„Měl bys zavolat mámě," podal jsem mu do třesoucích rukou teplý čaj a posadil se naproti němu do křesla.

„Proč?" nadzvedl nechápavě obočí a opatrně usrkl z velkého hrnečku.

„Musí umírat strachy, jako by nestačilo,"

„O tom dost pochybuju. Nejspíš si myslí, že jen někde jezdím vlakem," zakroutil hlavou a položil poloprázdný hrnek na stůl.

„Proč by si něco takového myslela?" zíral jsem do jeho dokonalých očí a snažil se ovládnout sám sebe. Kdybych nebyl slaboch, vyhodil bych ho. Možná jsem to měl udělat. Bylo by to nejlepší, pro nás pro oba. Nebo minimálně pro mě.

„Protože by to nebylo poprvé, co bych to udělal. Byl to jediný způsob, jak utéct, aniž by mě našla. Prostě jsem na pár dní zmizel a jezdil vlakem tam a zpátky, různými směry. Miluju vlaky. Je to uklidňující," pousmál se, setřel dlouhým rukávem nové slzy a zabalil své hubené tělo do deky tak, že mu vyčuhoval jen kousek hlavy.

Chvilku mi trvalo, než jsem vstřebal to, co právě řekl. Být v její kůži, tak šílím strachy, kdyby můj šestnáctiletý syn jezdil v noci sám vlakem.

„Dobře. Ale to nic nemění na tom, že musí mít strach. Jakoby nestačilo, že Jesse,"

„Kdo je Jesse?" skočil mi znovu do řeči s ironií v hlase, protáčejíc otráveně oči.

„Huh?" nakrčil jsem nechápavě čelo.

„To je to, co by ti pravděpodobně řekla. Snaží se nám ho všem smazat ze života. Dělá, že nikdy nebyl. Vrátil jsem se domů. Jak jsi mi poradil a doufal, že to vážně bude v pohodě. Jenže u nás před domem byla velká dodávka. Naprosto cizí lidi vynášeli ven všechny jeho věci. Donutila je odnést všechno. Nezbylo tam vůbec nic. Nic. Jen prázdný stěny," stáhl si kolena pod bradu a zadíval se do stropu, nejspíš ve snaze nebrečet. V tu chvíli jsem měl dokonalou představu o tom, jak bezmocně stál vedle dveří a pozoroval ty lidi, jak mu odnášejí pryč všechny věci, které ho udržovaly šťastným.

„Troye," zašeptal jsem zlomeně, „to mě mrzí," zvedl jsem se a stáhl si ho opatrně do objetí, „stejně jí ale budeš muset dát vědět, že jsi tady a že jsi v pořádku. Nevyhazuju tě odsud, ale nemůžeš tady být tajně. To po mě nemůžeš chtít," odkryl jsem mu opatrně vlasy z čela a pokusil se o úsměv. Vypadal jak ztracené štěně. Stejně vyděšeně. Bezmocně. Hledajíc úkryt.

„Nepočká to do zítra? Chci spát," uvelebil se v mém klíně.

„Jen jeden hovor. Pak můžeš spát. Dobře?"

„Fajn," odsekl nepříjemně, „půjčíš mi mobil? Ten můj je vybitý. Zapomněl jsem si zabalit nabíječku. Nebo vlastně. Cokoliv krom peněz. A mobilu, očividně" zvedl se zpátky do sedu a promnul si od pláče nateklé oči.

„To je to nejmenší. Půjdu ti zatím napustit vanu. Myslím, že oceníš se před spaním ještě zahřát," zvedl jsem své unavené tělo z gauče, podal mu mobil a odešel do koupelny.

Rychle jsem otočil kohoutky s vodou a složil si hlavu do dlaní ve snaze se alespoň trochu uklidnit. Bylo tak těžké vedle něj být a to tu byl sotva pár minut. To jakým způsobem od sebe odděloval věty. Jak moc klesal hlasem. Jak neudržel pohled na jednom místě, o zbytku jeho těla raději nemluvit. Když už dokázal nechat v klidu ruce, musel hýbat nohou, kdyby jen konečky prstů.

„Chce s tebou mluvit," prohodil ubrečeně do ticha, jednou rukou objímajíc své malé tělíčko a druhou mi podával telefon.

„Dobře. Dopusť si teplou, jak budeš potřebovat. Přinesu ti pak něco na spaní," zvedl jsem nejistě telefon k uchu a sledoval ho, jak si bez ostychu začal svlékat. Dlouze jsem vydechl a opustil koupelnu.

„Connore, jestli ti nějak překáží. Mrzí mě to, nenapadlo mě, že by mohl udělat takovou šílenost. Jestli na něj nemáš náladu, pošli ho zpátky,"

„V pohodě. Nepřekáží," přerušil jsem jí a snažil se znít mile. Popravdě mě překvapila, jak v klidu byla vzhledem k tomu, že její syn právě strávil několik hodin v letadle a vlastně jí v podstatě vůbec nevadilo, že utekl.

„Vím, co si musíš myslet," povzdechla si, „ale je to s ním složitější, než si myslíš. Necháme mu pozastavit studium, ale prosím," nahnala nový vzduch do plic, „donuť ho přiletět co nejdřív. On si to nejspíš nepřipouští, ale bez něj je to tu dvakrát tak prázdnější."

„Stejně mu dřív nebo později začnu lézt na nervy. Bude doma co nevidět," sedl jsem si zpátky do křesla a snažil se nepřipouštět, jak absurdní tohle všechno je.

„Děkuju. Kdyby byl jakýkoliv problém, zavolej. Nějak ho dostaneme zpátky," pronesla s úlevou.

„Není proč děkovat. Udělali jste to samý před pár lety pro mě, dlužím vám to. Ozvu se, kdyby se cokoliv stalo. Zatím."

„Zatím."

Unaveně jsem si promnul oči a vydal se do svého pokoje hledat oblečení, které by mu mohlo být. Byl o tolik hubenější, než já. Jako by na věcech na spaní vlastně záleželo. Našel jsem triko s dlouhým rukávem a starší pyžamové kalhoty, které jsem nosil jako menší. Vrátil jsem se ke koupelně a několikrát zaklepal na dveře.

„Jen ti nesu oblečení," zakřičel jsem, možné víc nahlas, než bylo třeba a otevřel dveře. Netušil jsem, jak moc těžké bude přemluvit sám sebe, abych nezvedl pohled. Hodil jsem věci zmateně na zem a rychle za sebou zavřel dveře, hlavu opírají o zeď. Byl jsem z toho všeho v háji víc, než bylo zdravé. Věděl jsem o tom. Věděl jsem o tom a stejně jsem se z toho nedokázal dostat.

Vypadal v tom tak zatraceně roztomile. Dlouhé rukávy přesahovaly přes klouby na jeho rukou. Stál jsem tam a jen na něj hloupě zíral.

„Jsi v pořádku?" prolomil ticho a nervózně se zhoupl na patách.

„Budeš muset spát na gauči, jelikož tátův pokoji nejspíš nebude v obyvatelným stavu," ignoroval jsem jeho otázku, „kdyby něco, jsem nahoře. Půjdu spát, jdu ráno do práce, takže tady budeš sám. Zvládneš to?" snažil jsem se vyhýbat pohledu jeho vystrašených očí.

„Pokusím se o to," pousmál se a zamířil ke gauči, „dobrou," zabalil se do deky a obejmul polštář.

„Dobrou," zhasl jsem světlo a vydal se po schodech do svého pokoje, „hlavně bez kober," prohodil jsem jen tak sám pro sebe. Bylo to ujeté. Bylo to víc než ujeté. A ještě ujetější bylo, že mě jeho společnost vlastně uklidňovala. Kdybychom byli v Austrálii, hádal bych se, že znova prožívám své dětství. Že se nejmenuje Troye. A že Jesse nikdy neumřel.

Konečně jsem dostal své unavené tělo do postele. Snad nikdy jsem se na ní netěšil víc a už teď jsem věděl, jak těžké ráno bude. Nařídil jsem si budík a padnul do hlubokého spánku.

„Frannie?" zacloumal lehce mým tělem. Unaveně jsem pootevřel oči.

„Troye," vydechl jsem vyčerpaně, „co se děje?"

„Bouřka," pokrčil nevinně rameny, po hlavu zabalený v dece, „mám strach."

„Jistěže ano," protočil jsem oči, „tak pojď," posunul jsem se a naznačil mu, aby si lehl vedle mě.

„Děkuju," špitl s úlevou a sedl si na postel.

„Co?" rozhodil jsem nechápavě rukama, když na mě dost dlouhou dobu koukal, aniž by si lehl.

„Um," uhnul pohledem, „potřebuju ke zdi," zamrkal. Zajímalo mě, jestli se tak choval přirozeně nebo jen potřeboval být roztomilý.

„Fajn," dostal jsem své tělo na druhou stranu postele, „hlavně už spi, ano?" zavřel jsem znovu oči.

„Promiň," pípl a dlouze zívl, „udělám ti ráno omluvnou snídani," zašeptal.

Neodpovídal jsem na to. Byl jsem moc unavený. Ale představa jeho u plotny mě pobavila. Jestli umí vařit stejně, jako Jesse tak budu rád, když se ráno neprobudím v hořícím domě.