Sedím v Yoongiho ložnici na okraji postele, svoje holé nohy mám svěšené dolů, podlahy se dotýkám jen lehce špičkami u palců, neboť jsou moje nožky přeci jen krátké. Po místnosti se rozlézá žluté světlo z lampičky na nočním stolku, na kterém stojí i menší budík s digitálním časem ukazující něco málo po desáté hodině večerní.

Před pár minutami jsem vylezl z vany, ač jsem si to v teplé příjemné vodě poměrně užíval, nemohl jsem riskovat, že se mi udělají na prstech a dlaních varhánky a moje puchýře tak budou mnohem více bolestivé než za normálních okolností.

Ještě jsem se neoblékl, delší šedé tričko na spaní a tmavě šedivé plátěné šortky leží vedle mě a čekají, až budu připravený si to všechno na sebe navléct. Teď sedím jen ve spodním prádle a zabalený ve svém měkkém heboučkém ručníku, aby mi na holé tělo netáhl chlad.

Cítím menší nervozitu, vím, že až Yoongi přijde, bude muset udělat to stejné, co každičký večer dělá můj starší bratr – namazat moje tělo, aby bylo chráněno před většími oděrky, které si mohu během spánku způsobit o matraci. A zároveň, abych svou kůži trošku posílil.

„Už jsem tady, promiň, trochu jsem se zdržel, ještě jsem si četl ten lístek, jestli jsem na něco nezapomněl, no...dám ti ještě tenhle doplněk, um, asi ti to budu muset rozdrtit na lžičce, viď?" zeptá se a poukáže na větší bílý oválný prášek v jeho dlani. Kdybych mohl, spolkl bych to a nepřidělával starosti ostatním, ale pravdou je, že takový tvrdý kus by mi hodně ublížil. Nejistě pokývám hlavou na souhlas.

„Jo, tenhle jo..."

„Dobře, dám ti to až po ošetření, tak jdeme na to?" jeho úsměv mě trochu uklidní, ale přeci jen se letmo kouknu pod svůj ručník a s drobným polknutím na tmavovlasého mladíka kouknu.

„Ummm, vážně jsi připravený vidět všechny ty strupy...?" Yoongi na mě chvíli civí, ale poté si s povzdechnutím sedne vedle mě a dlaň mi opatrně položí na rameno schované pod hebkým žlutým ručníkem. Trochu se nakrčím, nevím, co teď od něj očekávat, ale vypadá to, že mi chce jen promluvit do duše.

„Jiminie, na co bych se měl připravovat, prosím tě, ty strupy a puchýře jsou holt tvojí součástí, není to nic, co bys měl před okolím schovávat a stydět se za to, jen hlupák by se pozastavoval nad tvým tělem," řekne mile, a má pravdu. Vím to, ale stejně je mi to blbé, stejně se cítím divně z jeho přítomnosti a myšlenka, že se mu za chviličku ukážu v celé své parádě, mě dost znepokojuje. Je to pocit...jako bych mu měl prostě ukázat svou obrovskou nedokonalost.

„Jen nechci, aby ses znechutil..." špitnu a zrak sklopím ke svým stehnům. Yoongi svoji dlaň lehce položí na moji bradu a otočí moji hlavu jeho směrem, abych mu věnoval oční kontakt, ten mu sice dám, ale červeň se mi rychle nahrne do tváří.

„Nepovídej blbosti, jsi krásný i s těm ranami, a to jsem je ještě všechny neviděl, ale vím to, že ti z krásy rozhodně neubírají," mluví tak upřímně, potěší mě to. Olíznu si svůj spodní ret a s menším uculením přikývnu.

„Dobře...díky," odpovím a odvážně ze sebe shodím ručník. Trochu se zachvěju nad náhlým menším chladem, ale okamžitě si moje tělo na okolní teplotu zvykne a já se posunu doprostřed postele, abych si mohl lehnout na záda. Horko se valí přes celé moje tělo směrem nahoru, a kdyby žluté světlo z lampičky tolik nezkreslovalo, jistě bych vypadal, jako čerstvé rajčátko. Možná by i ty puchýře zanikly.

„Tak jo, začnu, kdyby cokoliv, třeba bych moc tlačil, nebo prostě...něco, tak mi to hned řekni, jo?" upozorní mě a nakape si na dlaně trochu krému. S pousmáním přikývnu na souhlas, jsem si ale jistý, že bude Yoongi snad ještě opatrnější, než je Hobi-hyung.

Opatrně přiloží svoje dlaně na moje ramena a začne mě mazat směrem dolů, k hrudníku a břichu. Na chvilku to zastudilo, ale teď už cítím jen horké dlaně otírající se lehounce o moji křehkou pokožku.

Tušil jsem to, je extrémně šetrný na každičký kousíček mojí kůže.

„Um, klidně...klidně můžeš trochu zrychlit, teda...nepopoháním tě, to ne, ale nemusíš na to jít tak pomaličku, neublížíš mi, neboj," ujistím ho a on tedy trochu přidá na tempu mazání mého trupu, jakmile dokončí část u podbřišku, vrátí se zpět nahoru k mým pažím, které jsou na tom nejhůř.

„Oh, bože, musí tě to hrozně bolet na těch rukách," šeptne lítostně spíše pro sebe, ale já mu na to stejně odpovím posmutnělým pokývnutím hlavou.

„Jo...nohy a ruce jsou...moje každodenní peklo," vydechnu šeptem, ani se pomalu neodvážím mluvit nahlas, nevím, jestli je to tou klidnou a tichou atmosférou kolem nás, anebo je jen Yoongi hodně blízko a já mám tak pocit, že půjde slyšet každičké sebemenší zašeptání.

„Chudáčku. Mm, jdu teď na nohy a potom se otočíš," oznámí a přesune se k mým stehnům, kterých se jen nepatrně dotkne, už sebou trochu škubnu. Yoongiho tenhle pohyb nejspíš vyděsil, protože hned dlaně ode mě zvedne.

„Promiň, promiň, co jsem udělal?" vyjekne starostivě, až mě to dožene k úsměvu.

„Ahh, nic, já se omlouvám, jen...jen jsem se trošku lekl, to nic..." vysvětlím hned a poníženě odvrátím od něj pohled, přesto uslyším oddechnutí. Vrátí se k mým stehnům, tentokrát mnohem pomaleji, abych si stačil uvědomit, v jakých místech se právě s dotyky nachází.

„Lepší?" šeptne a já mlčky přikývnu na souhlas. Yoongi tedy promaže moje nohy, lehce a šetrně, jako u hrudníku a pažích, opatrně promaže i moje chodidla, která jsou na dotyk úplně hrubá kvůli strupům a prasklým puchýřům.

„Můžeš se otočit na břicho," ozve se jeho hlas a já se tedy překulím na druhou stranu, hlavu si položím na kousek polštáře a čekám, až Yoongiho horké dlaně ucítím na zádech. To netrvá dlouho, s upozorněním je na moje bedra přiloží a začne roztírat další várku krému.
Nejspíš by tady nastalo trapné ticho, kdyby někdo z nás nepromluvil, a já bych to rozhodně nebyl, mám co dělat s tím, abych nějak rozvířil svoje chaotické myšlenky při každém Yoongiho doteku na mojí holé pokožce.

„Tady ty nafouklé puchýře ti budu muset ještě propíchnout, že?" optá se a lehce přejede po jednom z nich, načež sebou opět trochu škubnu, tentokrát opravdu bolestí. Yoongi mě hned omluvně pohladí druhou dlaní po rameni.

„J-Jo...m-mám jich víc..."

„Vidím. Hmm, mohl bych se tě zeptat, co máš třeba rád? Myslím, kromě koníčků třeba nějaká místa, kam rád chodíš, nebo věci, které tě hodně povzbuzují, docela by mě to zajímalo," nemyslím si, že ho to skutečně zajímá, spíše se snaží, abychom se trochu rozmluvili a nepanovalo zde hrobové ticho, ale stejně mu na to rád odpovím, já sám se potřebuju trochu odreagovat.

„No...mám rád přírodu, takže jsem i rád venku, ale někde, kde nejsou lidi. Taky rád poslouchám hudbu, převážně nějaké naše skupiny, vidím v nich svoje vzory, takže mám pak i nějakou motivaci právě ke klavíru a celkově ke svým koníčkům, heh. Ummm, a taky mám rád různé čajovny, nebo pekárny, prostě místa, kam si člověk může sednout a neřešit okolí, ale naopak si vychutnat klid a...třeba si i přečíst knihu," vydám to všechno ze sebe, nad tím se Yoongi spokojeně uchechtne.

„Já sice nečtu knihy, ale jinak to s těmi čajovnami a pekárnami máme podobné, jednu dobu jsem stále chodil do Goyohan pekárny, je to kousek od muzea, kde jsem chvíli pracoval jako pokladní, vždycky jsem si potom zašel právě tam. Je to tam pěkné a ke kávě nebo čaji dávají zdarma takové ty koláčky štěstí, prostě pro zlepšení dne," usměju se nad tím, sice jsem tam nikdy nebyl, ač jsem si jistý, že jsem kolem něčeho takového projížděl třeba v autě, ale zní to hodně mile.

„A teď už tam nechodíš?"

„Mm, ani ne, sám už bych tam asi nešel, nebo ne, jako předtím, jen tak, ale ani nemám nikoho, kdo by tam byl se mnou a trávil tam se mnou čas. Jungkooka to vcelku omrzelo, není na taková klidná místa, on je spíš na nějaké akce. No, pořádnou práci aktuálně taky nemám, takže ani žádné kolegy...ale když nad tím přemýšlím, vlastně bych si tam i rád znovu zašel," řekne to tak klidně, radostně, ale zároveň sklesle, jako by už předem věděl, že tam stejně bude sedět sám a jediné, co mu zbyde, je přemítání nad všemožnými věcmi, které by člověk naopak nejraději z hlavy vypustil.

„Teď se nelekni, jo? Ale Hoseok říkal, že nemám vynechat ani hýždě," upozorní mě včas, než opatrně nadzvedne moje spodní prádlo a dlaněmi mi přejede i po pokožce na zadečku. Zachvěju se nad tím a svůj červený obličej schovám do polštáře. Naštěstí to netrvá déle než patnáct vteřin.

„T-To nic..." špitnu, i když už opožděně, trvalo mi, než jsem rozmotal svůj jazyk z návalu studu, ale už mě ten pocit pomalu opouští, když se Yoongiho dlaně přesunou k lýtkům.

„Napadá mě...nechtěl bys tam někdy zajít se mnou?" ozve se opět, když skončí s mazáním a pomůže mi se zpátky posadit, aby mě mohl začít ošetřovat – propichovat nafouklé puchýře, zalepovat ranky a obvazovat končetiny.

Zarazím svůj zrak do jeho lesklých zorniček, neřekl bych do něj, že by mě zval do pekárny, nemyslel bych si, že by dobrovolně se mnou trávil tolik času, ale nemůžu zapřít, že mě tahle otázka potěšila.

„To bych vlastně rád," špitnu s uculením, i Yoongimu cuknou koutky nadšením.

„Tak to moc rád slyším, Minie, určitě tam brzy spolu zajdeme."

Dobré odpoledne <33

Chtěla jsem vydat kapitolu včera večer, ale nějak jsem se k tomu nedostala >.<

Mějte se hezky, užívejte den <33