Od té doby co zmizel, se neozval. Ne, že bych celou dobu napjatě seděl u počítače a čekal, až bude online, ale myslel jsem si, že bude dodržovat časy, kdy jsme si normálně s Jessem psali nebo volali. Nejspíš měl prostě jen něco lepšího na práci. Vlastně jsem za to byl rád. Neměl s námi nic společného. Byla jen otázka času, než si najde jinou „zábavu".

Nezvyklé ticho, které vládlo domem, mě přivádělo k šílenství. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že bych šel navštívit otce. Tenhle nápad jsem rychle zavrhl a ticho vyřešil tím, že jsem si pustil rádio. Nehráli zrovna písničky, které by se mi líbily, ale alespoň jsem se vyhnul věcem, které jsme poslouchali s Jessem. Měl dokonalý vkus na hudbu. Skoro každý den jsem měl na skypu nespočet nových odkazů na písničky. Neříkám, že se mi líbily všechny, ale většina z nich ano. Často jsme si psali jen pomocí textů. Pochopitelně v tom byl o dost lepší než já.

Ani hlasitá hudba ale nedokázala setřást ten pocit nechutné samoty. Tohle byl ten moment, kdy jsem litoval toho, že nemáme žádné zvíře. Možná jsem mohl mít. Co mohlo být tak těžkého na tom zajít do útulku a prostě si domů dovést štěně?

Rozhodnutí. Litoval jsem toho, že jsem tam šel. Chtěl jsem je domů všechny. Do posledního. Nevěděl jsem, podle čeho si vybrat. Podle čeho jednomu z nich změnit život. Nakonec jsem se otočil a šel zase pryč.

Kafe.

Mohl jsem jít na kafe. To vlastně nebyl tak špatný nápad. Neměl jsem dobrou kávu snad roky.

Našel jsem malou, útulnou kavárnu kousek od útulku. Ani tak jsem se nedokázal dostatečně uvolnit. Stalo se toho za poslední dny až moc. Ani kafe, které mi normálně chutnalo, se nezdálo být dost dobré. Jako by se všechno okolo prostě změnilo. Nic nemělo být, jako dřív.

Zíral jsem ven z okna a pozoroval oblohu, jak se rychle zatahuje. Užíval jsem si ten pohled. Tyhle věci mě nejspíš nikdy nepřestanou fascinovat. Do reality mě vrátilo až zazvonění telefonu.

„Troye," pronesl jsem překvapeně. Ta chvíle předtím, než jsem uslyšel jeho hlas, mi přišla nekonečná. Až doteď jsem netušil, jak moc jsem ho potřeboval slyšet.

„Neruším?" popotáhl. Brečel. Zase. Slyšel jsem, jak nedokázal uklidnit svůj dech.

„Co se děje? Jsi v pořádku?" vychrlil jsem ze sebe, jako bych netušil, proč je v háji. Jenže tentokrát jsem se pletl. Nebyl to jen chybí-mi-jesse záchvat.

Neodpověděl. Jen dál panicky brečel. Několikrát se pokusil něco říct, ale ani jednou mu na to nestačil dech.

„Hej," zašeptal jsem klidně, „bude to dobré. Jen se uklidni ano?" snažil jsem se mluvit pomalu a nenechat na sobě znát fakt, jak moc mě rozčilovalo, že ho teď nemůžu obejmout a nechat ho vybrečet.

„P-promiň," zakoktal. Chvilku to vypadalo, že bude schopný mluvit dál, ale pak začal brečet znova.

„Sedni si. Pokud můžeš. Sedíš?" nechával jsem mezi slovy dost času, aby byl schopný je v klidu vnímat.

„Jo," fňukl.

„Fajn. Chci, abys udělal jednu věc ano? Zavři oči. Představ si malou kuličku, vzadu v tvé hlavě. S tvým výdechem bude putovat tvým tělem dolů, podél páteře. S výdechem zase nahoru. Chci, aby sis v hlavě představit, jak projíždí tvým tělem. Musíš to vidět, ano?" protřel jsem si nervózně prsty kořen nosu.

„Do-dobře," pípl a ještě několikrát rychle nahnal vzduch do plic.

„Nepospíchej. Není kam," zašeptal jsem znovu a mírně se usmál, když se jeho dech konečně o něco uklidnil. Každý jeho další nádech byl o něco delší. „Vidíš jí?"

„Mhm," zamručel a dlouze vydechl.

„Jakou má barvu?" zadíval jsem se znova ven z okna, kde začínala zuřit bouřka.

„Stříbrnou," pronesl klidně, „podělal jsem to. Strašně jsem to podělal," slyšel jsem z jeho hlasu vztek.

„Co jsi podělal?"

„Měl jsem děsný den ve škole. Jsou to idioti. Všichni. Říkali, že je to moje chyba. Že by se to nestalo, kdyby mě Jesse nikam nemusel vést,"

„Říkal jsem ti, že je to nesmysl," skočil jsem mu do řeči.

„Jo, já vím," pokračoval, „jenže. Je to těžký, když celej den neposloucháš nic jinýho. Utekl jsem. Ze školy. Domů. A já. Nepřemýšlel jsem nad tím. Prostě jsem běžel rovnou do jeho pokoje. Jako vždycky. Nedošlo mi že. Prostě. Nedává to smysl, já vím, že ne. A pak přišla máma. Hrajeme doma takovou hru. Nebo. Oni hrajou," pronesl smutně, „jakoby se nic nestalo. Jakoby prostě neexistoval. Byla naštvaná, že jsem tam šel. Chtěl jsem omluvit a říct, co se stalo. Jenže ona mě neposlouchala. Děsně jsme se pohádali a jí řekl, že by bylo pro všechny lepší, kdybych umřel já, místo Jesseho. Že ho stejně měli radši. Což byla pravda. Ale. Já. Nechtěl jsem jí to říct. Bylo to. Mimo. Jenže ona řekla, že je to pravda. A pak jsme na sebe prostě jen řvali. A já utekl. A teď nevím, co dělat. Nenapadlo mě nic lepšího, než ti zavolat. Uklidňuje mě tvůj hlas. Přijde mi, že je všechno v pořádku, když ho slyším," poslední slova řekl skoro neslyšitelně.

„Běž domů Troye, dobře? Bude to dobré, věř mi. Jen toho prostě máte všichni plnou hlavu," pohrával jsem si se lžičkou a nesmyslně míchal kafe všemi směry.

„Nechci tam. Nemůžu tam. Ne teď. Nechtějí mě tam. Nikdo z nich," vydechl zlomeně.

„Prostě vám jen ruply nervy. Bude to v pohodě, až se vrátíš domů. Slib mi, že tam teď půjdeš."

„Nechci tam," odsekl.

„Troye," zakroutil jsem bezmocně hlavou, „a co chceš asi tak dělat? Jednou se tam stejně musíš vrátit."

„Můžu ti pak zavolat?" zněl tak bezmocně. Nechtěl jsem, aby se trápil. Nezasloužil si to. Jako by ta nehoda nestačila.

„Jasně, že můžeš," usmál jsem se hloupě.

„Díky," zašeptal smutně a zavěsil.

Hodil jsem telefon na stůl a složil si obličej do dlaní. Nevěřil jsem tomu, že mu to Laurelle vážně řekla. Nebyla taková.

Zvedl jsem hlavu, když jsem zaregistroval známou melodii. To snad ne. Dnešek byl vážně prokletý. Prsty jsem si silně zatlačil na zavřené oči ve snaze zatlačit slzy. Kéž by to bylo možné.

Strange how a phone call can change your day

Take you away, away

From the feeling of being alone

Bless the telephone

It's nice the way you say my name

Not very fast or slow

Just soft and low, the same

Cause when you tell me how you feel

I feel the same way too

I'm very much in love with you.