„Trpí vrozenou nevyléčitelnou chorobou. Epidermolysis bullosa. Nemoc motýlích křídel."

Zůstanu chvíli sedět bez odpovědi a zírat do svého hrnku s tmavým horkým nápojem. Nečekal jsem to, ač mi to teď najednou dává smysl, nenapadlo by mě zrovna tohle. Myslel jsem, že je to něco dočasného, zranění z nějaké nehody, nebo nějaká vada, ale přitom jsem měl celou dobu před očima oběť této složité a v některých případech i nebezpečné choroby.

„Oh...," vydechnu nakonec, abych se aspoň nějak ozval, oční kontakt ovšem stále nenavazuju, „to je...nevím, jak na to odpovědět, sice vím, co je to za nemoc, už jsem o ní slyšel mnohokrát, ale vůbec bych to do Jimina na první pohled neřekl..."

„Já vím, to asi nikdo. Jimin má tu lehčí formu, což je asi štěstí v neštěstí, ale neznamená to, že netrpí, naopak, i tahle forma je pro něj těžká a bolestivá," pronese sklesle Hoseok. S povzdechnutím k němu konečně zvednu svůj pohled.

„Je to to...s těmi puchýři po celém těle, že?" ujistím se a hnědovlásek mi tohle potvrdí.

„Ano, nemoc motýlích křídel nazvaná podle toho, že kůže pacientů je křehká, jako křídla motýla. Říkáš to správně, pacientům se tvoří po celém těle bolestivé puchýře a odřeniny, které se musí denně pečlivě ošetřovat. Jak jsem řekl, Jimin má lehčí formu, puchýře se mu pravidelně tvoří hlavně na chodidlech, dlaních a celkově v oblastech rukou a nohou, ale bohužel, kůži má extrémně křehkou po celém těle, jednoduše by mu mohlo cokoliv ublížit, do otevřených ran se mu může cokoliv dostat, proto se tomu snažíme předejít tím, že ho každý den obvazuju a zalepuju speciálními náplastmi, kupuju krémy, které jsou pro jeho kůži vhodné a posilující, denně bere kromě antibiotik i všemožné další prášky na podporu imunity a různé doplňky vitamínů, které postrádá."

Mlčky Hoseoka poslouchám, přitom myslím na toho drobného blonďáčka, jenž je teď schovaný u sebe v pokoji, skrývá se přede mnou, abych neviděl na jeho ošetřené tělo, které každý den čelí rizikům. Přepadne mě hrozná lítost, jež mi začne tlačit na hruď.

„No, bohužel, postižené má i sliznice, proto mu musím veškeré jídlo rozmixovat nebo mu dávat něco, co se nemusí tolik kousat, měkké věci, protože jinak by se mu při polykání podráždil jícen a při kousání dásně. Není to pro něj nic hezkého, bolí ho každičké sousto, proto i tomuhle předcházíme správnou stravou. Antibiotika má v kapkové formě, tvrdé prášky mu drtím a smíchávám s vodou nebo jídlem."

Hoseok stále mluví v jedné tónině, jde vidět, že ho to samotného mrzí, čím si musí jeho bratr procházet, ale i tak předpokládám, že už je na to jaksi navyknutý, když se s tím Jimin už narodil.

Najednou i chápu to, proč dával tolik najevo, že se o Jimina musí starat, a já si o něm bůhví co myslel, když jsem si uvědomil, že už je Jimin vlastně starý na takovou péči, přitom jsem neměl ani tušení, co musí každý den prožívat.

„Vzpomněl jsem si, jak jsi ho oslovil „motýlek", už mi to konečně dává smysl," pronesu s menším pousmáním a Hoseok taky s úsměvem přikývne.

„Jo, říkáme mu tak už od dětství, prý to pomáhá se s touhle chorobou smířit, přijmout ji, dětem se většinou tahle přezdívka líbí a mají tak svoji nemoc spojenou přeci jen s něčím hezkým, ovšem, teď už je Jimin velký, i když mu motýlek stále říkám, už v tom nevidí výhodu. Mrzí mě, že se jeho vztah ke své nemoci horší, než aby se lepšil, ale nejspíš za to může právě jeho dospívání, lépe chápe to, že je prostě jiný a okolí to taky nevidí vždy nejlépe," vydechne hnědovlásek.

„Nechápu, jak ho za tohle může někdo odsuzovat..."

„Nemusí to být přímo odsuzování, Yoongi, hodně lidí spíš neví, jak na takové lidi reagovat, tak se jich raději straní, nebo...ve škole to měl Jimin těžké, děti jsou hodně nechápavé a tehdy musel snášet spoustu narážek, které ani nemusely být myšleny špatně, ale přesto ublížily. Věřím, že na střední už to bude lepší, jsou tam přeci jen dospělejší a rozumnější lidé, stále doufám v to, že by Jimin mohl lépe zapadnout a přestat svoji nemoc skrývat před světem."

Musím se pro sebe pousmát, ač tahle situace moc úsměvná není, líbí se mi Hoseokův přístup. Hned na první pohled je vidět, že se snaží být pro Jimina dobrým a zodpovědným bratrem a myslím, že se mu to i daří.

„Děkuju moc, že jsi mi to řekl, Hobi, teď budu Jimina o mnoho víc chápat. Kdybych to věděl už od začátku, nemusel by se vůbec schovávat, za tohle bych se na něj nedíval špatně ani za nic, naopak, rád mu dám najevo, že ho podporuju," vydám ze sebe sebejistě.

„Taky děkuju, Yoongi, že jsi to takhle vzal."

Jsem rád, že už mám v tohle jasno. Že už nemám v hlavě zmatek. Myslím, že teď už se v přítomnosti toho drobného chlapce budu cítit lépe, sebevědoměji, když už znám jeho problém. Zároveň ale cítím jakousi tíhu na mém srdci. Hrozně mě to mrzí, že někdo, jako je on, musí procházet touhle těžkou cestou.

„Mohl bych se zítra zase stavit?" optám se a Hoseok ihned usměvavě přikývne na souhlas.

„Budu rád, když přijdeš, dneska si promluvím s Jiminem, uvidíme, jestli už se zítra před tebou odhodlá ukázat jen v tričku a šortkách. Mm, mimochodem, ten kreslící blok a pastelky si vezmi s sebou a přines je až zítra, ať mu to můžeš předat osobně, jak jsi chtěl."

Tohle zní dobře. S pousmáním dopiju poslední lok své kávy, sním si ještě pár oříšků a chytnu po dárku pro Jimina.

„Dobře, zítra to zkusím jako druhý pokus," Hoseok se nad tím zasměje a společně se mnou vstane od stolu, aby mě mohl vyprovodit. Jen co vyjdu z kuchyně, zahledím se na dveře na konci chodby, jsou stále zavřené, přesto mi po těle přejede menší mráz.

Snad už odteď nedojde k dalším nehodám.

Zdravím <33

Další kapitola až v pátek, zítra se k počítači asi ani nedostanu <33

Takže mějte pěkný zbytek dneška a taky si užijte zítřek...já se můžu zítra těšit na písemku z matiky xdd >< rip já xdd

Pokud taky něco píšete, tak hodně štěstí <33