Seděl jsem schoulený v rohu tmavé cely. Nikdo se o mě nezajímal. Nikdo neřešil, že jsem nic z toho neudělal. Nikdo se mě na nic neptal. Jen mě prostě narvali do té odporné místnosti a zaklapli mříže. 

Nechápal jsem to. Nic z toho. Snažil jsem si vzpomenout na poslední moment před tím ránem, ale vzpomněl jsem si jen na to, jak jsme společně hulili. Nedávalo to smysl. Ani trochu. Postarala se o to Laurelle? Nechtěla, aby u mě už déle byl? Bála se snad, že se mezi námi něco děje? Že jí kazím jejího nejmladšího syna? Ale proč. Proč by to dělala tímhle způsobem. Navíc. Museli mít přeci nějaké důkazy, na základě kterých mě měli v plánu postavit před soud. Někdo to na mě musel nahrát. Ale kdo? Jediný, s kým jsem poslední dobou byl, byl Troye. A ten přece neměl nejmenší důvod nic takového dělat. 

Mé myšlenky létaly všemi směry. Nedokázal jsem se uklidnit ani na setinu vteřiny. Co teď ten malý jouda asi dělal. Byl vůbec v pořádku a v bezpečí? Čekal snad pořád v mém pokoji na to, až se vrátím?

„Vstávej," ozval se pohrdavým tónem strážník, pomalu odemykajíc železné mříže. Na tu chvilku jsem zadoufal, že se všechno vyřešilo. Jenže on mě jen dovedl do další místnosti, posadil ke stolu, nasadil mi pouta a následně je přicvakl ke kroužku v dřevěné desce. Oni vážně věřili tomu, že jsem to udělal. Vážně si mysleli, že jsem ho unesl a znásilňoval. 

Bože.

Byl to takový nesmysl.

Nikdy bych mu nedokázal ublížit. Nejen jemu. Nikomu. Neměl jsem na to povahu. Ale. Co když. Co když celou tu dobu, co jsem si myslel, že jsem mimo jsem vlastně tak úplně mimo nebyl? Co když jsem si prostě jen nepamatoval, co jsem dělal. Co když to všechno byla pravda? 

„Connore. Jsi v pořádku?" vtrhla do dveří udýchaná matka toho dokonalého stvoření. 

„Laurelle," vydechl jsem, aniž bych se odvážil podívat se jí do očí, "nevím, co se stalo. Nemám s tím nic společného. Já,"

„To je v pořádku," přerušila mě a sedla si na druhou volnou židli.

„V pořádku?! nechápal jsem.  „Víš vůbec, proč tady jsem?!" Neudržel jsem se a zvedl mírně tón svého hlasu.

„Jistě, že vím," natáhla se přes stůl a schovala mé ruce do těch jejích, „nemohla jsem se sem dostat dřív. Nešlo to. Dostaneme tě z toho. Slibuju," ujistila mě mírným úsměvem.

„Promiň. Ale já vážně moc nechápu, o čem mluvíš," sklonil jsem pohled a zadíval se na malou rýhu v dřevěné desce stolu.

„Je potlučený, v jeho krvi našli nespočet marihuany. Zápěstí má odřená od provazů a když prohledávala tvůj dům, našli ho přesně v tom stavu, v jakém ho popisoval. Našli všechny ty provazy. Našli jeho telefon, schovaný v jednom z šuplíků," mluvila klidně a dávala si pozor na to, abych přesně rozuměl každému jejímu slovu.

„Neudělal jsem to. Neublížil bych mu," chtěl jsem stáhnout ruce k sobě, ale připnutá pouta mi v tom zabraňoval.

„Uklidni se," chytla pevněji má zápěstí, "nemyslím si, že ano," usmála se.

„Cože?" Přivřel jsem oči a mírně zakroutil hlavou. Připadal jsem si jako blázen. Vůbec jsem nerozuměl ničemu z toho, co říkala.

„Podívej, já vím, co dokáže, když se věci nedějí tak, jak by chtěl. Neřekl jsi mu třeba něco, co by ho mohlo urazit? Něco, co by ho mohlo donutit cítit se k ničemu? Nepotřebný?" pokračovala příjemným hlasem. 

„Já nevím. Myslím, že ne," snažil jsem si přehrávat si v hlavě všechny naše předešlé konverzace. Nic mě nenapadalo. Vždyť ještě ráno byl naprosto v pohodě. „Myslíš, že mě sem dostal on?" 

„Tohle vím bohužel jistě. Zatím to nepřiznal, ale nebude to trvat dlouho, slibuju. Jen musíme přijít na to, co ho tolik rozhodilo. Vždycky plánuje věci dopředu. Počkal si, až to bude mít dost důkazů, které proti tobě použít. Jako s tím telefonem. Volal mi od tebe, že ten svůj nejspíš ztratil. Prostě chtěl, aby policie pak věřila tomu, žes mu ho zabavil. A taky chtěl, abych dosvědčila to, že ho nemohl najít," odmlčela se na chvilku a když  zahlédla můj výraz, tak jen zesílila sevření rukou. 

„Je pravda, že několik dní zpátky se choval dost divně. Ale. On se nikdy nechová úplně normálně," pokrčil jsem rameny. Bylo mi na nic. Nevěřil jsem tomu, že si vážně přál, aby mě zavřeli. Myslel jsem, že mě má vážně rád. Že u mě zůstává, protože má rád mojí společnost.

„Povídej," pobídla mě pohledem. Obdivoval jsem, jak klidná dokázala být. Když mi Troye vyprávěl o jeho útěcích vlakem, myslel jsem si, že je Laurelle ta nejhorší matka. Jenže, pravděpodobně to vůbec nebylo tak, jak mi to říkal. Prostě jen nechtěl, abych jí důvěřoval. 

„On prostě. Přišel obarvený, s piersingem. A já to nevydržel. Začal jsem na něj křičet. Hádat se. Záleželo mi na něm, ale tohle byla ideální příležitost, jak ho donutit žít jeho vlastní život. Aby přestat být posedlý tím, že mi musí nahrazovat Jesseho," kousl jsem se do rtu, abych zastavil všechny ty slzy, které se mi hrnuly do očí, „řekl jsem mu, že mi o něj nejde. Že s ním jsem jen proto, že mi připomíná Jesseho a ty chvíle s ním," popotáhl jsem a už se ani dál nesnažil zadržovat slzy.

„Že jsi s ním? Měli jste spolu něco?" zeptala se a já cítil, jak její stiskl polevuje.

„Mrzí mě to. On byl prostě tak. Přesvědčivý. Bylo to přesně po té hádce. Začal to on. Nikdy by mě nenapadlo po něm vyjet," styděl jsem se sám za sebe. Možná jsem si zasloužil být tam, kde jsem byl. 

„Ano, to umí. A vzhledem k tomu, co řekl policii byl tenhle jeho čin první krok k tomu, aby tě sem mohl dostat," usmála se na mě soucitně a zvedla se ze židle.

„Takže mu o mě nešlo? Chtěl se mě jen zbavit?" stihl jsem se ještě zeptat, než otevřela dveře.

„Jistě že mu o tebe šlo. Víc, než si jen myslíš. Jenže po tom, cos mu řekl. Je na tohle citlivý. Bál se, že pro tebe nebude nikdy tak dobrý, jako Jesse. A nechtěl, aby pro tebe vůbec nikdo byl tak dobrý. Proto tě chce dostat sem. Budeš v pořádku. Vyřešíme to," přehodila si kabelku výš na rameno a zavřela za sebou dveře.