Ráno mě vzbudil kvílivý zvuk budíku. Poslepu jsem nahmatal telefon a několika naštvanými ranami do displeje jsem ho vypnul. Až potom se mi podařilo přimět mé oči, aby se rozlepily. K mému překvapení jsem byl v posteli sám. To vážně vstal dobrovolně tak brzo?

Zmateně jsem se posadil na postel a na chvilku se zaposlouchal, jestli ho neuslyším někde rachotit. Domem ale vládlo ticho, což mě dost znervóznilo. Nepokojně jsem se zvedl z postele a pomalým krokem došel dolů. Jenže ani tam nikdo nebyl.

Došel jsem k jídelnímu stolu, na kterém ležel malý kousek papíru.

Potřeboval jsem na vzduch

Co tím myslel? Jak dlouho už byl sakra venku? Vždyť tam byla zima. Vrátil jsem se nahoru a rychle mu zavolal. Hovor ihned spadl do hlasové schránky. Zatraceně. To nemohl myslet vážně.

Rychle jsem na sebe naházel oblečení a vyčistil jsem si zuby. Musel jsem sebou hodit, pokud jsem nechtěl přijít do práce pozdě. Můj šéf nenáviděl nedochvilnost. Vlastně stejně jako všichni šéfové.

Vyšel jsem z domu a pokusil se mu znovu zavolat. Pořád nic.

Dej mi alespoň vědět, jestli jsi v pořádku. Prosím.

Chápal jsem, že chtěl být po včerejšku sám. Už večer byl nesvůj a neměl zájem se mnou pořádně mluvit. Ale stačilo přeci říct, že nemá náladu a že potřebuje trochu prostoru. Nemusel se plížit ven a zbytečně mě stresovat, jestli se mu něco nestalo.

Neignoruj mě. Prosím. Děsí mě to.

Napsal jsem ještě a pak jsem zavřel mobil do skřínky. Dost silně jsem pochyboval, že myšlenkami vydržím u práce. Už po prvních pár minutách mi v hlavě jelo jen to, jestli už odepsal. Jestli je zatraceně v pořádku.

Co když mu někdo ublížil a já si tu zatím "vesele" pobíhám po restauraci. Bože. Proč jsem musel být tak paranoidní.

Dnešní šichta byla bez Tylera a já byl neskutečně rád, že jsem zrovna ten den nemusel poslouchat jeho pozitivní řečičky. Nejspíš bych neudržel nervy na uzdě.

Téměř jsem k té skříňce po osmi hodinách běžel. Tolik jsem doufal, že napsal. Ale nenapsal. Zkusil jsem mu znovu volat, ale pořád to bylo k ničemu. Měl jsem chuť hodit telefonem proti zdi. Musel už být doma nebo ne? Nemohl být přeci pryč takovou dobu, vzhledem k tomu že venku byla docela slušná zima.

Na cestu zpět jsem si zavolal taxi, abych se dostal do svého domu co nejrychleji. Neskutečně jsem se bál, že tam vážně nebude. Hlavou se mi honily ty nejčernější myšlenky a cesta mi přišla nekonečná, i když se jednalo jen o pár bloků.

Konečně jsme byli na místě. V rychlosti jsem taxikáři zaplatil a se srdcem až v krku vběhl do domu.

„Pane bože máš ponětí, jak jsi mě vyděsil?!" Vydechl jsem a s úlevou jsem se opřel o zeď za mnou, když se mi naskytl pohled na to malé drobné tělíčko ležící na gauči.

„Co šílíš?" Zasmál se, s nechápavým zakroucením hlavou se zvedl z gauče a pár kroky došel až ke mě.

„Kde máš telefon?" Prohodil jsem naštvaně. Nechtěl jsem na něj být hrubý, ale sakra - proč musel být tak nezodpovědný?

„No," vjel rukou do kapsy a pak se zarazil, „musel jsem ho ztratit," pokrčil ramen. „Měl jsi strach? To je sladký," zamrkal a dravě mě políbil.

„Troye tohle není sranda," zaprotestoval jsem hned, co se odpojil. Copak si neuvědomoval, jak moc jsem se o něj bál?

„Nedělej z komára velblouda Conny," naklonil hlavu s úšklebkem.

„Troye," napomenul jsem, „ubližuješ mi tím. Uvědomuješ si to?" Prohrábl jsem mu kudrnaté vlasy.

„Ujelo mi to, promiň," pípl a zhoupl se na patách.

„Ne," odsekl jsem mu, „udělal jsi to schválně," zvážněl jsem a dlouze se mu zadíval do lesklých studánek.

„Wow," skousl si spodní ret, „tak mě potrestej. Daddy," šeptl mi do ucha.

„Co to do tebe sakra vjelo?" Odstrčil jsem ho od sebe. Nechápal jsem jeho chování. Ne, že bych ho někdy chápal, ale tímhle mě vážně rozhodil.

„Sranda," mrkl na mě, "nečil se tolik. Máš jen jedny nervy. Šetři se trochu, staříku, „otočil se a svalil se zpátky na gauč.