Vzbudil jsem se v posteli sám, což mě vlastně docela uklidnilo. Nechtěl jsem to zase začít řešit. Měl bych se z toho dostat. Začít s tou mou úchylkou něco dělat. Takhle to přeci nemohlo pokračovat. Byl na mě nejspíš fixovaný jen proto, že mě tolik znal a byl zvyklý řešit můj život. Nezajímal jsem ho já. Jen nechtěl ztratit něco, co mu dávalo pocit, že je všechno v pořádku. Zajímalo mě, proč mi o tom Jesse nikdy neřekl, když jemu říkal všechno.

Sešel jsem dolů a našel ho v kuchyni, kde se podivně kroutil do rytmu hudby, kterou měl potichu puštěnou. Na chvilku jsem se zhrozil, co si udělal tentokrát, ale zatím vypadal v pořádku. Byl plný energie a vskutku na něj byl vtipný pohled.

„Dobré ráno," prohodil jsem, abych ho obeznámil s mou společností. Nechtěl jsem později slyšet výčitky, jak ho potají pozoruju.

„Je skoro odpoledne," odsekl nejistě a přestal tančit. Chtěl jsem ho poprosit, aby nepřestával, ale pak jsem si uvědomil, proč bych to po něm chtěl. Byli při tanci stejně zvláštní. Svým způsobem nemožní. Mysleli byste si divné věci, kdybyste je viděli se pohybovat. Jenže oni prostě jen nedokázali ignorovat tóny hudby.

„Je to, jako bych cítil hudbu v konečcích mých prstů."

Jako bych ho to slyšel říkat právě teď. Smál jsem se mu, když jsem ho poprvé viděl tančit. Myslím, že ho to tenkrát dost urazilo, ale nakonec se na to přenesl víc, než dobře. Vždycky začal tančit – jen tak – mezi lidmi, když jsem ho něčím naštval. Aby celou situaci udělal víc divnou, tak si dával sluchátka do uší, aby hudbu neslyšel nikdo jiný, než on. Bylo mu jedno, jestli jsme zrovna byli někde, kde na něj koukalo několik lidí. Věděl, že se vedle něj v tu chvíli budu cítit nesvůj. A ano, cítil. Ale zároveň to bylo něco, co mě přesvědčovalo o tom, že se mnou dokáže být sám sebou.

„A koukej," vykřikl Troye, čímž přerušil můj tok myšlenek a natáhl přede mě nadšeně ruce, „neřízl jsem se. Nespálil jsem se. Nic jsem nepokazil," zadíval se na mě s pyšným výrazem.

„Pálíš to," uchechtl jsem se, když se za tím začal vinout světlý kouř.

„Sakra," vyjekl a otočil se zpátky ke sporáku, kde panicky začal míchat vajíčka, z kterých chtěl nejspíš původně udělat omeletu. Stál jsem jen kousek od něj a s úsměvem ho pozoroval. „Skoro jsem to měl," šeptl smutně a rychlým pohybem vypnul sporák.

„Nech jídlo na mně, dobře?" chytl jsem ho za boky a posunul o kousek dál. „Prostě se smiř s tím, že vaření nebude tvoje parketa," rozcuchal jsem mu vlasy a povzbudivě se na něj usmál. Byl v tu chvíli tak neskutečně moc roztomilý. Vypadal, jako by se proti němu najednou otočil celý svět. Jakoby nevěděl, co dělat.

„Můžu se aspoň koukat?" zvedl zase radostně svůj pohled.

„No," zakoktal jsem, „asi jo," nechtěl jsem mu zkazit radost. Byl jsem nervózní z toho, že mě chtěl vážně pozorovat. Bál jsem se, že nebude na to, co vařím, ale na mě. Bude mě zase znervózňovat. Začínal jsem mít dojem, že mě až moc rád uváděl do rozpaků. Možná jsem já byl ten chudák. Ne. To byla blbost.

„Děkuju," vydechl a opřel se zády o kuchyňskou linku. Rozhodl jsem se udělat stejné jídlo, o které se předtím pokoušel on, jelikož mi úplně rozhodil myšlení. Ani kdybych se postavil na hlavu, tak bych v tu chvíli nic jiného nevymyslel.

„Nestýská se ti po domově?" Prohodil jsem do ticha. Nelíbilo se mi, jakým způsobem mě pozoroval. Cítil jsem na tobě jeho pohled. Jak mapuje každý můj pohyb. Skoro u toho nedýchal.

„Chceš snad, abych už vypadnul? Stačí říct," frkl uraženě.

„Proč to otáčíš proti mně?" rozhodil jsem naštvaně rukama a dlouze se mu zadíval do očí.

„Wow," napřímil se, „nerozčiluj se hned. Zase tolik jsem neprovedl," přišel pomalu až těsně přede mě a pak udělal ten jeho štěněčí pohled.

„Troye," zaskučel jsem rozhozeně. Chtěl jsem mu říct, aby přestal, ale nedokázal jsem to. Ta jeho zatracená paličatost. To, že si nenechá vzít svůj názor. A taky to, že se u toho tvářil jak zatracené neviňátko. Všechny tyhle věci mi v tom zabraňovaly.

„Jen jsem chtěl říct, že se mnou nemusíš chodit kolem horké kaše," naklonil zvídavě hlavu, „a taky mimochodem," udělal další krok a naklonil se až moc blízko k mému uchu, „kdo to pálí teď?" skousl lehce můj ušní lalůček a pak se smíchem odešel na pohovku.