„Connore," cloumal s mým tělem neústupně, „vzbuď se," nepřestával se mnou třást a já neochotně otevřel oči. „Ten telefon. Zvoní už alespoň dvě hodiny," hodil ho po mně a odešel. Co se sakra dělo? Unaveně jsem se posadil a bolestivě zaskučel. Mé svaly byly tak divně ztuhlé a nepovolné.

„Hm?" zamručel jsem do telefonu, aniž bych se obtěžoval podívat, kdo volá.

„Tak povídej Romoe," vychrlil a mě došlo, o koho jde, „to, že ses tu neukázal pár dní, to bych pochopil. To, že se vymlouváš na svého alkoholického otce, který je v léčebně, to bych taky pochopil, ale dohajzlu Connore, já už nemám sílu za tebe sloužit!"

„Asi tě nechápu," šeptl jsem opatrně a protřel si kořen nosu. Ani trochu jsem neměl ponětí, co se děje. Vždyť – byl jsem doma sotva tři dny.

„Prostě přijď do práce. Jasné? Už nemůžu!" ječel dál a já vydal zvuk, který mu dal najevo, že přijdu. Snažil jsem své myšlenky dostat na jejich místo, ale nedařilo se mi. Nemohl jsem si vzpomenout vůbec na nic. Jen na to, jak jsme se zhulili a koukali na film.

„Děje se něco?" Probral mě ten nejdokonalejší hlas osoby, která se lehce opírala o dveře pokoje.

„Já. Já nevím," zakoktal jsem. „Co je za den?"

„Pondělí, řekl bych," usmál se spokojeně a s širokým úsměvem na tváři mě pozoroval, jak se snažím co nejdřív připravit.

„Do prdele! Do prdele! Do prdele! Tos mě sakra nemohl vzbudit dřív?!" křičel jsem vztekle a snažil se nasoukat do kalhot. „Měl jsem být v práci už dva dny Troye!"

„Když ty si spal tak krásně," přerušil mě, prsty přejíždějíc po mých zádech, zatímco jsem mačkal pastu na kartáček.

„Udělal jsi to schválně?" Zamumlal jsem.

„Ne," políbil mě na zátylek, „to bych ti neudělal," nasál mou kůži a mně bylo jasné, že se tam za pár minut objeví moc hezký cucflek.

„Musím jít," vytrhl jsem se mu nepříčetně a seběhl ze schodů. Zatraceně. Měl mě na háku. Byl jsem mimo. Moc mimo. Všechno bylo špatně. Přece. Nemohl jsem tak dlouho spát sám od sebe. Nebo ano?!

„Vrať se brzy!" Zakřičel a pak zmizel zpátky do pokoje. Slyšel jsem bouchnutí dveří a hned potom jsem já praštil těmi vchodovými. Musel jsem si pospíšit, pokud jsem chtěl být v práci co nejdříve. I tak jsem si ale myslel, že si jen podepíšu výpověď a zase půjdu zpátky domů.

Unavený blonďáček po mě jen hodil úlevný pohled v momentě, kdy jsem vstoupil do restaurace.

„Já. Nechápu to. Promiň," dostal jsem ze sebe rychle a pozoroval utahanou hromádku neštěstí, jak se snaží obstarat všechny zákazníky.

„Převlíkni se. Rychle prosím. A tohle mi dlužíš," protočil oči a rychle odešel k dalšímu stolu. Byl jsem mu vděčný za to, že mi nekladl žádné otázky, i když mi bylo jasné, že se bude ptát hned, jak k tomu bude příležitost.

Poslal jsem ho dozadu se slovy, že to zvládnu. Restaurace sice byla víc, než jen plná, ale dlužil jsem mu to. Do háje! To mě vážně celé dva dny kryl? Byl to šílenec, pokud to tu obíhal sám jen proto, aby mě nevyhodili.

„Connore," položil mi ruku na rameno.

„Ne," otočil jsem se na něj rychle, „odpočívej. Zvládám. Dlužím ti to," usmál jsem se na něj, ale on mi úsměv neoplácel.

„Chce s tebou mluvit policie," pronesl tak tiše, aby nás neslyšeli zákazníci a pak pokynul, abych šel za ním. Nic jsem nechápal. Vůbec nic. Proč by se mnou chtěli mluvit. Stalo se snad něco Troyeovi? Co když mu přeskočilo a ublížil si? Co když zase zmizel a přejelo ho auto? Co když?!

„Connor Franta?" Zeptal se policista u zadního vchodu. Nechápavě jsem přikývl. Byl tak. Děsivý. Nečitelný. Tvářil se tak moc vážně.

„Jste zatčen za únos a opakované znásilňování nezletilého."