece nemusíš," vydechnu a následuju ho směrem ke dveřím, ke kterým mířil o on, ale ty se náhle otevřou dokořán a Jimin se taktak stačí zastavit, aby nevrazil do přicházejícího, jímž byl vysoký šedovlasý mladík.

Jimin zvedne svoji hlavu, neboť je vedle Namjoona snad ještě drobnější a oproti němu je jako malý ohrožený mraveneček, jenž se ještě víc schová do přikrývky a odstoupí kousek dozadu.

„Oh, ahoj, maličký, nechtěl jsem tě vyděsit," pousměje se Namjoon, když uvidí Jiminův bledý obličej, úplně vidím, na co teď myslí. Jistě panikaří, zda je opravdu celý zakrytý a někde mu nevyčuhuje kousek obinadla.

„D-Dobrý den..." vydá ze sebe, musím se tiše zasmát nad jeho stydlivostí, rychle k němu přispěchám a opatrně mu položím dlaň na zakryté rameno, aby se Jimin trochu uvolnil, když bude blíž u mě. Jak jsem mohl tušit, ještě se na mě víc nalepí.

„Jimine, tohle je Kim Namjoon, můj dobrý kamarád, a nemyslím si, že mu bude vadit, když mu nebudeš vykat, spíš naopak," nad tím se i Namjoon zasměje a přikývne.

„Heh, no jasně, budu raději, když mi budeš normálně tykat, no, takže ty jsi-..." Namjoon nestihne dokončit svoji větu, do obýváku už přijede na svém vozíčku i Jin a jak jsem mohl tušit, začne se svojí extrovertní náladičkou.

„Oh, ale copak je to tady za andílka?" Jimin sebou trochu cukne, když Jin přijede až k němu a zastaví těsně před blonďáčkem. Zamračím se na něj, ale nejspíš to Jin ani nezaznamenal, už natáhne svoji ruku k světlovláskovi.

„Jsem Kim Seokjin, pro ostatní Jin, říkej mi, jak se ti zlíbí, zlatíčko," usměje se, ale tohle bylo nejspíš na Jimina příliš rychlé, navíc pochybuju, že by si s ním chtěl potřást na uvítanou, má na sobě tričko s krátkým rukávem, takže by odhalil svoje obvázané paže, ale pochybuju, že by mu ukázal vůbec svoji šedou rukavičku.

„Park Jimin, Jine, a už ho neobtěžuj, nemá moc rád seznamování..." vydám ze sebe skrz zatnuté zuby, protože mě štve, že Jimina tak děsí a přivádí ho ještě do černějších myšlenek. On nad tím ale protočí očima a rozjede se směrem ke gauči.

„Jejda, vždyť ho neobtěžuju," cekne a s vozíčkem se opět posune trochu dopředu. Na poslední chvíli si všimnu, že se mi na kolo namotal konec Jiminovi deky, nestačím ale ani jednoho varovat a už se stane to, co jsem přesně nechtěl – deka se z Jimina stáhne a ten se před námi objeví jen ve svém tričku a kraťasách, ošetřený a obvázaný.

„Ou, jejda-..." řekne Jin, jenž si všimne, že z Jimina deku omylem stáhl, ale víc už říct nestačí. Jen na malinkou vteřinku jsem zahlédl, jak Jimin zcela zbledl. S ostrým nádechem vytřeští oči na svoje náhle odhalené tělo a během chviličky se rozuteče pryč z obýváku směrem k mojí ložnici.

„Minie...!" zvolám ještě, ale už pozdě. Drobný světlovlásek oběhne Namjoona stojícího u dveří a práskne za sebou dveřmi od ložnice. Bodne mě u srdce, když se mi to celé promítne před očima, ten den, kdy jsem přesně takhle vyděsil já jeho a on udělal to samé, co udělal i teď z návalu strachu a studu.

Prostě utekl pryč od zraků všech okolo.

Zdravím, dneska zase trochu delší kapitola <33

Jak se všichni máte? 

Já teď sedím doma, venku pořád prší, tak se láduju sušenkami a do toho si předepisuju další kapitoly :Dd<33

Snad si ten den dnes užijete trochu víc než já, nebo pokud je tady nějaký milovník svého klidu, tak si den jistě užijete, i kdybyste neměli žádné plány xdd

Luv you, a děkuju za 5K přečtení <333