„Mohl bys zítra zůstat doma, prosím, „prohodil do ticha. Leželi jsme vedle sebe v posteli a já už téměř spal, když promluvil.

„Potřebuju tu práci Troye," zamručel jsem unaveně.

„Tak se na něco vymluv. Třeba, že je ti zle, „neléhal dál, rameny se opatrně dotýkajíc těch mých.

„Není to škola. Nemůžu prostě říct, že nepřijdu," šeptl jsem a dál přemýšlel nad tím, co si vymyslet, abych zítřek mohl strávit jen a jen s ním. Nic mě nenapadalo. A navíc. Vážně jsem tu práci potřeboval.

„Kdybys chtěl tak si něco vymyslíš," otočil se ke mě zády a naštvaně vydechl. To jako vážně. Bude teď trucovat? Myslel si, že mě tímhle dětským chováním zlomí? Po tom, co mi předvedl v obýváku? Nebral jsem ho jako dítě. Ani trochu. A popravdě. On dítě nebyl. Přemýšlel dospěle. Byl jen uvězněn v těle puberťáka.

Po chvilce se otočil zpátky, ale pořád mě uraženě ignoroval, předstírajíc, že spí. Rozhodl jsem se ho víc neřešit a taky se pokusil spát. Nešlo to. Pořád jsem přemýšlel nad tím, proč ho to tolik rozčílilo. Nemohl jsem s ním být přeci pořád doma. Jistě. Mohl jsem to pro něj jednou udělat, ale copak by to u toho "jednou" skončilo? To asi těžko. Nemohl jsem mu podlehnout. Ne teď. Ne tak rychle.

Skoro už jsem spal, když začal hubenými prsty bloudit po mém těle. Začal lehce a opatrně u ramenou. Vlastně se mě téměř nedotýkal, takže mi nedělalo problém ho ignorovat.

Pak ale sjel dolů a využil toho, že jsem měl ruce natažené nad hlavou. Zarýval nehty do mých boků tak dlouho, dokud mě nedonutil mu uhnout. Slyšel jsem jeho spokojený úsměv, ale ani po té se nikdo z nás nevzdal.

Byl tak pečlivý. Dotýkal se jen těch citlivých míst. Pořád a pořád dokola.

„Troye," zachraptěl jsem nepřítomně, „nech toho."

„Tak mi slib, že tu se mnou zítra budeš a přestanu," zaryl nehty hlouběji do mé kůže.

„Nemůžu," vydechl jsem a trhaně se nadechl. Byl jsem myšlenkami jinde. Už zase. Nenáviděl jsem ho. Ne. Nenáviděl jsem sebe. Za to, jak moc jsem s ním byl posedlý.

„Fajn," zamumlal a vyhoupl se nade mě, „pak tedy nechceš, abych přestal. Jen si to přiznej. Máš mě rád. Jen se bojíš přiznat to sám sobě. Copak se ti při tom asi honí v hlavě?" Přejížděl prstem po mé hrudi. "Jsem úchylák? Někdo, kdo na něm ujíždí jen proto, že je jako jeho mrtvý bratr?"

„Přestaň!" Zakřičel jsem. Uvědomoval si vůbec, jak moc mi tím, co říkal, ubližoval?

„No tak to slib? Ukaž mi, že nemám pravdu?" Naklonil roztomile hlavu a zamrkal. "Slib to, Conny."

„Slibuju," zavřel jsem pevně oči. Připadal jsem si tak maličký. Vážně mě k něčemu takovému přinutil? „Řeknu, že se můj táta zase zřídil, jen už s tím prosím přestaň," vychrlil jsem rychle. K mému překvapení ze mě vážně slezl a odvalil se na druhou stranu postele.

„Kde vlastně je?" Špitl lehce.

„Kdo?" Zadíval jsem se do stropu a snažil se ignorovat všechno to, co se právě stalo.

Jsi slaboch Connore!

„No," odmlčel se, „tvůj táta, pokud mu tak ještě říkáš," otočil se znovu čelem ke mě.

„Měl jsem za to, že jsem ti o tom říkal. Ale. Dostal jsem ho do nemocnice. Já od vás přijel a on ležel na zemi. Byl mimo. Spadl a rozbil si hlavu. A já ho nechal podepsat papíry na léčení. Nejspíš mě odsud vyhodí, až přijede. Ale pořád mám dost času," hypnotizoval jsem jeden jediný bod na stropě. Moc dobře jsem věděl, jak na mě kouká a už jen z toho důvodu jsem se na něj neotočil. Nechtěl jsem s ním už nic víc mít. Tedy jistě. Měl jsem ho rád. A právě proto jsem se od něj chtěl držet daleko.

Tedy. Snažil jsem se o to.

Bylo to až moc nemožné.