Nezavolal.

Nezazlíval jsem mu to. Nejspíš prostě skončil u stolu se svou rodinou, zatímco si vyřizovali několik věcí. Chtěl jsem mu napsat, jestli je v pořádku, ale nakonec jsem se přemluvil nebýt paranoidní. Nebyla to moje věc. Neměl jsem se starat. Čím méně se budu starat já o něj, tím dřív ho tohle všechno přestane bavit.

Domů jsem došel pěšky, z bouřky stejně nakonec sešlo, což byla škoda. Těšil jsem se na ní. Miloval jsem bouřky. Miloval jsem bouřky, jelikož Jesse.

„Mám strach," zaskučel a natiskl se víc ne mé tělo.

„Proč? Vždyť jsme v bezpečí," zasmál jsem se, líbajíc ho do vlasů.

„Před bouřkou nejsi nikdy v bezpečí," oklepal se strachy, hlavu schovávajíc do mé hrudi. Miloval jsem, jak se všeho bál. Vždycky jsem ho chránil. Před vším. Jediná věc, které se kdy postavil, byl můj otec. Nikdy jsem to nebyl schopný pochopit. Už jen proto, jak moc dobře jsem věděl, že se ho taky bojí.

„Ber to pozitivně. Všechen ten rámus, který způsobuje, může schovat hodně zvuků," svalil jsem ho pod sebe a oblboval jeho smysly svými doteky. Byl jsem si jistý, že on žádnou bouřku nevnímal, zatímco já se řídil jejím rytmem.

Klišé poprvé a na posteli plné růží stejně nebylo nic pro nás.

Unaveně jsem se zhroutil do postele a nastavil budík na zítřejší ráno. Musel jsem do práce. Popravdě jsem za to byl rád. Neměl jsem svojí práci příliš rád, protože - přiznejme si to, kdo jí máme rádi, ale alespoň mě přiváděla na jiné myšlenky. Navíc moji spolupracující taky nebyli k zahození. Usínal jsem a přemýšlel nad tím, co mi dneska způsoboval jeho hlas. Bylo to tak přesné. Ve všem. V intonaci. V tom jak rychle mluvil. Jesse taky míval podobné záchvaty, ale bylo horší ho z nich dostat. Vypínal. Úplně. Možná jeden z nich dostal, když nabourali. Dávalo by to smysl. Troye tvrdil, že se hádali. Vypnulo by ho to, protože neuměl řešit stres. Proto se nedokázal vyhnout tomu autu.

Ráno jsem se vzbudil zpocený a nevyspalý. Trvalo dlouho, než jsem se přemluvil vstát a dojít do sprchy. Chtělo se mi bezmocí brečet. Přál jsem dál spát a neopouštět bezpečí mého pokoje. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Nikdy jsem tohle nedělal. Nepanikařil jen proto, že musím mezi lidi.

„Con da Bon," uchechtl se blonďáček a následně mě pevně obejmul, „jdeš pozdě," chytl mě za ramena a starostlivě se zadíval do mých očí.

„Těžká noc," zívl jsem a začal se převlékat do uniformy. Práce číšníka vlastně nebyla tak hrozná, ale zrovna dneska bych se nejraději zavřel někam, kde by nikdo nebyl a jen brečel. Bylo mi na nic. Neměl jsem sílu na to, se usmívat. Vtípkovat. Dělat to, co vždycky.

„Měl jsi zůstat ještě doma," mrkl na mě, povzbuzujíc mě širokým úsměvem. To byl celý on. Tyler Oakley. Člověk, co se nikdy nemračil.

„Nejspíš by mě to zničilo," zapínal jsem si rozklepanými prsty košili a snažil se zůstat v klidu.

„Můžeme večer zajít na skleničku. Popovídat si, jestli chceš," poplácal mě přátelsky po zádech.

„Víš, že nepiju," natáhl jsem se unaveně pro zástěru.

„No, tak půjdeme na vodu, co s tebou mám dělat," protočil oči a zmizel na plac.

Nikdy jsem svojí práci neflákal tolik, jako ten den. Tolik jsem si přál, aby byl večer a já mohl zmizet někam do bezpečí. Vlastně jsem se těšil na to, až si s Tylerem někam sedneme a já to ze sebe všechno dostanu. Možná to bylo jediné, co jsem potřeboval. S někým si o tom promluvit.

„Potřebuju si ubalit. Bude ti to vadit?" prohodil jsem cestou do hospody.

„Jestli ti nebude vadit, že se pak budu opíjet, až budeš usrkávat nealko," zasmál se typicky. Měl jsem rád jeho smích. Uklidňoval mě, tak nějak.

„S tím dokážu žít," ušklíbl jsem se a zapálil si. Věděl jsem, že bych neměl. Že mě to jednoho dne zničí. Jenže právě teď jsem potřeboval víc, než cokoliv jiného. Byl jsem zatracený pokrytec. Vyčítal jsem svému otci, že pije a sám jsem si vyhuloval mozek.

„Vypadá to, že tě to sebralo víc, než jsi čekal," prohodil, když před něj konečně postavili kolu s rumem.

„Vlastně nejde tolik o Jesseho," zamumlal jsem. Jen nechápavě nadzvedl obočí, zatímco upíjel ze skleničky. „Jeho brácha. Oni jsou. Tak stejní. Připomíná mi Jesseho, když jsem odlítal. Je v jeho věku a chová se prostě úplně stejně. Jako by nestačilo, že tak vypadá. Píšeme si, voláme si. Je v háji, protože byl na Jesseho vázenej víc, než kdokoliv jinej a prostě. Nějak nevím jak z toho ven," díval jsem se někam za Tylera a snažil se ignorovat jeho pohled.

„Takže je mu kolik? 17?"

„16," opravil jsem ho.

„To tě nemusí trápit, na tom už není nic pedofilního," zasmál se nahlas.

„Pitomče," drkl jsem do něj loktem a zasmál se taky. Nechápal jsem, jak to mohl brát tak v klidu. Copak neviděl celou tu ujetost?

Cestou domů jsem se coural víc, než obvykle i přes to, že jsem byl neskutečně unavený. Dnešek vlastně ani nebyl tak náročný, ale já se netěšil na nic jiného, než na svojí postel a svou představivost. Na nespočet příběhů, které se mi už od pohřbu honí v mé hlavě. Troye se celý den neozval, což muselo znamenat jen jedno. Přestal jsem ho bavit. Tím líp pro mě.

Nikdy jsem si neuvědomoval, jak je okolí mého bydliště hezké. Hodně parků. Přírody. Klidu. Vytáhl jsem z kapsy telefon a zkontroloval, jestli nenapsal. Nenapsal. Tak nějak mě to zklamalo, což mě rozčilovalo.

Byl jsem už skoro doma a víc jsem své kroky nedokázal zpomalit. Jistě. Mohl jsem se zastavit, ale to by mě donutilo jen k dalšímu přemýšlení a to jsem nechtěl. Otráveně jsem vytáhl z kapsy klíče a začal odemykat, když jsem na naší terase zahlédl malou postavu, třesoucí se v koutě.

Znal jsem tu mikinu. Znal jsem jí až moc dobře.

„Troye?" Přiklekl jsem si opatrně k postavě a nejistě jí sundal kapuci z hlavy, „co tady proboha děláš?"

„Měl jsi být doma už v sedm," propukl v panický pláč, aniž by dokázal zamezit jeho tělu, aby se dál třáslo. Byla skoro půlnoc. Jestli tu takhle seděl v tomhle oblečení už od sedmi, musel být zatraceně promrzlý. Opatrně jsem ho zvedl do náruče a odnesl do domu.