„Mohl bych dostat ještě?" Zeptal se, když jsme oba jen několik minut spokojeně zírali do stropu a on ležel v mém klíně.

„Seš si jistý, že je to dobrý nápad? Takhle ráno?" Zahýbal jsem prsty u nohou a snažil se přimět své tělo k funkčnosti. Bylo to silné i na mě. Co to asi dělalo s jeho drobným tělíčkem.

„Pokud doneseš ty vafle, tak ano," zavrtěl se v mém klíně a když dotáhl toho, abych k němu sklopil pohled, roztomile zamrkal.

„Máš hlad, hm?" Prohrábl jsem mu nevědomky vlasy. Zatraceně. Choval jsem se až moc přehnaně. Nechtěl jsem se tak chovat. Ale jinak to nešlo. Byla to taková pohoda.

„Děsný," protáhl se opatrně, „ a nesváděl to na marušku. Měl jsem hlad už před tím, než si pro ty vafle šel," pokračoval v jeho roztomilém výrazu.

„No. Víš," narovnal jsem se, „oni neměli vafle. Přežiješ palačinky?" Zeptal jsem se tiše, jako bych se snad bál, že by mi mohl nebo chtěl ublížit jen kvůli tomu, že jsem nesehnal vafle.

„Hlavně ať už je to hotové. Vyberu si to jindy a jinak," zasmál se hlasitě a posadil se, aby mi umožnil, postavit se. Páni. Svět byl vážně všude, jen ne na svém místě.

Seběhl jsem se zamotanýma nohama schody a samotného mě překvapilo, že jsem nezakopl. Palačinky. Proč já blb nedošel dál a nekoupil hloupé vafle. Nejspíš proto, že jsem chtěl být brzo zase v jeho přítomnosti. Jak hloupé.

Naléval jsem těsto na pánev, pozpěvujíc si hudbu, která hrála z malého, starého rádia. Vždy ho poslouchal otec a já ho od té doby, co odešel, nezapnul. Až dnes. A bylo to fajn. Naladil jsem stanici, kde hráli celkem prima hudbu.

„Můžu to vypnout?" Ozvalo se vedle mě a já měl co dělat, abych sebou leknutím necukl. Naštěstí jsem byl dost zpomalený.

„Nechci, aby tu bylo ticho," otočil jsem soustředěně palačinku.

„Neboj," broukl, „jen pustím něco lepšího," přejel lehce prsty po mých zádech, vypnul rádio a docupital k notebooku v obývacím pokoji.

Every time I see you in the world
You always step to my girl

Ta slova. Musel jsem se smát. Byl to takový paradox.

„Chceš tím snad říct, že jsem holka?!" Zakřičel jsem na něj přes hlasitou hudbu, usmívajíc se do široka. Byl jsem rád, že ten úsměv neviděl. Bylo by to trapné.

„Ale notak Frannie. Jen se mi ta písnička líbí. Nebo bys snad chtěl, abych z tebe byl tolik poblázněný?"

I'm stronger now
I'm ready for the house
Such a modest mouse
I can't do it alone
I can't do it alone

„Je to asi první písnička, kterou s ním nemám spojenou. Děkuju," vydechl jsem a nadal palačinku na talíř.

„Nemáš zač," políbil mě rychle na zadní stranu krku a začal palačinku mazat nutelou, „můžu jí sníst, že jo?"

„Je jen tvoje," přikývl jsem, „ale koukej mazat další. Žádné ulívání. Taky mám hlad," zasmál jsem se a vyklopil na talíř další palačinku.

„Huli-hlad je svině," zamumlal s plnou pusou, nemotorně se natahujíc pro nůž.

„Nebuď sprostý. Zkazíš mě," napomenul jsem ho. A on se smál. Tak hezky se smál a mazal další a další palačinky.

„Tohle je poslední. Tu zvládneš namazat, žejo? Půjdu ubalit nového špeka. Najdi nějaký horor, prosím. Teď to bude sranda," vyjekl a vyběhl do schodů. Moc jsem nechápal, kde všechnu tu energii bral, ale udělal jsem přesně tak, jak chtěl.

„Vybral si film?" Skočil vedle mě na sedačku a já jen přikývl, spouštějíc horor, který jsem ještě neviděl.

„Co je to?" Zeptal se nadšeně, vkládajíc si do úst poslední palačinku, která zůstala na talíři.

„Insidious 3," položil jsem prázdný talíř na stolek, „prý je to blbost, ale myslím, že nám to v tomhle stavu nebude vadit," opřel jsem se nadšeně do sedačky.

„Rozhodně ne," škrtl zapalovačem, natahujíc do sebe kouř, načež ho úlevně vydechl.

„Nikdy bych nevěřil, že jsi tolik zkažený," uchechtl jsem se a udělal stejně, jako on před chvilkou.

„Zvykej si. Prostě nejsem jako on," přitáhl si nohy k tělu.

„Tak jsem to nemyslel," položil jsem si na něj hlavu a předal mu veselou věcičku.

„Já vím," natáhl, „ale stejně, nepřijde ti ten film jako parodie?" Zadusil se lehce kouřem.

„Jo," přikývl jsem a zase si od něj vzal dokonale umotanou ruličku, „až moc," vydechoval jsem pomalu kouř.

„Chtěl bych, aby tohle bylo navždy," broukl nejistě.

„A nemůže snad?" Zeptal jsem se s nadějí, že by tu vážně mohl zůstat napořád.

„Nedělej mi falešné naděje," mrkl na mě, natáhl do sebe až přehnaně kouře a pak spojil naše rty. Nedokázal jsem ho přestat líbat a ten kouř jen prostě pomalu unikal ven. Byl to krásný moment. Nevinný. Nevinně vinný.

Měl pravdu. Taky jsem nechtěl, aby tohle někdy skončilo.