„Páni, no, Yoongi, myslím, že máme hotovo, alespoň teda ty, já už to jen všechno zpracuju v programu a můžu novou skladbu vypustit do světa, ještě jednou díky za pomoc."

Hoseok zní vážně nadšeně, no ještě aby nebyl, strávil nad tím docela dlouhou dobu, chápu, že není jednoduché si veškerou hudbu zařizovat sám, kromě toho, že složil slova i melodii, ještě to musel zpracovat dohromady. Jsem vlastně taky rád, že jsem se opět mohl podílet na jeho tvorbě, budu pyšný sám na sebe, až v titulkách jeho videoklipu uvidím i svoje jméno u zmíněných kláves.

„Jsem rád za tebe, Hobi," usměju se na něj a svůj zrak stočím opět k osobě sedící na malém gauči mlčky a stále ve stejné pozici, jako by se snad obával každičkého sebemenšího zvuku, jenž by mohl vyrušit a zkazit celé nahrávání. Alespoň myslím, že mu právě tohle běhá hlavou.

„Jimine? Nechceš pustit ke klávesám? Je hotovo, jak už jsi slyšel," pronesu směrem k němu, jeho zrak se náhle obrátí mým směrem, napřímí se v zádech a trochu překvapeně, jako by ho moje oslovení zaskočilo, si prohlédne klávesy po mé levici.

„Um, já...asi ti vážně nemám co předvést."

Je roztomilé, jak skromný je, jak se snaží upozornit na to, že on profesionál není, nejspíš si myslí, že něco velkého od něj očekávám, že budu potom zklamaný, nebo dokonce mu něco zkritizuju, ale od toho tady nejsem.

„To vůbec nevadí, hraj si, co si hráváš normálně, nehleď vůbec na to, že tě tady poslouchám, nemám v plánu tě nějak hodnotit, nejsi na talentových zkouškách, abys byl nervózní z vlastního koníčku," vysvětlím mu stručně, aby si to vzal k srdci. Konečně se malý blonďáček pousměje a koukne na mladíka vedle u mikrofonu.

„Um, hyung? Mám si teda skočit pro náplasti?"

„V pohodě, zajdu pro ně, stejně je čas na antibiotika, donesu to všechno," řekne rychle mile Hoseok a odběhne z nahrávacího studia ke schodům vedoucím nahoru do chodby. Ocitnu se tady s tím drobkem sám, což vede k náhlému tichu, jak už jsem mohl, tak nějak tušit.
Ani já nejsem upovídaný, ani on není, vidím v něm stejného introverta, jako jsem já sám, proto se není čemu divit, že nám sklaplo, došla slova, člověk si ani neuvědomuje, jakou práci v komunikaci odvádí jeden jediný člověk, kterým je právě Jiminův starší bratr.

„Náplasti?" optám se trochu hloupě, nechtěl jsem položit konkrétní otázku, kdyby mi náhodou něco uniklo, abych se nedostal do další nepříjemné situace, ale Jimin se naštěstí nervózně pousměje a pokývá hlavou.

„Jo, vždycky, když hraju na klávesy, nebo když si kreslím nebo píšu, většinou si zalepuju prsty náplastmi, protože mám kůži křehkou obzvlášť na rukách a konečky prstů by to mohly hodně odskákat, tím myslím...i z obyčejného nátlaku na moje bříška prstů si můžu vytvořit bolestivé puchýře."

Povzdechnu si nad jeho srovnaným výrazem – srovnaným, ale zároveň skleslým. Jistě se snaží působit, že je na tohle zvyklý a vlastně všechno zvládá a přijímá to, ale vidím mu na očích, že ho to trápí. Kde, kdo by si pomyslel, že člověk, jenž s touhle nemocí žije doslova od narození, je vlastně zvyklý a něco jako lítost, soucit či prostá komunikace o jeho stavu není potřeba, ale když se podívám na Jimina, zřetelně vidím, že on smířený se svým slabým tělem rozhodně není a pořádnou podporu či mluvení o jeho nemoci potřebuje jako sůl.

„Mrzí mě, že i tyhle jednoduché věci jsou pro tebe další obtíží, musí to být těžké být neustále v pozoru a hlídat si snad každičký pohyb, aby se něco nestalo," šeptnu soucitně a přisednu si vedle něj na pohovku. Stále si ale nechávám odstup, nechci narušit jeho osobní komfortní zónu, sice nejsem v oboru psychologie moc zkušený, ale vím, že takhle si u něj získám lepší dojem, i když si to on možná ani neuvědomuje, tak jeho mozek dobře vnímá, kdo je v jeho blízkosti a co všechno si k němu dovoluje.

„Snažím se to brát pozitivně a nedělat si z toho těžkou hlavu..."

„Ty se snažíš, nebo tvůj hyung chce, abys to tak bral?" Jimin na mě trochu překvapeně koukne, ale hned na to odvrátí pohled ke svým obvázaným kolenům a nervózně si olízne svoje růžové plné rty.

Myslím, že jsem svoji odpověď právě získal, to nemusel Jimin říkat ani slovo.

„Jsem zpátky," ozve se Hoseokův hlas, v další vteřince se hnědovlásek konečně ukáže ve dveřích. Sedne si z opačné strany, než sedím já, a natáhne k blonďáčkovi dávkovací stříkačku s přesným množstvím jeho léků. Stejně jako minule, i teď se Jimin nechá, aby mu jeho bratr vpustil do pusy všechnu tekutinu, kterou poté spolkne a zapije obyčejnou vodou.

„Chceš pomoct s těmi náplastmi?" optá se Hoseok, ale Jimin hned zakroutí hlavou v nesouhlas a kousky nastříhaných náplastí si položí na stehno, aby si mohl postupně zalepit všechny prsty, které mu vyčuhují z rukavic, neboť rukavice sahají pouze k druhému kloubu na každém prstě, takže konečky z nich vyčuhují a bříška prstů jsou tak nechráněná.

„Zvládnu to, díky, Hobi-hyung."

Začne si prsty jednotlivě zalepovat, moc to neutahuje, jde mu pouze o překrytí holé kůže, pozoruju to, jako napínavou scénu seriálu, to si možná ani neuvědomuju, ale možná to dělám z ochranářských důvodů, nejspíš se ve mně probouzí pocit ho kontrolovat stejně, jako jeho starší bratr, aby si nějak neublížil.

Levá ruka se mu zalepovala dobře, ale teď přichází na řadu pravá a jde vidět, že Jimin zápasí vůbec s odlepením malého papírku z náplasti. Trochu jsem tušil, že mu nakonec pásek náplasti z ruky vypadne a přistane na podlaze studia.

Ihned se k němu zohnu a zvednu zpátky nahoru.

„Pomůžu ti zalepit tu druhou ruku, co říkáš? Bude to rychlejší," navrhnu mu s menším pousmáním. Jimin chvíli vypadá, že by raději odmítl, ale nakonec souhlasí.

„Um, tak jo...děkuju," uculím se nad jeho nevinným a nesmělým poděkováním, hned mám větší chuť mu pomoct. Kleknu si před něj, abych byl blíž k jeho ruce, a nachystám náplast k nalepení. Opravdu opatrně chytnu jeho ukazováček a zalepím tak, jak si to lepil Jimin.

„Nemusíš být až tak opatrný, nevadí, když mě stiskneš trošku víc, nerozdrolím se," uchechtne se stydlivě a já k němu zvednu svůj zrak. Abych pravdu řekl, až teď si uvědomuju, jak blízko jsem se mu dostal a jak blízko jsou teď jeho velké kávové oči. Poskytl se mi vlastně zcela jiný úhel, zcela zaostřenější a detailnější, opět a mnohem lépe vidím, jak nádherný ten kluk vlastně je.

Vypadá jako opravdový anděl, nebýt jeho choroby, člověk by neřekl, že má nějaké své chyby, ale zde vidím skutečnost, že ani ten nejdokonalejší člověk není dokonalý na sto procent. Každému z nás je něco dáno a něco naopak odebráno. Ale mezi jeho plusy a mínusy je obrovský kontrast. Sice vypadá jako motýlí křídlo, stejně tak jedinečné a krásné, ale bohužel i stejně tak křehké.

Myslím, že slovo „motýl" s ním budu mít hodně spojené, možná už je to psychikou, ale jako bych ty motýlky cítil i ve svém břichu.

„Promiň...nechtěl jsem tě nějak urazit..." řekne náhle a jeho barva v obličeji najednou vybledne. Rychle zakroutím hlavou a vzpamatuju se ze svého chvilkového zasnění.

„Co? Ne! Ne, neurazil jsi mě ničím, omlouvám se, zamyslel jsem se...nad něčím, to je asi fuk, ale chtěl jsem ti odpovědět, že ti nechci ublížit, proto ta možná přehnaná opatrnost," vysvětlím mu s úsměvem a konečně zalepím i poslední polštářek na jeho nejmenším prstíku – na malíčku.

„Děkuju, ale to je v pořádku, neublížíš mi, neboj," zahihňá se, opět tak na chvilku ukáže svoji dětštější stránku, ale přitom zní tak moudře a inteligentně. On je snad kontrast sám o sobě.

Zdravím <33

Snad se máte dobře a jste plní pozitivní energie, pokud ne, tak posílám <33

<333