Zpátky do reality mě probrala tak známá vůně, až jsem měl pocit, že stále ještě spím. Což bylo vlastně docela zvláštní, protože kdyby teď ještě pořád ležel vedle mě, tak bych se i hádal, že jsem celou noc nespal. Skoro, jako by po mém těle přeběhlo stádo nosorožců.

Několikrát jsem se líně protáhl a vstal z postele. I přes to, jak intenzivní vůně se valila z kuchyně do mého pokoje, jsem ještě pořád cítil jeho vůni. Probouzelo to ve mně zvláštní pocit. Tak moc nostalgický. Lidi jsou zvyklý na nostalgii, když něco slyší nebo vidí. Ale vůně mi popravdě přijde jako to nejintenzivnější. Protože, i když dva lidi budou používat stejný parfém, nikdy nebudou vonět stejně. Když vyloučíme ty dva, pochopitelně.

Zatracené peklo.

Čistil jsem si zuby a unaveně koukal na svůj odraz v zrcadle. Vlastně jsem na něj jen nepříčetně zíral. Tolik jsem si přál, abych se mohl vrátit zpátky do postele. Představa běhat několik hodin po restauraci mě docela děsila.

Oblékl jsem se a pomalu sešel ze schodů do kuchyně, kde jsem zahlédl Troye, jak stojí u dřezu, zády ke mně.

„Skoro už jsem tě chtěl podceňovat, že nebudeš schopný nic uvařit. Jako Jesse," prohodil jsem, když jsem konečně došel až k němu.

„Proč?" zamumlal a otočil se na mě, prst žužlajíc v puse.

„Ale no tak," zasmál jsem se, možná až moc nahlas, „neříkej mi, že ses pořezal."

„Jen trochu," prohodil stydlivě a vytáhl prst, na kterém se už tvořily varhánky z pusy, čímž spustil nový příval krve.

S pitomým úsměvem na rtech jsem protočil oči a natáhl se do skříňky pro lékárničku. Jak jsem si jen mohl myslet, že to zvládl, aniž by se něco stalo? Nejspíš jsem toho po něm chtěl moc.

„Nemusíš používat desinfekci. Vážně," zacouval vyděšeně, ale nevedlo to k ničemu jinému, než že narazil do kuchyňské linky.

„Nebuď srab," škádlil jsem ho a bez dovolení silně chytl jeho zápěstí. Věnoval mi ublížený pohled, ale dál se naštěstí nebránil. Opatrně jsem nalil desinfekci na krvácející prst a doufal, že bude vyšilovat co nejméně. Několikrát se mi pokusil ruku s bolestivým křikem vyškubnout, ale když zjisti, že ho držím dostatečně pevně, tak to vzdal. Nakonec jsem mu prst přelepil náplastí a pustil ho.

„Nenávidím tě," zašeptal a stáhl si uraženě ruku k sobě, propalujíc mě pohledem.

„Zase tolik bych to nedramatizoval," ušklíbl jsem se a drze si vzal talíř plný francouzských toustů, které připravil, „a děkuju," prohodil jsem s plnými ústy a rozhodl se dál vyhýbat okurce, díky které se pravděpodobně pořezal.

„Myslím, že jsem ti to jídlo stejně dlužil," zíral fascinovaně na svůj zalepený prst.

„Ale mrzačit ses u toho nemusel," zvedl jsem se od stolu a položil téměř plný talíř zěpt na linku.

„Už nebudeš?" pronesl zklamaně.

„Nejsem zvyklý snídat, promiň. Musím do práce. Pokus se tu zatím nezabít, prosím," rozcuchal jsem mu vlasy a vydal se ke dveřím.

„Pak kdo to dramatizuje," zahrabal se zpátky do deky na gauči. Dál už jsem ho ignoroval. Nebo jsem se o to alespoň snažil.

Byl jsem moc líný na to jít do práce pěšky, takže jsem byl víc než vděčný, když jsem stihl autobus. Jistě – mohl jsem jet autem, ale vzhledem k tomu, že před restaurací se dost mizerně parkovalo, bych si stejně moc nepomohl. Hlavně že pro hosty jsme měli parkoviště jako hrom.

„Vypadáš, jako bys nakonec pařil celou noc," rozezvučel se Tylerův smích místností hned, co jsem vešel do restaurace.

„Kéž by, Tylere, kéž by. To by byla ještě ta lepší verze," protřel jsem si unavené oči.

„Ale," uvázal si zástěru, „to mě zajímá."

„Na tohle si možná potřebuješ sednout," zamířil jsem neochotně do šatny a začal se převlékat.

„S tím nemám problém," utíkal za mnou a sesunul se podél zdi na podlahu, s nadšením v očích pozorující mou maličkost.

„Trochu jsem doufal, že to necháš být," pozapínal jsem si nervózně knoflíčky na košili, „skoro jsem si chvilku myslel, že bych měl přestat hulit, jelikož když jsem včera přišel domů, našel jsem na svém prahu Jesseho bratra."

„Toho, z kterýho jsi tak odvařenej?" Skočil mi radostně do řeči.

„Nejsem z něj odvařenej. Ale jo. Přesně toho. Kdybych nebyl blbej, tak bych ho vyhodil. Ale copak to jde, když má ty stejný oči? A vůbec, stejný všechno?" zadíval jsem se na něj zmateně.

„Jo. Máš pravdu, měl bys přestat hulit," vytáhl se zpátky na nohy, „ne, vážně. Dej tomu čas. Třeba to bude v pohodě. Proč vlastně přijel?" kontroloval svůj účes v zrcadle.

„Tak na to bychom potřebovali víc, než jen ty dvě minuty, než budeme muset začít něco dělat. Shrnul bych to jako problémy s rodiči. A vůbec s tím, jak se vyrovnat s faktem, že jediný člověk, který ti rozuměl, se zabije v autě, v kterém si jen tak náhodou byl taky," povzdechl jsem si. Takhle to znělo vážně dost děsně.

„Jo. Chápu. Je to složitý. Nahoď úsměv. Vypadá to jako živý den," nahlížel kulatým okýnkem do placu restaurace, „hoď zadkem, nepřemýšlej. Bude to lepší, slibuju," zakřenil se a zmizel na plac.

Ta jeho pozitivnost mě někdy tak vytáčela, ale zároveň udržovala v dobré náladě. Těsně před tím, než jsem se rozhodl následovat kroky mého kolegy, se mi v kapse rozvibroval mobil.

(Troye) I don't like walking around this old and empty house.

Hloupě jsem se pousmál, hlavu opírajíc o tvrdou zeď.

(Já) So hold my hand, I'll walk with you my dear.

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli to vůbec odeslat, ale nakonec jsem si řekl, že mu to nebudu kazit. Konec konců, byly to jen slova písničky. Nešlo o každé slovo, ale o význam. Což vlastně v tomhle případě bylo ještě horší.

(Troye) The stairs creak as I sleep, it's keeping me awake.

(Já) It's the house telling you to close your eyes

(Troye) Nemáš ponětí, jak moc mi tohle chybělo.

(Já) Spi. Dobrou.

Rozhodl jsem se dál nečekat na to, co napíše a vyšel na plac. Z těch všech lidí se mi udělalo zle. Kdo zatraceně chodil tak brzo do restaurace. Jasně. Všechny kancelářský krysy, co nutně potřebovaly kafe, aby nastartovaly svůj den. Byl zázrak, když si takhle brzo dal někdo něco k jídlu. Snažil jsem se pracovat pomalu, abych se co nejdéle nemusel dívat na telefon. Věděl jsem, že jakmile budu mít chvilku klidu, tak tomu neodolám. Budu muset zkontrolovat, jestli je v pořádku.

Vydržel jsem to skoro až do oběda.

(Troye) Kde máš krmení pro tvou kočku.

(Já) Troye, já nemám kočku.

(Troye) V pohodě. Už jsem se o to postaral. Byl jsem nakupovat. Byla super hladová. To od tebe není moc zodpovědný.

(Já) Říkám ti, že nemám kočku. Nejspíš se jen zaběhla a někomu bude chybět.

(Troye) Teď už máš. Říkám jí Cute little thing. Je neskutečně milá. Zamiluješ si jí.

(Já) Na takové jméno si nikdy nezvykne.

(Troye) Jsem rád, že už ti nevadí, že si ji necháme.

„Hej, Romeo. Nechci rušit vaše romantický vyměňování esemesek, ale já fakt nestíhám," vynořil se Tyler udýchaně ve dveřích.

„Promiň," zamrkal jsem nevinně, zastrčil telefon do kapsy a vrátil se zpátky do práce.