Sedím na malém gauči už nějakých deset minut. Jimin se prvně zdál plachý a stydlivý, nevypadalo to, že by chtěl něco zahrát zrovna přede mnou, ale když jsem se začal bavit s Hoseokem a v podstatě dal najevo, že nějaké klávesy teď úplně nevnímám, odvážil se k nim nakonec sednout a já jsem konečně uslyšel příjemné tóny, které mě dostaly do zcela jiného prostoru mojí pozornosti.

Rozehrál se, z tichého pianka se dostal do odvážného a sebejistého forte, doteď věnuje svůj pohled jen klávesám, jeho tmavé panenky přeskakují z jedné klávesy ke druhé, ruce jsou spíše křečovité, než uvolněné, jde vidět, že se snaží všechny správné klávesy stlačit včas, což pro něj nejspíš není moc jednoduché, jeho prsty jsou lehce zkrácené a jejich rozpětí tedy také není dostačující, ale je fascinující, jak ho ani tohle nezastavuje a on, jako by si snad řekl: „moje nevýhody mi nebudou bránit v koníčku".

Zaslechnu dokončující melodii, posledních pár tišších tónů mi zazní v uších, než nakonec vše utichne. Neudržím svoje dlaně a nechám je zatleskat na důkaz chvály i uchvácení z Jiminových schopností, protože stále mi leží na paměti, že on podle not nehraje, pouze podle sluchu, ale tohle ladí natolik, že bych to ani nestačil zaregistrovat.

„Páni, tak tohle jsem nečekal, hraješ moc krásně, Jimine," řeknu s úsměvem, načež se Jimin uculí a zalepenými prsty si odhrne světlé jemné pramínky svých vlasů z čela.

„Děkuju, tuhle jsem trénoval asi dva měsíce, naposlouchal jsem si to z různých tutoriálů a pokusil se to taky naučit, i když...je to složitější, když neznám noty," vysvětlí a vstane z malé kulaté stoličky u kláves. Opatrně došlápne svými chodidly schovanými v tlustých ponožkách na podlahu a dojde ke gauči.

„Určitě se toho naučím víc, Yiruma je můj oblíbený skladatel a klavírista," řekne nakonec, než dosedne na měkký povrch gauče.

„Vážně? Tak to rád slyším, taky jsem od něj hrál spoustu skladeb, nemůžu sice říct, že je můj nejoblíbenější, ale rozhodně patří do mého žebříčku," odpovím. Je dobře, že má ten kluk nějakou svoji motivaci hrát, myslím, že zrovna v jeho případě je důležité mít nějaké koníčky a záliby, něco, co ho naplňuje, zajímá a odnáší ho to od veškerých problémů spojených s jeho nemocí.

Jimin si náhle začne odlepovat náplasti ze svých prstíků, tím mi dá akorát najevo, že s klávesami pro dnešek skončil.

„Ty už nebudeš hrát?" zeptá se Hoseok a nechá Jimina, aby mu náplasti hodil do dlaní, nejspíš je chce vyhodit do koše za něj.

„Ne, stačí mi to, klidně si k tomu může sednout zase Yoongi," je vážně tak skromný a milý, ale já už stejně budu muset za chvíli odejít. Jungkook na mě bude čekat doma, slíbil jsem mu, že přijdu trošku dřív, aby mohl trávit víc času se svým bratrem.

„To je v pohodě, já už jsem na odchodu."

„Oh," vydá ze sebe tenčí hlásek a až lítostně mladík sklopí hlavu ke svým obvázaným nohám, „to je škoda."

„Yoongi sem teď chodí vcelku pravidelně, uvidíte se jistě brzy," mrkne na svého brášku Hoseok, no, musím souhlasit, k Hoseokovi poslední dny docházím opravdu často, nejen skrz nahrávání, ale řekl bych, že i skrz samotného Jimina.

„Pravda, zítra mám zase hodinu klavíru, nevím, jak budu stíhat, ale pak mám opět dny pro sebe. Mm, to mi připomíná, že jsem svému bratrovi slíbil nějaký menší výlet, pokud byste se chtěli účastnit, budu jedině rád."

Možná jsem to na ně neměl tak vychrlit. Hoseok sice vypadá, jako by to rád přijmul, jen si možná není jistý, zda něco takového Jimin zvládne a zda nad tím vůbec uvažovat a riskovat další nepříjemnosti, ale Jimin vypadá vyděšeně, myslím, že se mu nikam nechce, ale nejspíš už dopředu tuší rozhodnutí jeho staršího bratra.

„No, to by asi-..."

„Hyung..." skočí mu do věty malý blonďáček a opatrně ho chytne za rukáv, jenž začne žmoulat v dlaních schovaných v rukavičkách. Myslím, že většina lidí v jeho věku má chutě někam vypadnout, obzvlášť v létě, zažít něco navíc, ale netuším, jaký pohled na to má někdo s nemocí motýlích křídel, no, nejspíš ho to dost brzdí, pokud on sám s touhle chorobou není smířený a neumí se před lidmi ukazovat ve své plné kráse.

„Promyslíme to," usměje se nakonec hnědovlásek a já tedy raději souhlasím, nemám zapotřebí nikoho z nich přemlouvat, byl to jen návrh a vlastně jsem měl možná raději mlčet.

„Dobře, tak já pomalu jdu, uvidíme se tedy pozítří."

***

„Napadlo mě, Yoongi, že bychom si vlakem zajeli do lesů v Jillye-myeon, je tam pár tras, buď bychom se prošli po těch krkolomnějších cestách, anebo bychom šli normálně trasu, kudy chodí i kočárky, takže ani jeden kopeček, takže je to na tobě, jestli by ses raději unavil, nebo naopak zrelaxoval."

Jungkook očividně zabral celý svůj čas hledáním místa, kam by se dalo společně zajít, ač jsem doufal, že vymyslí něco méně náročného, myslel jsem třeba procházku kolem jezera, anebo prostý den strávený v centru města, ale Jungkook raději zvolil půldenní program.

„Myslím, že se unavím tak jak tak, ale raději tu lepší trasu, je možné, že s námi půjde i Hobi s Jiminem a Jimin by potřeboval spíše něco nenáročného, i když...nevím, jestli i tohle na něj není moc," vydechnu zamyšleně. Blonďák se ke mně přisune a ukáže zadanou a vyznačenou trasu na mapách.

„Dívej, je to necelých sedm kilometrů, půjdeme přibližně dvě hodiny," Jungkook mi svůj mobil s mapami strčí až pod nos, ale mě to stejně nepřesvědčí. Sice ještě neznám Jimina tak dobře, abych mohl soudit trasu, ale stejně myslím, že je to na něj dost.

„A další dvě hodiny zpátky..."

„Nemusí jít zpátky, na konci je hospoda a autobusová zastávka, mohli by se potom svést busem k vlakovému nádraží a odjet domů dřív," protočím očima nad jeho výřečností, on si vždycky najde důvod, proč je jeho nápad naprosto skvělý. Ale vlastně je to jedno, podle Hoseokova výrazu v obličeji jsem spíš pochopil, že by raději nechal Jimina doma, maximálně s ním zašel na zmrzlinu a zpátky.

„Hele, Yoongi, četl jsem pár příběhů lidí s nemocí motýlích křídel, zajímalo mě to, tak jsem si to pročetl a přišlo mi, že ti lidi přes všechny ty problémy dělali vše, co je baví, i sporty, obzvlášť ti, kteří mají tu lehčí formu, není Jimin stejný případ?" zamyslím se nad těmi slovy, je pravda, že i já jsem si pročítal dost článků a připadalo mi, že ač ti lidé nežijí jednoduše a každý den je pro ně boj, nezahazují svoje koníčky a snaží se žít naplno, jako všichni ostatní, ale Jimin mi takový nepřijde, přijde mi, jako by byl spíš uzavřený všem možnostem.

Je mi až příliš jasné, že Jimin se svojí nemocí smířený není, skrývá ji před ostatními, stydí se za to, poznal jsem to nejen z Hoseokova vyprávění, ale i z Jiminova chování. Myslím, že dokud to nepřijme a nebude se sebou spokojený takový, jaký je, nemůže se takhle posouvat dopředu.

Možná má nějakou motivaci v hudbě či umění, ale to není dostatečné, on potřebuje chtít žít naplno, přijmout svoje problémy a snažit se života užívat. Že to říkám zrovna já, já, který se vždycky raději držel dál, raději vždy zůstal zalezlý a nechodil do společnosti. Já sám jsem nebyl typ člověka, který by chtěl zažívat dobrodružství, ale z nějakého důvodu mám pocit, že Jimin není úplný introvert, jak se na první pohled zdá.

Řekl bych, že on je vevnitř veselý člověk, ale tahle skvělá vlastnost se schovává pod obrovskou kupou úzkostí, černých myšlenek a neštěstí z vlastního osudu.

„Já nevím, Jungkooku, nechci ho porovnávat s ostatními nemocnými, každý je totiž jedinečný a každý to vnímá jinak, to, že se nějaký motýlek dokázal odhodlat k přesednutí na jinou květinu a ochutnat jiný nektar, neznamená, že všichni ostatní motýlci se odváží udělat to stejné..." dořeknu sklesle, neřekl bych to do sebe, ale opravdu mě tahle situace dost trápí, trápí mě Jimin, trápí mě jeho přístup ke své nemoci. Strachuju se stejně, jako jeho starší bratr, přitom jsem jen známý od vedle.

„Páni, hezky řečeno, netušil jsem, že máš schopnost takových přirovnání," uchechtne se světlovlasý mladík.

„Nemám, tohle mi nikdy nešlo," po téhle odpovědi se zvednu a zamířím do místnosti vyhrazené pro malbu. Dlouho jsem si nevymaloval svoje pocity, nehodlám Jungkookovi opět krást plátna, pouze si vypůjčit to nejmenší, co najdu.

„Nezapomeň nemalovat nic konkrétního, prosím, zůstaň u abstrakce!" zvolá na mě jeho hlas, zní, jako by byl už smířený s další ztrátou a poté dalším traumatem, který dostane z pohledu na moje následující dílo. Zasměju se pro sebe a vstoupím do prázdné místnosti.

„To víš, že jo, ty abstrakce, namaluju si, co já sám chci," šeptnu si pobaveně pro sebe a postavím malé plátýnko na stojan.

„Prostě namaluju motýla. Je mi jedno, že bude vypadat jako skvrna z Rorschachova testu."

Dobré odpoledne <33

No, jestli Jimin půjde taky na výlet, o tom bude rozhodovat Hoseok, takže se kdyžtak obracejte na něj xdd

A užívejte dnešek <33