Nevěděl jsem, jestli jsem po něm víc chtěl skočit a pokračovat v tom, co před chvilkou začal nebo mu zabalit kufry a poslat ho prvním letadlem zpátky do Austrálie. Nejspíš obojí.

Jeho to ale očividně nerozhodilo vůbec, jelikož se spokojeně uvelebil na gauči a pustil nějaký film. Ani ho neudivovalo, že jsem se od toho momentu nepohnul ani o píď. Vlastně jakkoli ignoroval mou přítomnost. Možná jen tak – z provokace. Nebo byl vážně tak sebevědomý a jistý si sám sebou. Jenže to byl nesmysl, protože on rozhodně nebyl sebevědomý. Jen měl rád risk a bláznivé nápady. Třeba mu vůbec nešlo o mě, jen to zkoušel. Jenže to by zase vylučovalo to, co říkal ráno. Měl jsem pocit, že mi z toho praskne hlava. Potřeboval jsem se toho zbavit co nejrychleji a bylo mi jasné, že dobrou cestu vůbec nemá cenu zkoušet.

„Troye," nadechl jsem se zhluboka, rozhodnutý, že tentokrát to neprohraju a došel jsem si sednout vedle něj.

„Mhm?" zamručel se spokojeným výrazem. Na rtech si mu pohrával mírný úsměv a očima pátral po celém mém těle.

„Nech toho," zadíval jsem se raději nervózně na svoje ruce. Nemohl jsem koukat na něj. Nedokázal bych to. „Není to o tom, jak vypadáš. Tímhle tomu nemůžeš pomoct,"

„Jak to myslíš?" vydechl rychle.

„Prostě se třeba obarvi na zeleno, propíchej uši, potetuj celej obličej, ale pořád pro mě budeš jako Jesse. Chováš se stejně, chápeš?! To, jak mluvíš. Jakým tónem. Jak od sebe odděluješ slova, používáš krátký věty, když můžeš. To, jak spíš. Bojíš se bouřek," chrlil jsem ze sebe rychle, abych zamezil tomu, že mě přeruší, „prostě. Nejde mi o tebe. Nechci ti ublížit Troye, ale jediný důvod, proč se děje to, co se děje je ten, že si celou dobu nalhávám, že jsi Jesse," snažil jsem se znít přesvědčivě. Byla to blbost. Jasně, že mi šlo o něj. Jenže to on vědět nemusel. Už vůbec ne, pokud jsem mu chtěl zařídit alespoň trochu normální život.

Mlčel.

A já dál zíral dolů, na svoje prsty, protože jsem neměl odvahu udělat nic jiného.

„Podívej se na mě," zaskučel. Neposlechl jsem ho. Nemohl jsem. Nešlo to.

„Connore, podívej se na mě a řekni mi, že to všechno myslíš vážně," pokračoval, tentokrát dost hlasitěji. Jeho hlas se třásl. Bylo znát, že se musel držet na uzdě, aby se do mě nepustil a nezačal křičet. Nervózně jsem si skousával ret a přesvědčoval se o tom, že to dokážu. Nechápu, jak jsem mohl být tak naivní.

„Troye," navázal jsem s ním opatrně oční kontakt. Jeho studánky byly skleněné, plné slz a já měl chuť skočit mu kolem krku a říct, že jsem lhal.

„Řekni. To," procedil mezi zuby.

Nedokázal jsem to. Musel to vědět. Nebo to snad byl jen jeho další výstřel do tmy? Začínal jsem z něj být zmatenější, než před tím.

Pořád mě hypnotizoval pohledem. Neuhnul ani na vteřinu a já měl pocit, že dokonce přestal mrkat. Že zamrzl. Úplně.

A pak se začal smát. Hlasitě, nekontrolovatelně. Vypadal, jako by se zbláznil. Nemohl zastavit. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co.

„Jsi vtipálek. Víš to?" uchechtl se, když konečně dokázal trochu uklidnit svůj záchvat smíchu. „Na chvilku jsem si fakt myslel, že mluvíš vážně," zakroutil hlavou, lehl si a položil na mě nohy.

„Myslel jsem to vážně," zašeptal jsem.

„Uleví se ti? Když ti uvěřím?" naklonil roztomile hlavu. Dělal to znovu. Už zase si se mnou hrál.

„Jo," přikývl jsem a snažil se ignorovat jeho veselý výraz.

„Fajn. V tom případě dobře. Nemám s tím problém," sundal nohy z mého klína, posadil se a přisunul se o něco blíž, „ty budeš dělat, že jsem Jesse. Budeš spokojenej. Já budu spokojenej, že nemusím zpátky k mámě. Oběma nám bude fajn," zvedl mi palcem hlavu. Nechápavě jsem na něj koukal. Jak tohle mohl říct. Nemohl to myslet vážně. Vždyť to nedávalo smysl.

„A jen tak mimochodem," zašeptal kousek od mého ucha, „až se mě příště budeš chtít zbavit, zkus si vymyslet něco, co ti budu alespoň trochu věřit," políbil mě na krk a pak pokračoval výš, až na mé rty.

„Nenávidím to, co se mnou děláš," vydechl jsem a svalil ho pod sebe.

„Myslím, že to ve skutečnosti miluješ. Jen se to bojíš přiznat," zamrkal a přitáhl si mě blíž k sobě.