Ležím ve své posteli, ještě nepřikrytý ani vlastně nevysprchovaný, v rukou mám mobil, jeho lehce ztlumené světlo mi svítí přímo do obličeje, což není úplně nejlepší v tomhle přítmí, ale vzhledem k tomu, že takhle většinou s mobilem neležím, nemusím se o svoje oči nějak extrémně obávat.

Zase jsem si musel vyhledat mně už známou chorobu – nemoc motýlích křídel. Kromě toho, že si pročítám nějaké příběhy lidí s tímhle problémem, našel jsem si i nějaké články, které blíže popisují, jak náročné je ošetřování a celkové starání se o nějakého motýlka.

Mám sice tu výhodu, že se na cokoliv můžu zeptat Hoseoka, ale nechci se úplně zajímat o něco, co není úplně můj problém, mohlo by to působit dost neslušně.

To, co se dneska stalo, mě skutečně vyděsilo. Hned, jak Hoseok sundal Jiminovi jeho boty, zhrozil jsem se nad pohledem na úplně sedřenou kůži a začínající puchýře, chudáček, jak musí vypadat teď, jistě je už dávno ošetřený, Hoseok mi odepisoval, že je už Jimin v pořádku, teda svým způsobem, ale stejně je mi líto, že se tohle muselo stát kvůli tomu, že já jsem navrhl nějaký výlet, kam Jimin ani nechtěl.

Příště budu raději držet jazyk za zuby, i když to bylo prvně fajn, i Jimin se vcelku bavil, jistě ho mrzelo, že udělal tuhle hloupost, nakonec se mu vycházka jistě líbila, ale nebýt tohohle...

„Už jsem, můžeš jít, nechal jsem ti nějakou teplou vodu, hyung," uchechtne se hlas mého mladšího bratra, jenž se už vysprchovaný a voňavý svalí na moji postel celý obnažený, jen s ručníkem kolem pasu. Letmo nakoukne k mému displeji a poté mi věnuje tázavý pohled, který jednoznačně říká: „už zase tohle téma?"

„Yoongi, možná mi to tak jen připadá, ale jsi tím Jiminem skoro až moc zaujatý," řekne polohlasem, díky kterému krásně vynikne jeho menší chraplák. Jeho tóny hlasu jsou opravdu pozoruhodné, dokáže s nimi experimentovat a občas jsem stále trochu naštvaný, že Jungkook raději při výběru školy nezvolil tu s hudebním zaměřením. Nechci mu sice brát jeho obrovský koníček ve výtvarném umění, ale on má prostě tolik dalších talentů, kterých je opravdu škoda dál nerozvíjet.

„Nemyslím si, jenom...je to zajímavý človíček."

„Je zajímavý proto, protože má nemoc motýlích křídel, nebo je v tom ještě nějaký důvod?" optá se můj mladší bratr a položí si paže za hlavu, aby se mu lépe leželo na matraci bez polštáře.

„Ne, není to jen tou nemocí, přišel mi zajímavý už předtím, když jsem o tom ještě ani nevěděl. Hmm, ty jsi ho viděl prvně, Kooku, jaký máš na něj názor?" konečně zhasnu displej a nás tak pohltí přítmí, které osvětluje jen světlo z koupelny, které Jungkook nezhasl, nejspíš předpokládal, že ho ihned vystřídám.

„No, věřím, že je ve skutečnosti jiný, než jakého jsem ho viděl, ale na první dojem to bylo prostě takové dítě...nevím, přišel naštvaný, po cestě jsem o něm pomalu nevěděl, pak odešel ubrečený," nastavím kamenný výraz a hodím Jungkookovi polštář na obličej.

„Tak to byl hodně špatný první dojem, rozhodně není dítě, působí na mě naopak hodně inteligentně, ale zároveň je povaha, která se musí ochránit," rozhodnu a vstanu z postele. Jungkook mi hodí polštář zpátky a se zasmáním vstane z mojí postele.

„A ty jsi ten zachránce?" na tohle mu už neodpovídám, hodím polštář na postel, chytnu po ručníku a zalezu do koupelny. Jen, co za sebou zavřu a zamknu, s povzdechnutím se na chvilku o dveře opřu a zamyslím se nad slovy, která dnes padla.

Míchají se ve mně zvláštní pocity, jako barvy, které k sobě nepatří a po zamíchání vytvoří jen ošklivý tmavý odstín, který se snad nedá ani barvou nazývat. Šimrá mě v břiše, ale není to to příjemné šimrání, které jsem cítil u Hoseoka doma, tohle je šimrání připomínající zcela jiný hmyz, než jsou motýlci, skoro bych to přirovnal k termitům nebo švábům.

Možná jsem opravdu příliš zaujatý obyčejným šestnáctiletým klukem, ale co můžu dělat. Mám ho neustále v hlavě, mám tendenci se o něj strachovat a zajímat se. Je jako toulavá kočka, kterou bych měl jen s letmým zavaděním pohledem obejít a jít dál, ale místo toho se k té kočce sehnu a pohladím ji, v tu chvíli zjistím, že je nemocná, měl bych rychle vstát a raději odejít, přenechat ji někomu jinému, kdo na ni narazí, ale místo toho ji vezmu do náruče a odnesu k sobě domů.

Takhle bych přirovnal svoji mysl a Jimina, moje hlava si ho prostě bezmyšlenkově vzala a odmítá se ho vzdát. A já můžu jedině uvažovat, co tohle všechno znamená.

***

Probudí mě ostré zvonění našeho zvonku, které se neustále opakuje a nedá mi pokoj. Musí být jistě hrozně brzy, protože se cítím jako přejetý parním válcem, když se jen pokusím otevřít oči. Včerejší den mi dal zabrat a odpočinek je to, co teď nejvíce potřebuju i den po dlouhém chození

„Hyung, měl bys vstávat! Hádej, kdo přišel!" zvolá na mě z chodby hlas mého mladšího bratra, divím se, že je už vzhůru, nakonec nejspíš nebude až takové brzké ráno, jak se mi může na první pohled zdát. Vyškrábu se do sedu, se zívnutím rozlepím oči a pokusím se zaostřit na hodiny, ač mám zorničky ještě pod mlhavým obrazem, nakonec se mi podaří dohlédnout k ručičkám na hodinách.

Za půl hodiny je poledne.

„Yoongi," osloví mě už klidněji Jungkook, jenž mi vejde do ložnice a odkryje ze mě peřinu. Nespokojeně zamručím nad přívalem menšího chladu, nohy mám holé, takže si je ihned přitáhnu k sobě, abych zabránil úniku nastřádaného tepla.

„Jestli je to zase máma, nechceš jí říct, že jsem po náročném výletu? Potřebuju vstát pomalu..." hlesnu menším ranním chraplákem a aspoň si uhladím dlaní svoje černé kadeře, které právě trčí po jednotlivých pramenech do všemožných stran.

„Není to máma, proto bys měl raději vstát hned, už jedou výtahem, pohni si," oznámí a zamíří zpět do chodby vyhlížet návštěvu. Jsem zmatený, nečekám nikoho, aspoň doufám, že jsem si na dnešek nenaplánoval dalšího žáka na klavír, tohle by byla vcelku potupa, ale o tom bych jistě věděl, nejsem tak hloupý, abych si někoho plánoval na takový čas, jako je teď.

S povzdechnutím se převalím k okraji postele a nohy svěsím dolů, holá chodidla se střetnou s příjemným koberečkem, u kterého mě čekají i teplé pantofle.

„Ahoj, Kooku, no nazdar, ty jsi zase o hlavu vyšší, nemyslíš? Za chvíli se tě začnu trochu bát, člověče," zasměje se z chodby hlas, který až moc dobře poznávám. Natož, jak byly moje oči ještě slepené, teď jsem je vytřeštil natolik, že je nějaká únava pryč.
Vyšvihnu se na nohy, jako by do mě vpustili elektrickou vlnu, taktak si stačím nazout pantofle, už vyběhnu ze své zatemnělé ložnice.

Jak jsem jen mohl zapomenout, co je dneska za den.

Zprudka se zastavím za dveřmi, zapřu se o futra ložnice a zahledím se na osobu postávající u vchodových dveří i s mým mladším bratrem. Vysoký, ovšem Jungkook ho opravdu skoro začíná přerůstat, chybí mu jen kousek.
Vlasy nabarvené na stříbrný odstín šedé, ladí k nim šedé tričko i světlé delší kalhoty. Jeho tmavé oči mu zvýrazňují sklíčka brýlí s tenčími obroučky, na tváři dva malé ďolíčky z úsměvu.

„Ale, ale, kdo se nám probudil?" zasměje se znovu směrem k mojí osobě a roztáhne paže od sebe, aby mi naznačil, že by uvítal vřelé objetí.

„Namjoone, jak jsem na tebe mohl zapomenout," povzdechnu si a nadšeně se rychlejším krokem vydám k němu, abych svému věrnému příteli mohl padnout do náruče. Ač objímání není můj šálek, mám své výjimky, kromě svého vlastního bratra je to i tenhle člověk, jenž je mojí důležitou součástí života – kamarád ještě ze školy.

Natisknu se s pousmáním na jeho hruď, teď se mezi ním a mým bratrem můžu lehce cítit, jako malé děťátko, se svojí výškou a drobnější postavou se mezi nimi téměř ztrácím, i když nejsem až tak drobný, jako je například takový Jimin, ten už by si musel dát pozor, aby ho ti dva nezašlápli.

„Ahh, strašně rád tě zase vidím," vydechnu spokojeně, ještě bych se klidně objímal, ale jakmile zaslechnu menší hluk za našimi zády, odtrhnu se od Namjoona a svůj zrak stočím ke vchodovým dveřím.

„A mě nikdo nepřivítá?" ozve se ten jeden jediný člověk, na kterého jsem tolik nečekal. Promnu si obočí a trochu nervózně pohlédnu na černovlasého mládence v modré tenké mikině a s plnými rty, jak se pomalu sune do našeho bytu na svém vozíčku.

„Aish, máte to tady pořád tak malé, pomalu se tady nevytočím," uchechtne se a přijede až k nám. S pozvednutým obočím sklopím hlavu k mládenci a pokusím se o úsměv, ač muselo jít poznat, jak nepřirozený je. Ale on je s tím jistě sžitý, moc dobře ví, že nepatří mezi moje oblíbence, ovšem všechno bere s humorem a rozhodně ho to nerozhodí.

„Čau, Jine..." zamrmlám a odtáhnu se dál i od ostatních, opět mám pocit, že potřebuju ubezpečit svoji osobní zónu.

„No ty zníš nadšeně, neobejmeš mě taky? Huh?" uchechtne se a rozpaží ruce, ale já s nakrčeným nosem zakroutím hlavou v nesouhlas.

„Ne, to je dobrý, já se neobjímám," odpovím a on nad tím s menší zasmáním mávne rukou.

„Jak u koho, viď? No dobře, tady se asi nikdy nezavděčím," cekne s protočením očí, Namjoon ho hned s úsměvem chytne za rameno a soucitně ho po něm pohladí. Nevadí mi, že jsou spolu, jako pár, vlastně jim to přeju, pokud jsou spolu šťastní, což nejspíš ano, když už jsou spolu takovou dobu, ale nic to nemění na tom, že si Jina k srdci úplně nevezmu.

„Budete tady obědvat, že?" optá se hned mile Jungkook, jenž má dnes jídlo na starost. Oba dva hned přikývnou a odeberou se směrem k obýváku, Jin po mě ještě hodí pohledem.

„Heh, vypadáš, jako po flámu, co se děje," zasměje se a otočí svůj vozíček směrem k místnosti, kde už jsou i ti dva. Protočím nad tím očima.

„A ty zase vypadáš, že jsi vyrostl, co se stalo, máš vyšší kola?" Jin se ke mně překvapeně otočí, ale poté se zasměje a stočí vozíček zpět mým směrem. Normálně bych si z něj nedělal takovou srandu, vím, že jeho hendikep není k smíchu, ale on sám je člověk vyrovnaný sám se sebou a dokáže se zasmát i sám sobě, to je snad jediná věc, kterou na něm obdivuju.

„Hmm, vozíčkářský humor?"

„Jo, ten mám nejraději," odpovím klidně.

„Jo? Tak to je fajn, dávej bacha, abych ti omylem nepřejel nohu," uchechtne se nad mojí poznámkou a odjede přes práh do obývacího pokoje.

Dobré odpoledne <33

Užíváte víkend? V pondělí už začíná poslední týden školy :333<33

No, Namjin už je na scéně, a řekla jsem si, že Jimina tady nenechám samotného s nějakým zdravotním problémem, aby tolik nevyčníval mezi všemi ><

A Yoongi už si taky něco pomaličku uvědomuje :Dd teda doufejme xdd