Vejdu do známé předsíně, kde si zuju boty a následuju hnědovlasého mladíka do obýváku. Uběhl týden, ve kterém jsem toho nezažil tolik, kolik jsem měl v plánu. Byl jsem převážně doma a učil své žáky na klavír, nebo jsem trávil čas s Jungkookem, ale ten teď taky v poslední dny prchá z bytu ven a schází se s tím Taehyungem.

Mojí každodenní rutinou je teď hlavně Hoseokův dům, ovšem kvůli Jiminovi. Tento týden byl ovšem nabitý i pro něj, chodil po doktorech, po různých vyšetřeních a kontrolách, které jsou nejspíše pro něj nezbytné, ale co jsem tak slyšel, zase má teď na pár týdnů od nemocnice klid. Pokud by tam tedy nemusel skrz nějaký problém.

Jak ale uběhl týden, přišel víkend, který si má Hoseok užívat někde jinde než doma. Jeho kamarád slaví narozeniny a já už jsem dávno slíbil a odkývnul prosbu, abych se postaral o toho světlovlasého drobka.

Předtím mi to opravdu nedělalo problém, ale teď se dokonce i těším a jsem opravdu rád. Dokonce jsem byl natolik ochotný, abych si pro něj osobně přijel a oni nemuseli trajdat autobusem či dokonce pěšky.

„Asi si můžeš ještě sednout, Jimin ještě nemá všechno sbalené," pousměje se Hoseok a rukou máchne směrem ke gauči potaženým dvěma měkkými dekami. Posadím se tedy a sundám ze sebe tenkou mikinu přes ruce.

„Jak je na tom vlastně Jimin s těma nohama?" zeptám se na první věc, která je teď mojí nejhlavnější otázkou pokaždé, když se sem dostanu. Naštěstí se Hoseok usměje a kývne hlavou.

„Je v pořádku, už chodí normálně, z nejhoršího je venku," jsem rád za tuhle dobrou zprávu. Hned jsem klidnější i já sám, když vím, že už Jimin tolik netrpí, i když je mi také jasné, že všech puchýřů se prostě nezbaví nikdy.

Hnědovlasý mladík se natáhne pro kousek papíru na stole a předá mi to.

„Přečteš to? Vypsal jsem ti tam všechno, co bys měl vědět, myslím, popisy k jednotlivým vitamínům, k antibiotikům, k dezinfekci a krémům, no...je toho dost, chtěl jsem ti to všechno vysvětlit, ale asi budeš potřebovat nápovědu, abys na to nezapomněl," pronese trochu nervózně, nejspíš je nesvůj z toho, že bude Jimin dva dny mimo jeho dohled, ale myslím, že se mnou bude v pořádku, dokážu se o něj řádně postarat.

„Jo, přečtu, a tohle jsou názvy těch léků a krémů, jo?" optám se a poukážu na menší nápisy, Hoseok ihned přikývne na souhlas a kývne hlavou směrem k futrům, o které je opřený šedo-bílý batoh.

„Ano, tamhle to všechno je, všechny obvazy, obinadla, náplasti, léky, krémy, mastičky...i Jimin ti bude radit, jak už jsem ti říkal. Ale teď jen abys věděl, až dojedete domů, tak mu rovnou dej vitamín C a B, antibiotika měl v poledne, další dostane až večer, taky to máš rozepsané na lístku. Po sprše ho celého promažeš krémem, hlavně opatrně, mastičkou mu natřeš nejpostiženější místa, takže dlaně, chodidla a ohyby pod lokty a koleny."

Snažím se to všechno vstřebávat, ale myslím, že se hlavně budu držet toho papírku s vysvětleními. Na první pohled se to zdá složité, ale nemyslím si, že to doopravdy bude nějak těžké, jistě to zvládneme.

„Ještě mu potom měkkými náplastmi zalepíš jednotlivé ranky, hodně se mu objevují na hrudníku, stehnech a zádech, takže ho hlavně pořádně prohlédni, nesmíš zapomenout na žádný sebemenší puchýřek. Taky, pokud bys viděl nějaký větší a nafouklý, bezpodmínečně se musí propíchnout a opět zalepit, na to nezapomínej, prosím. Ráno ho vlastně opět celého převážeš a v poledne mu dáš zase antibiotika a nějaké ty doplňky, ale to už možná budu u vás. A taky pozor na jídlo, dávej mu opravdu co nejměkčí věci, ať ho moc nebolí jícen."

Hoseok se mi snaží vysvětlit všechno, co je potřeba, nechce na nic zapomenout, chápu ho, nese opravdu velkou zodpovědnost, a i já si uvědomuju, že při jakékoliv chybě by mohl Jimin skončit v nemocnici, a to nechceme nikdo.

„Jasně, všechno to zvládnu, neboj se, Hobi," ujistím ho a s úsměvem se otočím k maličkému, jenž zrovna přišel do obýváku s delším bílým tričkem a šedými šortky, je ošetřený, jako vždycky, a chráněný v obvazech, tlustých ponožkách a speciálních rukavicích. Vše, jak jsem byl doteď zvyklý.

„Ahoj, Jiminie, tak co, jsi nachystaný? Můžeme jet?" drobek se nesměle pousměje a přikývne na souhlas. Ani si nesedá vedle, je mu jasné, že už by to nemělo smysl. Já si taky stoupnu a zamířím do chodby se obout a vzít nějaké věci, aby mi s tím nemusel Hoseok pomáhat, neboť Jimin by to nést neměl.

„Jo...ummm, snad mám všechno," špitne a docupitá ke mně do předsíně, kde si také obuje svoje letní botky, které jsou ovšem větší, aby do nich vecpal i chundelaté ponožky. Okouzleně se na něj podívám, je opravdu tak roztomilý, ale cítím teď stejnou zodpovědnost, jakou pociťuje i Hoseok, jsem si plně vědom, co si beru na bedra, ač jen na jednu noc.

„Tak se hlavně opatruj, dobře, motýlku?" řekne starostlivě hnědovlásek a Jimin souhlasně přikývne, ještě se ke svému staršímu bratrovi otočí a opatrně ho obejme. I Hoseok kolem něj omotá svoje paže, ovšem lehce, aby ho příliš nestiskl a neublížil mu. Poté ho ještě letmo líbne do světlounkých vlasů a pohladí ho po nich.

„A buď hodný," upozorní ho ještě, nad čímž se Jimin roztomile zahihňá, i já se uchechtnu a poukážu na malého chlapce před Hoseokem.

„Ten je snad hodný vždycky, ne?"

„Heh, no, divil by ses," zasměje se starší bratr Jimina, ten stydlivě sklopí zrak a oddálí se od něj, naopak přijde blíž ke mně a dá mi menším kývnutím najevo, že můžeme vyrazit na cestu ke mně domů.

„Dobře, tak pojďme, a neboj, Hobi, kdyby cokoliv, zavolám ti," uklidním ho a vezmu do náruče všechny batohy se zdravotnickými věcmi i oblečením pro Jimina. Ten mě následuje až k mému autu a zastaví se u dveří, které jsou lehce škrábnuté ještě od Jungkooka. Vypadá to, jako by si ani nebyl jistý, jestli na ty dveře vůbec sáhnout. Pousměju se a do kufru hodím všechny věci.

„Sedni si, kam chceš, Minie, stejně pojedeme tak pět minut," Jimin se opět uculí, nejspíš jsem ho potěšil tímhle oslovením, které si tak oblíbil. Otevře dveře od místa spolujezdce vepředu a posadí se, zatím, co já zavřu kufr a přemístím se k volantu. Připoutám se a letmo zkontroluju Jimina sedícího klidně vedle mě.

„Dneska ti to sluší, mimochodem," pochválím ho a on opět v obličeji nabere červenější barvu, jeho rty se zakřiví do stydlivého úsměvu a zrak sklopí ke svým obvázaným kolenům, se kterými i lehce zahoupe.

„Um, děkuju...i tobě to sluší."

***

„Tak, vítej tady v tom skromném bytě, jednotlivé místnosti jsou sice trochu menší, ale nemyslím si, že je to tak zlé...no, možná se mi to jen zdá malé, když tady bydlím se svým bratrem, ale jak vidím, Jungkook ještě není doma," pronesu a odnesu oba dva batohy ke mně do ložnice, vzhledem k tomu, že tam Jimin bude muset spát se mnou, protože víc pokojů nemáme a gauč v obýváku není roztahovací.

Ještě jsem mu o tom neřekl, ale mám docela velkou postel, takže snad se Jimin nebude zlobit, nebo mu to nebude vadit. Vrátím se z ložnice zpět do obýváku, kam už šel Jimin.

„No, kdybys měl třeba hlad, nebo něco potřeboval, stačí říct a já-..." zarazím se a pohlédnu na drobka, jak sedí na židli u klavíru a bříšky svých malých prstů vyčuhujících z rukaviček opatrně přejíždí po jednotlivých klávesách.

„Páni, klavír je mnohem hezčí než elektrické klávesy," vydechne a jednu klávesu lehce stlačí, ta ovšem nevydá příliš silný zvuk, spíše utlumený, vzhledem k tomu, jak pomaličku a jemňounce byla klávesa stlačena.

„Oh, chtěl by sis zahrát? Klidně můžeš, vlastně tě i můžu něco málo naučit, chtěli jsme přece začít s hodinami, hmm?" jeho očka kávové barvy se se mnou střetnou, když se ke mně Jimin otočí, vypadá natěšeně, nedočkavě a rychle přikývne hlavou.

„To bych moc rád! Jen potřebuju náplasti..."

„Podám je, počkej tady," mrknu na něj a odběhnu do ložnice, chytnu po batohu s léky a obvazy a začnu se v něm přehrabovat. Je tady dost věcí, které možná ani nevyužiju, naštěstí najdu i krabičku s obyčejnými náplastmi. Vezmu deset kousků, na každý prst jednu, aby si mohl Jimin zahrát, aniž by se bál otlačenin a puchýřů na svých polštářkách prstů.

Přiběhnu zpátky, Jimin sedí stále na stejném místě, už ke mně natáhne ruku, aby si mohl prsty zalepit, ale já si k němu s úsměvem kleknu a položím si náplasti vedle sebe na podlahu.

„V pořádku, zalepím ti je, bude to rychlejší. Ehm...tím teda nechci říct, že jsi pomalý, nebo že někam spěcháme, to vůbec, ale...i tak," dořeknu s nervózním zasmáním a chytnu opatrně jeho ručku, abych mohl začít jednotlivé prstíky zalepovat. Opět mám tak na chvilku možnost dotýkat se jeho heboučké pokožky na vyčuhujících prstech.

„Líbí se mi, jak jsi ke mně pořád, tak opatrný a šetrný," řekne tiše a spokojeně Jimin, to mě donutí zvednout zrak od prstů k jeho očím. I on je má nasměrované ke mně, proto se s nimi střetnu. Tolik krásy, nevinnosti a roztomilosti v jednom pohledu. Nedokážu udržet pocit k úsměvu.

„Protože ti pořád nechci ublížit," řeknu a na chvilku nechám jeho prsty být, místo toho ho jemně chytnu za ručku a palcem přejedu po hřbetě rukavice, „jsi jako křehká květinka, víš?" šeptnu už trochu tišeji, ale stále udržuju oční kontakt s tím krásným stvořením.

Rty dá lehce od sebe a nechá se, abych ho dál jemně svíral v dlani. Poté taky s pousmáním promluví, a mluví stejně tak tišeji, aby nenarušil tu příjemnou atmosféru mezi námi.

„Ty jsi tady přece ta květina, Yoongi," usměju se a trochu víc se k němu přiblížím, potěší mě, když on se nijak neodtáhne, ale zůstane dál klidně sedět a koukat mi do očí. Konečně mám jedinečnou možnost se ho na tohle lépe otázat.

„Proč jsem zrovna já květina?"

„No...motýlci mají přece květiny rádi, jsou krásné, tak proto..." šeptne trochu rozechvěle, nejspíš ho znervóznilo, jak to řekl nahlas, mohlo by mi to vyznít jakkoliv, ale mě to vyznělo jako obrovská lichotka a náznak toho, že už v jeho očích nejsem tak cizí.

„A ty mě máš rád a připadám ti krásný?" druhou ruku natáhnu k jeho tváři a opravdu lehce, jen bříšky prstů, ho pohladím po heboučké tvářičce s růžovým odstínem. Na otázku mi ale už neodpoví, protože se otevřou hlavní dveře a poté zaslechneme hlas mého bratra.

„Jsem doma!" křikne a já si pro sebe protočím očima. Ten si to umí načasovat, ale kdo ví, možná je to i dobře, že nás takhle přerušil, ani nevím, o co se pokouším, vyvolat v Jiminovi něco, co v něm ani není? Nějaká láska ke mně? Tohle cítím jen já a neměl bych do toho takhle Jimina násilně tahat. Raději se vrátím k zalepování jeho prstů, zatím, co se v obýváku objeví vysoký blonďák.

„Oh, ahoj, prcku, ty už jsi vlastně tady, no nebudu rušit, jdu se osprchovat, jsem úplně zpocený, venku je pořádné dusno," zasměje se a opět odejde vedle

„Ahh, vylekal mě," zasměje se Jimin a já s úsměvem pokývám hlavou. No, to není jediný.

Taak, Jimin už je u Yoongiho :33<33

Jakpak se máte všichni? <333

Taky vám ty prázdniny nějak utíkají? :cc jak to, že už uběhl týden T-T