Laurelle za mnou chodila každý den a já se občas bál, že vlastně zapomíná, kdo je její syn. Pořád mě uklidňovala, že to bude v pořádku a nepřestávala upozorňovat na to, jak moc je důležité, abych se k Troyeovi nezačal chovat odtažitě. Chtěla po mně, abych vše přiznal. Jak moc v háji jsem z něj byl a taky to, co to celé způsobilo. Nezdálo se mi to jako dobrý nápad, ale nic jiného mi stejně nejspíš nezbývalo.

Byl jsem tak zatraceně nervózní. Zbývalo posledních pár hodin do soudu. Měl jsem mít dobrého právníka, kterého mi pochopitelně zaplatila Laurelle. Všichni jí za to určitě museli odsuzovat. Byla nejspíš jediná, kdo mi věřil. Ona a Troyeho psychiatr. Ani teď jsem si to nedokázal připustit. Nemohlo ho přece napadnout něco tak šíleného. Nemohl být takový. Nedávalo mi to smysl.

--

Ani v jednom z kriminálních seriálů, které jsem kdy viděl, nebyla žádná z těch chodeb, kterou obvykle obviněného vedou tak dlouhá. A ani soudní síň v televizi nevypadala tak obrovská. Ty dny prosezené v cele mi připadaly jako to nejhorší, ale až teď jsem si uvědomil, že to nejhorší mám pořád před sebou. Doslova. Nebál jsem se, že ten soud nevyhrajeme. Bál jsem se, že se mu budu muset znovu podívat do očí. Že uslyším všechna ta obvinění z jeho úst.

Co když se zhroutím a začnu brečet?

Bože.

Vypadal tak ublíženě. Byl vážně tak hubený, už když u mě byl?

Bránil jsem se pohledu do jeho očí. Celou cestu ke svému místu jsem se nutil mít pohled zalomený k zemi, i když ta touha zase vidět jeho dokonalost byla neuvěřitelně silná. Nenáviděl jsem se za to, že jsem do něj byl zblázněný o před to, co udělal. Jistě, vlastně za to nemohl. Byl to jeho způsob obrany. Nechtěl bránit sebe. Chtěl bránit mě. Jen v tom prostě neviděl ten paradox.

První úder dřevěného kladívka mě donutil leknutím nadskočit. Nejdřív jsme všichni povstali, stejně, jako jsem to viděl už milionkrát v televizi. Přišlo mi to jako nechutné klišé. Bylo divné, že mě rozčilovala zrovna taková pitomost.

A pak to jsem to podělal. Neudržel jsem se a zadíval se mu do očí v momentě, kdy jsme dosedali zpět na tvrdé židle.

Myslel jsem si, že v jeho očích uvidím spokojenost, zákeřnost nebo podobné věci. Jenže, v těch za normálních okolností krásných očích teď bylo naprosté prázdno. Přišlo mi, jako by prostě koukal skrze mě. Soudce někde v dáli něco říkal, ale já to nevnímal. Vnímal jsem jen jeho. To, jak se trhaně nadechuje. Jak se přikrčuje před každým novým zvukem. Na chvilku jsem zapochyboval, jestli to všechno náhodou není pravda. Ten stav, ve kterém byl. Nerozuměl jsem tomu. Nemohl se přeci tolik vydeptat jen proto, aby mu všichni uvěřili.

„No tak. Neber ho. Může zůstat doma. Chci s tebou být sám," naléhal jsem a zastrkoval mu kudrlinky zmítající se ve větru za uši.

„Vadí ti snad, že má větší pozornost, než ty?" strčil do mě, až jsem se zaskučením narazil na stěnu.

„Nikdy nebude mít víc pozornosti, než já," usmál jsem se spokojeně a vtáhl ho do polibku. Měl otevřené oči, jako vždy a já to tentokrát udělal stejně. Ty nebeské oči plné krásy a dokonalosti.

Mírně zaklepal hlavou, protřel si kořen nosu a oči, které ke mně pak znovu zvedl, byly najednou plné slz. Obhájci se překřikovali, ale já nemohl rozpoznat jediné slovo. Topil jsem se v dokonalých studánkách a přál si, abych na sobě neměl ta zatracená pouta. Přál jsem si, abych k němu mohl přiskočit, stáhnout ho do náručí a šeptat mu do ucha, že všechno bude zase v pořádku.

Musel jsem znovu zavřít oči, abych zarazil slzy, které se mi neuvěřitelnou rychlostí hnaly do očí.

„Nebreč, Conny. Prosím," houpal se mnou v náručí ze strany na stranu, když jsme večer před mým odjezdem seděli na pláži a pozoroval náš poslední společný západ slunce. Nešlo o tu romantiku ani o to pitomé slunce, ale o to místo, na kterém jsme byli. Bylo tolik speciální.

„Nechci od tebe pryč," položil jsem si hlavu na jeho rameno, aniž bych se snažil dál zadržovat slzy.

„Nebudeš ode mě pryč. Nás dva nikdo nerozdělí. Nikdo, rozumíš?!"

Do reality mě probral neuvěřitelný hluk a neustálé klepání kladívka, doprovázené silným hlasem soudce. Rozlepil jsem oči a uviděl Troye, který se snažil dostat svého obhájce pryč ze soudní síně. Byl na pokraji zhroucení. Měl přesně stejný panický výraz, jaký míval Jesse přesně předtím, než zkolaboval.

A pak byla vyhlášena 15 minutová přestávka.

Většina lidí se s mumlání odebrala pryč a já tam jen zůstal sedět, aniž bych chápal, co se vlastně stalo.

„Connore," chytla mě Laurelle za ruku hned, jak se prodala davem lidí, „uklidni se. Nic se neděje. Je to na dobré cestě," snažila se mě povzbudit pohledem.

„Já," nahnal jsem rychle nový vzruch do plic, „já tohle nedokážu. Nemůžu s ním být v jedné místnosti a vědět, že mě sem dostal on. Chci ho zpátky. Chci je zpátky oba," schoval jsem si obličej do dlaní a naplno se rozbrečel.

„Frannie?" ozval se v prázdné síni tichý, dětský hlásek.

Nechtěl jsem ho vidět. Nechtěl jsem s ním mluvit. Nejspíš sem ani nesměl.

„Nechám vás o samotě. Bude to v pořádku," stiskla matka dvou nejdokonalejších človíčků na světě mou paži a pak s klapáním podpatků o podlahu odešla.

Najednou, jako by pro nás oba v té obří místnosti nebylo dost vzduchu.

A on se prostě jen připlížil a sedl si vedle mě.

„Zlobíš se?" zašeptal opatrně.

Zlobíš se? Kdyby to nebyl on, tak už bych na něj pravděpodobně křičel nespočet nadávek. Ale já to nedokázal. Jen jsem tam seděl a tupě zíral před sebe, ve snaze mu už znovu nepodlehnout.

„Nezlob se, prosím," zatahal mě za rukáv černého saka, „potřebuju tě, Conny. Nemůžu bez tebe fungovat. Prosím," obejmul nejistě mou ruku a položil mi hlavu na rameno. Cítil jsem, jak mi slzami promáčí rukáv.

„Nerozumím ti," seděl jsem na tom místě jako přikovaný, neschopný jakéhokoliv pohybu.

„Ukončil jsem to. Řekl jsem jim, jak to bylo. Po přestávce to všechno skončí," přitiskl se ke mně blíž, „mrzí mě to. Nechtěl jsem. Vážně. Odpustíš mi to, prosím,"

„Troye," chtěl jsem ho zastavit, ale on se nenechal.

„Klidně zase budu ten malý brácha, kterého jsi tolik nenáviděl. Jen mě prosím nemaž se svého života. Podělal jsem to. Já vím, že ano. Nevím, co se to se mnou stalo. Já. Já. Conny. Prosím," z jeho hlasivek už nevycházel pomalu žádný zvuk.

„Shhh," přitáhl jsem ho těsně k sobě a on mi zabořil hlavu do hrudi, „dýchej. Je to dobré, ano?" hladil jsem ho po bocích, jelikož dál jsem kvůli poutům nedosáhl.

Měl jsem na něj být naštvaný. Měl jsem ho poslat do háje. Každý normální člověk by to udělal. Ale já nemohl.

„Slib mi, že tě ještě někdy uvidím," setřel si rychle slzy.

„Slibuju," pousmál jsem se, abych ho trochu povzbudil. On je lehce přikývl a zvedl se na nohy, odcházejíc ven, za všemi ostatními.

„Conny?" otočil se těsně přede dveřmi.

„Ano?" pozoroval jsem ho, jak nervózně mnul mohutnou kliku. Jeho oči už zase zaplňoval potok slz. Nechtěl jsem ho nechat jít. Tak moc jsem ho nechtěl nechat jít.

„Máf."

---

Trm trm trm. Nezabíjete mě, prosím.

Konce prostě nejsou moje silná stránka.

  So what are you waiting for?
'Cause someone could love you more
I'm just a lost boy, lost boy

I say I wanna settle down
Build your hopes up like a tower
I'm giving you the run around
I'm just a lost boy  

N.