„Myslím, že nám to jde skvěle, ještě tak tři schůzky a dílo bude dokonáno. Pak si k tomu natočím ještě nějaký videoklip, ale to už asi zvládnu sám," usměje se mile hnědovlasý mládenec u mikrofonu, jenž právě vypnul a s výdechem se posadil na menší gauč u stěny nahrávacího studia.

Já už sedím – na kulaté stoličce určené přímo ke klávesám, přesto docela nepohodlné. Nechci si ale stěžovat, nemůžu přeci jen sedět v nějakým křesle a stát se mi u toho taky nechce. Napiju se ze své skleničky vody a elektrické klávesy jedním tlačítkem vypnu.

„Už se těším na finále, pak mi to nezapomeň poslat."

Sice Hoseoka sleduju na jeho kanálech všech různých sociálních sítí, kde svoji tvorbu sdílí a upozorňuje na ni, ale stejně jsem schopen to přehlédnout, ale to už mě Hoseok zná a nemá mi to za zlé, holt jsem s těmito věcmi trochu zpomalený.

„Neboj, uvidíš to jako první," ujistí mě hnědovlásek.

Jsem rád, že můžu aspoň něčím přispět a potom mít nějaký podíl na jeho skladbách. Budu na sebe pod dlouhé době docela pyšný, že jsem svůj hudební talent, aspoň, co se týče klavíru, nějak využil k prospěchu někoho dalšího, na kom mi záleží.

„Jen si odskočím, jo?" Hoseok ke mně zvedne zrak a s úsměvem mě pobídne k odchodu.

„Jasně, běž, počkám. Víš, kde jsou záchody, že?" Jak bych jen mohl zapomenout, byl jsem tady už tolikrát, ale je pravda, že od doby, co je to tady nové, je možné, že bych se dokázal trochu zatoulat.

„Heh, jo, myslím, že vím."

Opustím nahrávací studio a vyjdu zatočené betonové schody až ke dveřím nahoře vedoucím do předsíně domu. Panuje tady příjemné ticho. Jen se letmo kolem sebe rozhlédnu a zamířím směrem, kudy by měla být toaleta. Naštěstí se trefím.

Koupelna je pořád stejná. Stále je tady menší vana i sprchový kout, bledě modré kachličky smíchané s částmi bílých stěn. Šedý kobereček pod umyvadlem, které se nalézá hned vedle záchodu. Přistoupím k míse a vykonám svoji potřebu.

Stále si to tady musím prohlížet, i když se zde opravdu moc nezměnilo, jsou tady určité drobnosti, které přeci jen bijí do očí.

Rohy skříňky jsou přelepené jakousi tlustou zaoblenou gumou, podél vany jsou poskládané přírodní sprchové gely s hojivými přípravky, přes topení je přehozený až moc huňatý ručník, pod umyvadlem jsou košíky s různými náplastmi a obvazy, na poličce několik různých krémů, které rozhodně nevypadají, jako obyčejné krémy na suchou pokožku, ale další hojivé masti.

Pomalu si tady připadám, jako v lékárně, což mi trochu nejde do hlavy, ale z nějakého důvodu mám pocit, že s tím vším má opět něco společného Jimin.

Po vykonání potřeby přestanu skenovat svoje okolí a raději si umyju ruce, abych se mohl vrátit za Hoseokem. Nanesu si do dlaně trochu mýdla, ale zamračím se, když mě jeho vůně připomene spíše pach dezinfekce. Nejistě se na nádobku s mýdlem kouknu a povzdechnu si, když si všimnu stručného popisu.

„Další přírodní sajrajt s hojivými účinky...to už je snad přehnané," zamrmlám si pro sebe, rychle mýdlo smyju pod proudem vody z kohoutku a opustím koupelnu. Měl jsem se ihned vrátit do studia, ale místo toho se zastavím a zaposlouchám se do zvuku vycházejícího z kuchyně.

Zní to naprosto přesně, jako by někdo něco vytahoval ze skříně a poté si naléval nějaký nápoj. Teď už přece dávno vím, že tady Hoseok nebydlí sám, s jeho bratrem jsem se dávno seznámil, ale stejně mi to nedá a ke kuchyni se na vlastní pěst vydám.

Čím jsem blíž, tím se zvuky zintenzivňují, až se nakonec zastavím těsně před dveřmi. Už jsou pootevřené, ale já do nich opatrně strčím a nakouknu dovnitř místnosti. V tuhle chvíli ale zůstanu stát, jako přimrzlý, když můj zrak spadne na osobu, jež si u linky nalévá džus.

Je to Jimin. Ale něco je jinak.

Tentokrát není zahalený ve své mikině a teplácích, ale je jen v tričku s krátkým rukávem a šortkách – celé jeho nohy jsou od kotníků až po kolena obvázané obinadly, u stehen už má pár míst zalepených tlustými náplastmi. To stejné jeho ruce – jsou od rukavic obvázané až po lokty a paže jsou zalepené. I zezadu na krku vyčuhuje pár náplastí.

„No, proboha..." vypadne ze mě šokovaně, ale nejspíš jsem na sebe upozorňovat vůbec neměl. Jimin se ke mně se škubnutím otočí, v jeho kukadlech na chvíli zahlédnu paniku, než náš chvilkový oční kontakt přeruší hlasitá rána rozbíjející se skleničky, kterou Jimin omylem upustil.

Střípky se rozletí do všech koutů kuchyně, zatím, co drobný světlovlásek mě vyděšeně oběhne a rychle uteče za dveře na konci chodby, které s prásknutím zavře. Nevím, jak bych měl teď reagovat, stále jsem dost v šoku z celé téhle situace.

„Co se stalo?" Hoseok ránu nejspíš slyšel, přiběhne ke mně a zmateně se rozhlédne po kuchyni od střípků a pomerančového džusu.

„J-Já...omlouvám se, asi...jsem to zase podělal," hlesnu, když se trochu vzpamatuju a provinile se taky rozhlédnu kolem sebe.

„To ty jsi to rozbil?" optá se mě, ale já sklesle zakroutím hlavou a otočím hlavu ke dveřím, do kterých ještě před chvilkou vběhl světlovlásek.

„Ne...to byl Jimin. Nechtěl jsem ho zase vylekat, já...opravdu jsem netušil, že tady bude bez mikiny a já uvidím něco, co jsem asi neměl..." vydechnu, když mi dojde, proč Jimin přede mnou utekl. Bylo to tak očividné.

„Oh, do háje...," hlesne Hoseok a vydá se za svým bratrem, „počkej tady, prosím, hned jsem zpátky, nelam si hlavu, dobře? Nic se nestalo..." s povzdechnutím se opřu o stěnu a zahledím se do chodby před sebou. Proč jsem jen takový kretén?

Jungkook p. o. v.

Bytem se rozezní zvonění a já se tedy přiměju zvednout z pohovky a dojít ke dveřím. Yoongi už se měl dávno vrátit, ale stále nejde a já už se tady začínám docela nudit. Dost mě naštvalo, že mě spolužáci naprosto zazdili, všechno jenom kvůli jejich rekordům ve videohrách. Jestli to takhle půjde celé léto, asi mě z toho trefí.

S povzdechnutím otevřu dveře a zamračím se na mladého kluka, jenž stojí před našim prahem – tmavé vlasy sčesané hodně do čela, na očích široké brýle s černými obroučky, hnědé tričko a černé kalhoty, nejspíš, aby ladil se vším všudy. Přes rameno menší batoh a v ruce průhlednou složku s nějakým papírem.

„Ehm, přejete si?" optám se, když mladík nic neřekne ani po dalších pěti vteřinách. Teď už se konečně napřímí a lehce se pokloní na uvítanou.

„Dobrý den, jsem Kim Taehyung, dneska jsem měl přijít na první hodinu klavíru a jsem tady přesně na čas," vysvětlí a na konci věty se nejistě usměje, jeho rty se tak zakřiví do jakéhosi obdélníčku. Nakloním svoji hlavu na stranu a prohrábnu si svoje blonďaté vlasy.

„Hmm, takže Yoongiho žák, huh? Ahh, on je fakt zmetek, slíbil, že už se to nestane..." hlesnu si pro sebe. Tmavovlásek se nejistě podrbe ve vlasech a poukáže směrem k našemu bytu.

„Um, mohl bych jít teda dál?" protočím očima a nechám mu dveře dokořán otevřené.

„No, co nadělám, pojď, ale můj bratr má nejspíš zpoždění, budeš muset na něj počkat," oznámím, nechám ho, aby vešel, zatím, co já přijdu zpátky do obýváku a svalím se na pohovku. Během pár vteřinek sem opatrně vejde i ten kluk s brýlemi a zvědavě se rozhlédne kolem sebe.

„Páni, je to tady útulné," pochválí a odloží si batoh do rohu místnosti. Nic mu na to neříkám, místo toho vyťukám rychlou zprávu Yoongimu, aby si laskavě pohnul.

„Mohl bych dostat něco k pití?" ozve se opět ten hluboký hlásek. Překvapeně k němu zvednu svoje oči a čekám na nějakou další odezvu, ale on se na mě dál skromně usmívá a čeká.

„Huh? Vypadá to tady snad jako restaurace?" zeptám se s pozvednutým obočím.

„Um, ne, ale...venku je horko a já šel pěšky," vysvětlí s dalším nevinným pousmáním a já s povzdechnutím odložím mobil a odejdu ke kuchyni.

„Aish, no tak si sedni, dám ti vodu."

„Děkuju moc," poděkuje a spokojeně se usadí na pohovce.

Dobré poledne <33

Pokud se chystáte obědvat, tak dobrou chuť :33

Heh, trošku se směju nad tím, jak jsem na začátku psala, že nebudu vydávat každý den, ale že mi to bude třeba trvat čtyři dny, protože jsem se bála, že nebudu vždycky stíhat, ale teď, TEĎ mám předepsáno tak deset kapitol navíc a vždycky se těším, až vydám další xddd

Tím, že je to Yoonmin, tak jsem si právě myslela, že to bude stejné, jako u Silent, kdy jsem psala kapitolu docela dlouho, nejspíš to bylo tím, že jsem prostě nebyla zvyklá na jiný ship, než je Taekook, i když se vám ten příběh nakonec hodně líbil, ale tenhle mě upřímně hodně baví a píše se mi zatím teda dobře, takže snad mi to vydrží až do konce :33

Snad se vám taky líbí, i když na názor se vás budu ptát až v polovině knihy, protože tady jsme zatím na jakémsi začátku <33

Užívejte den, purple you! <33