Probralo mě ostré světlo. Jistě. Dnes bude krásně. Jak jinak. Převalil jsem se na druhou stranu a zjistil, že už jsem v posteli sám. Vlastně jsem za to byl rád. Bál jsem se, že se vzbudím a budu ho svírat v objetí. Nepochopil by to. Nikdo by to nepochopil. Ještě aby ano. Bylo to celé zvrhlé a ujeté.

Zvedl jsem se z postele a začal skládat svoje věci zpátky do kufru. Chtěl jsem odsud vypadnout. A konec konců, čím dřív budu zpátky u táty, o to méně se stihne zřídit. Co jsem si to vůbec namlouval. Stejně už nejspíš ležel mezi prázdnými lahvemi, neschopný se nikterak pohnout.

Už jsem měl skoro zabaleno, když se otevřely dveře.

„Myslel jsem, že by pro tebe bylo lehčí najíst se tady. Mimo tu pohřební náladu dole," zakoktal zmateně a položil tác plný jídla na neustlanou postel.

„Děkuju. Vážím si toho," vjel jsem si nervózně rukou do vlasů a sedl si na postel, vedle tácu. „Nemusel jsi," vydechl jsem, „nemusel jsi jí dělat. Takhle."

„Jesse jí tak měl taky rád. Prý měl aspoň trochu pocit, že jste pořád spolu," pokrčil nevinně rameny. Páni. O tomhle mi nikdy neřekl.

„Jsi vzhůru dlouho?" pokusil jsem se změnit téma.

„Celkem. Mluvíš se spaní," zasmál se a následně zrudl. Nechápavě jsem se na něj povíval.

„V pohodě. Nevadilo mi to," povzbudil mě pohledem a pak jím sjel na kufr, „odjíždíš?" pronesl starostlivě.

„Co ti nevadilo?" Dostal jsem se sebe hned, jak jsem spolknul celé sousto.

„Zapomeň na to. Nic se nestalo. Jen jsi říkal. Hezké věci. Nemůžeš tu ještě zůstat?" vrátil se zpátky a sedl si do tureckého sedu na postel.

„Nemůžu tu být. Je to všechno tak," zakroutil jsem hlavou a neměl sílu dál pokračovat.

„Jo. To pro nás všechny," odsekl.

„Ne, ty to nechápeš,"

„Ne. To ty. To. Nechápeš!" rozkřikl se, „taky nám tu chybí! A nikdo z nás neutíká!"

Jen jsem na něj zůstal zmateně koukat. Možná měl pravdu. Byli na jeho přítomnost zvyklí víc než já. Měli na něj víc živých vzpomínek.

„Promiň," šeptl jsem a vrátil nedojedený toust na talíř, „já prostě jen. Jen nevím jak," zakoktal jsem. Nenechal mě pokračovat. Pevně mě obejmul a zašeptal, že to bude v dobré. Oba jsme věděli, že si to nalháváme. Jeden druhému.

„Zůstaň tu, prosím. Mám aspoň trochu pocit, že je všechno tak, jak má být," zamumlal, hlavu opřenou o má ramena.

„Vždyť to nedává nejmenší smysl. Nebyl jsem tu roky," přejel jsem mu opatrně rukou po zádech, ve snaze ho alespoň trochu uklidnit. Popravdě jsem nevěděl, kdo z nás byl víc v háji.

„No právě. Když jsi tu byl naposled. Bylo všechno ještě fajn. Prosím. Zůstaň. Alespoň chvíli," šeptal bezmocně.

„Nemůžu nechat tátu tak dlouho samotného," natiskl jsem si ho blíž k sobě a zavřel oči. Cítil jsem se najednou tak bezpečně. Jako bych tu byl já a Jesse. Ne on.

„Pořád tě bije?" odtáhl se a podíval se mi starostlivě do očí.

„Jak ty o tom víš?" nakrčil jsem obočí.

„Zase tak malý jsem tenkrát nebyl. Navíc. Tvoje útěky z domu byly před vaším odjezdem celkem častý. Nebylo tak těžký si to dát dohromady."

„Jestli tě tady uvidí, bude to ještě horší," schoulil jsem se na posteli do malého klubíčka.

„Měl jsi být na hřišti," nechápal.

„Nepustil mě. Škola," zíral jsem stále na jeden bod a snažil se ignorovat všudypřítomnou bolest.

„Ublížil ti?" stál nechápavě ve dveřích.

„To je jedno," pípl jsem. Nechtěl jsem o tom mluvit.

„Proč?" Kvůli škole? Měl by pochopit, že máš poruchu učení Conny. Měl bys s tím za někým zajít."

„A za kým asi?" zavrčel jsem nepříjemně.

„Chci ti jen pomoct."

„Nemůžeš mi pomoct."

„Ne, teď už si to nedovolí. Je z něj dost nepoužitelný člověk. Je rád, když po pár panácích trefí domů," věnoval jsem mu krátký úsměv.

„Nechápu, proč se na něj nevykašleš," vzal jeden z nedotčených toustů a zakousl se do něj.

„Je to můj táta. Nemůžu se na něj vykašlat."

„Nikdy se k tobě nechoval jako táta. Nemusíš tu pro něj být jen proto, že už z něj je troska, co se sama o sebe nepostará," prohodil s plnou pusou.

„Zníš přesně, jako on," nevydržel jsem. Kolikrát mi tohle říkal, když jsme spolu mluvili po skypu? Kolikrát mě přemlouval, ať přiletím za ním a zůstanu. Nespočetněkrát.

„Možná proto, že je to prostě pravda," trval si na svém.

„Ne. Možná je to jenom proto, že jste si prostě kurevsky podobní!" vykřikl jsem a rozhodil bezmocně rukama.

„Oh. Wow. Promiň," pustil překvapeně toust zpátky na talíř, „tak to já teda radši půjdu a začnu se chovat jako někdo jiný, když se mnou máš takový problém. Možná pro tebe bude lepší, když se začnu přetvařovat!" zakřičel a zmizel z pokoje. Chtěl jsem ho zastavit, ale nedokázal jsem se pohnout.

Po chvilce jsem se odhodlal zavolat taxíka, poděkoval zbytku rodiny za ubytování a odjel na letiště. Věděl jsem, že bych neměl odjíždět, když je na mě naštvaný. Ale já už tam prostě nemohl zůstat ani o minutu déle.

----

Protože už dneska výjde nová část Blue neighbourhood a já se zatraceně moc nemůžu dočkat ^^