Byl jsem rád, že jsem s ním zůstal doma. Byl neuvěřitelný. Milý. Pořád kolem mě poletoval a nutil mě se smát. Bylo to. Divné. Neobvyklé. Nahrazoval tu jednu jedinou osobou, která mě uměla rozesmát. To bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že už nemiluju Jesseho, ale Troye. Naplno. Byl tu jen a jen on. A byl dokonalý. Víc než to.

„Počkej, počkej. Udělám to," zastavil jsem ho rychle, když se chystal dělat k večernímu filmu popcorn.

„Jen bych tu kukuřici naházel do hrnce. Dokázal bych to," zamrkal roztomile. Tolik jsem ho chtěl políbit, ale zakázal jsem to sám sobě. Muselo to přestat.

„No právě," odstrčil jsem ho opatrně, „jdi vybrat nějaký film. Já se postarám o popcorn."

„Fajn," odsekl rychle a provokativně mi přejel prsty po zádech. S úsměvem jsem pokroutil hlavou. Ani nevím, kdy jsem naposled byl takhle šťastný. Tolik let zpátky. Oh ano. Na tom pikniku.

„Je to navždy. Řekni, že je to navždy. Prosím, Conny. Nechci, aby mi tě tvůj táta bral. Řekni něco. Alespoň slovo. Nebo. Já nevím. Taky nechci, abys zmizel. Taky to pro mě není lehký!" Vyjekl a pevně mě přitisknul k sobě.

„Je to navždy," hladil jsem ho po zádech, „jen dýchej," bude zase dobře.

Byl jsem idiot, když jsem si tenkrát myslel, že vážně bude. Co když se zabil kvůli mně?! Byl to nesmysl, věděl jsem, že ano. Nikdy by neriskoval život i svého bratra. Ale. Já prostě nedokázal přemýšlet nad tím, že to byla má vina.

Donesl jsem lehce připálený popcorn na stůl a sedl si těsně vedle Troye. Potřeboval jsem ho teď vedle sebe cítit víc, než kdy jindy.

Ani jeden z nás tu podělanou vypráskanou kukuřici nejedl. Koho to zajímalo. Prostě jsme vedle sebe napjatě seděli. Chtěl jsem něco říct, ale strach mi to nedovoloval.

„Je ti dobře?" Zeptal se mě opatrně.

„Já nevím," vydechnul jsem zmateně a položil si hlavu na jeho rameno. Vážně Connore?! Vážně hledáš oporu v někom, kdo je o tolik mladší?! Vážně ujíždíš na bratrovi svého mrtvého přítele?!

„Budu asi zvracet," zamumlal, rychle se zvednul a odběhl do koupelny. Nechal jsem ho pár minut být. Třeba mu jen něco nesedlo. Ale pak mě až moc vyděsil.

„Troye," otevřel jsem opatrně dveře, čekajíc na jeho odezvu," donesu ti vodu, ano?" Zeptal jsem se a on jen nepřítomně přikývl. Byl zelený. Vážně zelený.

Vběhl jsem do kuchyně, kde jsem natočil velkou sklenici po okraj vodou a zase zamířil do koupelny.

„Hej," chytl jsem mu vlasy, když znovu začal zvracet, „bude to dobré, dýchej. A pij. Když budeš mít co zvracet, tak to nebude tolik násilné."

„Děkuju," vyrval mi sklenici z ruky a dlouze se napil, „nepomáhá to."

Jemně jsem ho hladil po zádech a doufal, že se to uklidní. Nechápal jsem to. Ani trochu.

„Pojď si lehnout," zvedl jsem ho opatrně do náruče a donesl do pokoje.

„Nechci tě budit. Máš zítra práci. Musíš se vyspat," zachumlal se do peřin.

„Na mou práci kašli. Omluvím se. Důležité je, aby ti bylo dobře," přehodil jsem přes jeho klepající se tělo i mou peřinu, „postavím ti vedle postele něco, do čeho můžeš zvracet, ano? Nestyď se," přinesl jsem do horního patra hrnec, který už nikdo v tomhle domě nepoužíval, „bude to dobré," chytl jsem mu rychle vlasy, když se to všechno začalo zase ozývat," jen klid. Jsem tu s tebou."

---

um. No. okay. je tam milion chyb a já vím, ale. no. chtěl jsem prostě napsat další kapitolu..

N.