Laurelle mi nabídla, abych zůstal alespoň přes noc u nich, abych nebyl sám. Chtěl jsem se vymluvit na to, že mám stejně všechny věci v hotelu, ale nenechala se tak snadno odbýt. Naložila mě k sobě do auta, na zadní sedadla společně s Troyem a odvezla k hotelu. Byl jsem z toho nervózní. Bál jsem se všech těch vzpomínek, které se mi vrátí, až do toho domu po takové době zase vstoupím.

Nikdo z nás za celou cestu nepromluvil, ani nebrečel. Jako bychom všichni předstírali svojí neexistenci. Jen Troye si kreslil pro mě nesmyslné symboly na zamlžené okýnko a následně je zase rychle mazal. Jesse si taky kreslíval na okna.

„Měl bys toho nechat, ten řidič nás sleduje," napomenul jsem ho cestou ze školy. Byli jsme v tom autobuse poslední. Měl jsem z toho divný pocit.

„Zase zbytečně vyšiluješ Conny. Jen si kreslím," pokračoval v psaní textu jeho oblíbené písničky, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„Nemůžu zase přijít o hodinu pozdějš, jako minule, když nás řidič donutil umýt všechna okna. Táta bude už tak naštvanej. Měl jsem být doma před půl hodinou."

„Tvůj táta je šílenec," zakroutil hlavou a naštvaně smazal všechny stopy, které na skle vytvořily jeho prsty. Tenkrát nám bylo deset a měl jsem za sebou svůj první výprask od svého opileckého otce. Nikdy jsem mu neřekl, že jsem ho dostal. Vyčítal by si, že to bylo kvůli němu.

Auto po dlouhé cestě zastavilo a já nervózně polkl, hlavu si opírajíc o zadní opěradlo. Nechtěl jsem ven. Bylo to zvláštní. Vypadalo to všechno úplně stejně. Stromy jako by vůbec nevyrostly.

Téměř všechny dveře od auta se otevřely. Všechny, kromě těch mých.

„Potřebuješ svůj čas?" Nakoukla zpátky do auta Laurelle, starostlivě hledíc do mých očí. Jen jsem zakroutil hlavou a pomalu vystoupil. Snažil jsem se moc nerozhlížet kolem a následoval jsem zbytek rodiny pomalou chůzí do domu.

„Kdo bude poslední u dveří, dělá po zbytek týdne úkoly."

„Víš moc dobře, že nemáš šanci."

„Jen se nevytahuj!"

Bolestně jsem nad tou vzpomínkou přivřel oči. Vyhrál. Jako vždycky. Byl mladší, měl jsem pocit, že ho musím nechat vyhrát. Nikdy nevěděl, že to dělám schválně. Časem stejně začal být lepší.

„Dáš si něco k jídlu?" vrátil mě do reality dámský hlas.

„Ne, děkuju," odkašlal jsem si, jelikož mě zradil vlastní hlas, „půjdu si lehnout, pokud to nevadí," přemluvil jsem se vytvořit přátelský úsměv.

„Dobře. Tak pojď. Odneseme ti věci do pokoje."

Z nějakého důvodu se mi líbilo, že se ke mně pořád chovala stejně. Jako by se nic nezměnilo. Jako bych byl pořád malé dítě, které k nim chodilo víc, než domů. Pořád jsem čekal na ten moment, kdy na mě Jesse odněkud vybafne, jako to vždycky dělával.

Šli jsme nahoru po schodech. Tuhle cestu jsem znal až moc dobře. Nechtěl jsem to udělat, ale nedokázal jsem se nezastavit před jeho pokojem.

„Můžeš zůstat tam, pokud chceš. Jen mi to přišlo trochu ...morbidní."

„Ne. To je dobré. Máš pravdu. Bylo by to morbidní," přemluvil jsem se znovu k chůzi a pokračoval dál dlouhou chodbou.

„Kdyby něco, jsme tu pro tebe. Všichni," věnovala mi poslední úsměv a vrátila se zpátky do přízemí, za zbytkem rodiny. Dělala, jako bych byl jediný, koho to tak sebralo.

Co nejrychleji jsem ze sebe dostal ten nechutný oblek. Byl jsem přesvědčený, že už ho na sebe nikdy nevezmu. Poletí hned, jak ho budu mít kam vyhodit. Zhroutil jsem se na postel a snažil si zase namluvit, že se nic nestalo. Jenže tentokrát se mi to nepodařilo.

Odemkl jsem svůj telefon a zadíval se na poslední fotku, kterou jsme spolu měli. Byla focená na letišti a oba na ní máme napuchlé oči od pláče. Nedokázal jsem se dál držet a rozbrečel se jako malý kluk. Byl jediný, kdo mě držel nahoře. Kdo mi vždycky říkal, že bude dobře, když otci ruplo v bedně. Jasně, mohl jsem se od něj už dávno odstěhovat, věk jsem na to už pár let měl. Jenže já nebyl takový sobec, jako on. Nemohl jsem ho nechat doma samotného. Uchlastal by se k smrti.

„Můžu?" Přerušil mě dětský hlásek. Brečel jsem tak nahlas, že jsem ani neslyšel, že otevírá dveře. Lehce jsem přikývl a rychle si setřel všechny slzy.

„Chybí mi," popotáhl a sedl si na postel, stále si ode mě udržujíc dostatečnou vzdálenost.

„To mně taky, Troye," zadíval jsem se do stropu ve snaze znovu nebrečet.

„Je to moje chyba," přitáhl si nohy k tělu, „mrzí mě, že si o něj kvůli mně přišel," zíral na mě těma jeho modrýma kukadlama. Nebrečel. Tentokrát byly jeho oči suché. Jako by už dál nebyl schopný brečet.

„To neříkej. Víš sám, že je to nesmysl," přisedl jsem si opatrně blíž k němu.

Zatraceně. Dokonce i voněl stejně.

„Hádali jsme se. Než se to stalo. Kdyby,"

„On narazil do Vás Troye. Stalo by se to, i kdybyste se nehádali," skočil jsem mu do řeči a starostlivě mu nadzvedl palcem bradu. Nechtěl jsem, aby tak přemýšlel.

„Můžu tu zůstat s tebou, prosím?" uhnul stydlivě pohledem.

„Ty jsi tu doma," připomenul jsem mu pobaveně.

„Myslel jsem. Spíš, jestli by ti to nevadilo. Vím, že mě kvůli tomu musíš nenávidět," pronesl smutně a rychle si setřel nově přicházející slzy. Jistě. On až na posledním místě. Jak nečekané. Začínal jsem z něj mít divný pocit. Byl až moc stejný. Jeho grimasy. To, jak se na mě díval. Jak zvláštně od sebe oddělovat slova.

„Jen si dám sprchu, dobře? A na tu nenávist zapomeň. Je to nesmysl," přejel jsem mu rukou opatrně po vlasech a rychle toho zase litoval. Zítra ráno si musím zabalit a vypadnout. Nemůžu tu s ním být. Zešílel bych.

„Dobře," vydechl a zalezl si pod peřinu. Nemusel jsem se otáčet. Věděl jsem, že bude natisknutý na stěně, zády k otevřenému prostoru a bude objímat polštář, na kterém by každý jiný člověk normálně spal.

Povzdechl jsem si a zalezl do koupelny. Přišlo mi to všechno jako hloupý sen. Nemohli si přece být tak podobní. Nebyli dvojčata. Byli narození pár let od sebe. Tohle přeci nebylo možné.

Až teď, když na mé tělo dopadaly kapky teplé vody, jsem si uvědomil, jaká zima mi vlastně byla. Připadalo mi, jako by voda mě vypálit do mé kůže díry. Ignoroval jsem to a užíval si tu bolest, kterou mi to způsobovalo. Konečně jsem mohl myslet na něco jiného. Únava a slabost nohou mě ale donutila vylézt dřív, než jsem chtěl.

Pomalými kroky jsem se vracel zpět do pokoje. Doufal jsem, že už bude spát. Vypadalo to, že ano. Lehl jsem si do postele tak, abych od něj byl dostatečně daleko a přikryl se dekou, která byla připravená na gauči. Neměl jsem nejmenší tušení, proč tam byla, ale popravdě mě to nezajímalo.

„Conny?" Zašeptal najednou. Na jeho hlase bylo znát, že brečel.

„Neříkej mi tak," vyjel jsem po něm, „promiň," omluvil jsem se rychle.

„Ne. To já promiň," dostal ze sebe dřív, než jsem stihl říct něco víc, „nedošlo mi to. Neřekl ti nikdy jinak. Nenapadlo mě ti říct jinak. Promiň," pokračoval monotónně, aniž by se pohnul.

„V pořádku. Jen mi tak prosím neříkej. Na co jsi, se chtěl zeptat?" Nadzvedl jsem peřinu, kterou se přikrýval a přehodil jí přes jeho odkrytá ramena.

„Budeme zase v pohodě, že jo? Nebude to takhle děsný pořád?" přetočil se tak, aby se mi mohl podívat do očí.

„Neboj," usmál jsem se falešně a setřel mu slzy z tváří,  „bude to už jen lepší. Teď spi, ano? Dnešek byl těžký."

„Dobrou," vydechl.

„Bez kober," zašeptal jsem téměř neslyšitelně. Tohle byla naše věc. Bylo to poprvé, co se nám povedlo mého tátu přemluvit, abych tady mohl přespat. Bylo nám málo a nikdo ještě ani nepomyslel na to, že by mezi námi mohlo být něco víc, než přátelství. Jesse měl tenkrát noční můru s hady. Od té doby jsme si nepřáli dobrou noc jinak. Nikdy si z toho nepřestal dělat srandu.

---