Vzbudil jsem se brzy ráno zimou, schoulený v klubíčku v koutě malého balkónu. Protáhl jsem se a lehce zaskučel bolestí. Z tohohle spánku se moje tělo bude nejspíš ještě nějakou dobu dostávat. Ještě ani nevyšlo slunce. Vrátil jsem se zpátky do domu, zalezl do postele a zahrabal se do teplých peřin, i když už jsem vlastně ani spát nechtěl. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Normálně bych mluvil s Jessem.

Vzpomněl jsem si na včerejšek. Lenivě jsem se natáhl pro telefon a zapnul ho. Byl jsem rozhodnutý jakýkoliv další Troyeuv pokus ignorovat. Vymazal jsem všechny jeho zprávy hned, co se ukázaly v upozorněních. Časem mu přece muselo dojít, že je to nesmysl. Že tím ničemu nepomůže. Netrvalo ani pár minut a můj mobil znovu začal zvonit. Chtěl jsem hovor vytípnout, ale až pak jsem si uvědomil, že nevolá on, ale Laurelle.

„Connore, jsi v pořádku?" vychrlila roztřeseným hlasem.

„Ano. Neměl bych být?" zeptal jsem se opatrně.

„Ne. Totiž ano," odmlčela se na chvilku, „já jen. Volala jsem ti včera, jaký si měl let a ty jsi nebyl dostupný a ...asi už jsem paranoidní. Promiň."

„Nic se neděje. Doletěl jsem v pořádku. Jen jsem byl unavený a usnul jsem a zapomněl dát mobil na nabíječku," zalhal jsem a doufal, že se Troye k jeho včerejšímu nápadu nepřiznal.

„Dobře. Mělo mě to napadnout. Omlouvám se," uklidnila konečně trochu svůj splašený hlas.

„Nic se neděje. Co Troye, jak to zvládá?" doufal jsem, že mi ta otázka projde, aniž by jí bylo divné, že se na to ptám.

„Já nevím. Moc s námi nemluví. Vlastně s námi nikdy nemluvil. Byl hodně s Jessem. Pořád, dalo by se říct. Byl jediný, kdo mu aspoň trochu rozuměl. Což je zvláštní, vzhledem k tomu, jak podobní si jsou. Jen Jesse vždy o všem mluvil. Troye je v tomhle jiný. Nechává si všechno pro sebe," povzdechla si.

„Jsem rád, že nejsem jediný, komu připadají tak stejní," zasmál jsem se lehce.

„Proto jsi tak rychle odjel?"

„Já nevím," svalil jsem se na postel a zadíval se do stropu, „prostě mě to vyděsilo."

„Jde si na to zvyknout. Kdybys cokoliv potřeboval, víš že můžeš volat, že ano?"

„Mhm," zamručel jsem a snažil se najít pozici, ve které by mě nebolely namožené svaly.

„Dobře. Dávej na sebe pozor. Zatím."

„Neboj. Vy taky," vydechl jsem úlevně a hodil telefon na druhou stranu postele. Pořád jsem přemýšlel nad tím, co mi řekla.

Byl s ním pořád.

To proto věděl o všech těch věcech. Byl s ním, i když jsme spolu mluvili po skypu? Byl někde v rohu, abych ho neviděl? Až teď mi došlo, proč to nejspíš včera začal dělat. Bylo to pro něj normální. Chtěl jen pokračovat v tom, na co byl zvyklý.

Natáhl jsem se zpátky pro mobil a napsal mu.

(Já) Psal si za něj esemesky už někdy předtím?

Dlouho se neozýval. Možná se urazil. Nedivil bych se mu. Možná bych za to byl i rád.

(Troye) Jen, když to po mě chtěl. Nikdy jsem nenapsal nic, co by nechtěl. Nemusí tě to nějak znepokojovat. Dobré ráno. Mimochodem =)

(Já) To, že jsem napsal, neznamená, že budeme pokračovat ve včerejšku.

Proč jsem se mu vůbec ozýval. Zatracená zvědavost. Ta představa, že mi psal za něj, mě ničila. Neměl na mě čas? Nebo náladu? Měl někoho jiného, proto mi musel psát Troye?

(Troye) Proč ne? =/

(Já) Myslím, že jsme to probírali už včera.

(Troye) Mluvil jsi s mámou. Teď už víš, čemu to pomůže =)

(Já) To, že se budeš vydávat za Jesseho, nepomůže ničemu. Musíš ho nechat jít

(Troye) Můžu ti alespoň psát jako já?

(Já) Musíš mít jiné kamarády. Jsem na tebe moc starý.

(Troye) Nemám. A 7 let není moc =) Prosím. Budeme si rozumět. Uvidíš =)

(Já) Co z toho budeš mít?

(Troye) Pocit, že mám alespoň někoho, koho znám a můžu se na něj spolehnout?

(Já) Neznáš mě.

(Troye) Nebuď hloupý. Víš moc dobře, že ano. Nebo potřebuješ přesvědčit?

(Já) Nikdo se o tom nedoví. Jasné? A nebudeš psát z Jesseho účtu.

(Troye) Proč ne?

(Já) Troye...

(Troye) Fajn.

Raději už jsem mu na to nic nepsal. Měl jsem z toho špatný pocit. Nebyl jsem ještě před pár minutami přesvědčený, že ho budu ignorovat? Že na to nepřistoupím? Možná jsme oba prostě jen potřebovali někoho, kdo nám ho připomínal. Třeba to nebylo zase tolik špatné. Nesmysl. Byl to zatraceně jeho mladší bratr. Jestli se to jeho rodina někdy dozví, tak se zblázní.

Zvedl jsem se lenivě k počítači odhodlaný, že tentokrát Jesseho účet vážně smažu. Ze dvou důvodů. Aby mi z něj vážně nemohl napsat a taky proto, abych na to sám nečekal. I přes to, jak se mi to příčilo, mi včera bylo vlastně skvěle, když z jeho účtu přicházely zprávy. Zprávy, které vypadaly, že jsou od něj. Začínal jsem z toho šílet.

Přemlouval jsem se k tomu zatraceně dlouho, než se mi to povedlo. Než se mi povedlo dostat tu černou ikonku, s malou svítící lampou nadobro z mého života. Bylo hloupé namlouvat si, že šlo jen o obrázek.

Po chvilce mi přišla nová žádost o přidání kontaktu. Páni, byl rychlý.

Byl rychlý i v tom, jak mě znovu naštvat a rozhodit.

Já: Řekni mi prosím, že tohle nemyslíš vážně?!

TroyeBoy: Co jsem udělal špatně tentokrát? -_-

Já: Změň si ikonku. Hned.

TroyeBoy: Proč?

Já: Víš proč. Používal jí Jesse.

TroyeBoy: Jenže mně se líbí. Nemůžeš mi říkat, co smím a co ne =/

Já: ale můžu tě zase začít ignorovat, tak jestli je to to, co chceš, tak v tom pokračuj....

TroyeBoy: Používají se tři tečky. Lepší?

Bezmocně jsem se svezl do točící židle. Dal tam svojí fotku. Z černé benie mu vykukovalo pár neposlušných kudrlinek a i přesto, že se pokoušel o úsměv, byl vidět smutek v jeho očích.

Já: Lepší

TroyeBoy: Není to jeho benie, pokud si myslíš, že ano. Mám svojí.

Já: tohle mě vůbec nenapadlo. Díky za upozornění

Odfrkl jsem si. Do čeho jsem se to sakra pustil. Nevím jestli mě to víc uklidňovalo nebo ničilo.

TroyeBoy: Jesse má podobnou fotku. Můžu ti jí poslat, jestli chceš.

Já: Ne

TroyeBoy: Nemusíš se hned urážet.

Já: Nejsem uražený. Vážně si myslíš, že nám tohle nějak pomáhá?

TroyeBoy: Časem bude. Musím, začíná mi další hodina. Máf.

Já: Troye...

TroyeBoy: Tohle není jen vaše věc. Se mnou se tak loučil taky. Nebuď sobec. Máf ^^

Já: Máf...

„Máf?!" Podivil se s úsměvem.

„Nemám rád stereotypy," ušklíbl jsem se a vtáhl si ho do polibku.

„Já vím," uchechtnul se, „ale proč zrovna tohle?"

„Nevím," pokrčil jsem rameny, „prostě mě to napadlo."

„Bezva," políbil mě letmo do vlasů, stoupajíc si při tom na špičky, „tak máf."